Je římskokatolictví náboženstvím? Tuto otázku jsem si položil tehdy, když jsem se s touto doktrínou podrobně seznámil. K jejímu zodpovězení je nutné nejprve odpovědět na otázku, co je náboženství, stanovit určitá objektivní kriteria, podle nichž lze určit, zda určitá doktrína je či není náboženstvím. Podle mého názoru hlavním kritériem je to, zda je uznáváno jedinečné, ontologicky první a věčné jsoucno, které je první a poslední příčinou vesmíru a které se nazývá Bohem. K tomu dále přistupuje kritérium víry v existenci tohoto jsoucna. U zjevených náboženství je dalším kritériem soulad víry s  obsahem tohoto zjevení, zaznamenaného v příslušných posvátných knihách jako boží slovo. 

   Římskokatolictví formálně prohlašuje víru v biblického Boha. Současně však se od Bible radikálním způsobem odklání. V rozporu s Biblí nad  boží slovo zaznamenané v Bibli staví tzv. učitelský úřad, což je jiný název pro římského biskupa jakožto absolutistického vůdce těch, kteří se hlásí k římskokatolictví. Tento vůdce si sám pro sebe přivlastňuje atributy, které jsou vlastní výlučně Bohu. Tím je svatost (titul "Svatý Otec", který patří výlučně Bohu), dále neomylnost. Nutným předpokladem neomylnosti je však výlučně boží atribut vševědoucnosti a s ní spojená schopnost správně vyjádřit obsah této vševědoucnosti. Neomylnost jako taková nemůže být pouze omezená na některou oblast, ale musí být nutně univerzální stejně jako vševědoucnost. Ta, jak vyplývá z významu tohoto slova, je rovněž nedělitelná. Pokud by totiž vševědoucnost měla zahrnovat pouze některou oblast, již by se nemohlo jednat o vše-vědoucnost. Proto tvrdit, že údajná neomylnost římského biskupa se vztahuje pouze na určitou oblast (tj. víry a mravů), je vnitřně rozporným tvrzením, neboť neomylnost je stejně tak nedělitelná jako vševědoucnost, která je jejím předpokladem. Nikdo nemůže být neomylný (ve věcech víry a mravů) a současně omylný (v ostatních věcech). To totiž odporuje základnímu ontologickému pravidlu, že nic nemůže současně být i nebýt.  Navíc vůbec nelze přesně ohraničit, co patří do oblasti víry či mravů. Přesto podle římskokatolicismu výroky římského biskupa v těchto nespecifikovaných a obtížně vymezitelných oblastech jsou považovány za nezměnitelné články víry, a to bez ohledu na jejich biblickou oporu, pokud jsou římským biskupem vyjádřeny tzv. ex cathedra. I pro samotné římskokatolíky je však velmi obtížné stanovit, podle jakých kritérií lze určit, zda to které prohlášení bylo či nebylo učiněno "ex cathedra". Žádná konkrétní kritéria totiž nejsou dána. Argumentace římského biskupa, že před omylem ve věcech víry a mravů jej chrání Duch svatý, je ve zjevném rozporu s Biblí. Případ římského biskupa Honoria a řady dalších pravdivost tohoto tvrzení spolehlivě vyvrací. Tragikomickým je případ "neomylného" římského biskupa Formoza, kterého jeho "neomylný" následník na římském biskupském stolci nechal opakovaně exhumovat a obléci do biskupských rouch, aby jej pak jako bludaře exkomunikoval!
     Vzhledem k tomu, že římskokatolictví přiznává svému vůdci božské atributy, činí jej bohem, ač je zřejmé, že tento pozemský vůdce není jedinečným a věčným jsoucnem, které je první a poslední příčinou vesmíru, nýbrž člověk. Z toho pro mne vyplývá, že římskokatolictví není theocentrickou dokrínou, tedy náboženstvím, ale antropocentrickou, tedy nenáboženskou doktrínou. Římskokatolictví totiž výroky člověka, konkrétně římského biskupa, staví nad výroky boží obsažené v Bibli, čímž fakticky staví člověka nad Boha. Předmětem víry je vposledku tedy nikoli Bůh, ale člověk v osobě římského biskup. O římském biskupovi však v Bibli nenacházím ani jediné slovo.