Teologie: Pokus o hodnocení ''liberecké theologie'' sboru JB
Vloženo Sobota, 27. červenec 2002 @ 09:21:35 CEST Vložil: Stepan |
poslal Ochranovský Pokus o hodnocení "liberecké theologie" sboru JB
Své vyjádření k několika textům a výkladům Mgr. E. Ruckého, zaslané předsedovi Synodu JB dne 13.5. 1998 mohu dnes po několika jednáních a studiu dalších podkladů doplnit několika dalšími body. Mým úkolem bylo zejména zkoumat:
1. Vztahy k místní ekumeně v Liberci
2. Otázku autority, svobody a tolerance
3. Prvky nebiblické theologie
4. Učení o démonologii
5. Vliv „zámořských proroků a apoštolů“
Úvodem bych rád předeslal, že vývoj v JB vidím - arci velmi subjektivně - v širší souvislosti s vývojem církví po 1. světové válce. Důsledkem hnutí „pryč od Říma“ mnozí lidé hledali duchovní domov a nacházeli jej v některé nekatolické církvi. Tak vznikla CČSH, tak se ztrojnásobil počet členů ČCE, tak přišli noví lidé i do JB. Církev, do té doby „výběrová“ či „vyznavačská“ poněkud „zlidověla“. V poslední době do jejich služeb vstoupili mladí kazatelé, vyrostlí v CB. Někteří z nich si přinesli i „charismatickou“ orientaci, která byla ze začátku vítaná, protože přinášela i růst sborů.
Charismatická orientace však sama zřejmě nevnesla do církve napětí. Mgr. O. Halama se k tomuto směru hlásí a Mgr. B. Kejř má pro něj pochopení. Pozitiva tohoto směru dovedl ocenit svého času i synod. senior ČCE M. Hájek, který 1987 formulovat pět otázek, které charismatická obnova klade církvi:
(1) Věříme skutečně, že Duch svatý je dáván církvi a počítáme s ním? (2) Jaké jsou projevy Ducha v církvi? (3) Počítáme s mocí Ducha v kázání a nepodlehli jsme panice před sekularizovaným člověkem? (4) Nebojíme se nových věcí? (5) Máme radost z víry? Ale i církev klade otázky: (1) Netvoří charismatická obnova při překračování hranic konfesí nové hranice? (2) Nepřeceňuje nápadné dary a úspěchy a nepodceňuje to skromné jako v Korintu? (3) Nezužuje životní obzor na misii a sociální službu? (4) Nepotlačují apriorní představy autentické výpovědi Písma? (5) Nezatlačuje „theologie slávy“ „theologii kříže“?
Není-li tedy příčinou napětí v JB charismatická obnova, pak to budou spíše věci osobní nebo „horlivost bez umění“ (Ř 10,2), co církev tak bolestně rozděluje a působí bolest i jiným (o pohoršení a diskreditaci díla Páně nemluvě).
Po tomto úvodu uvedu poznámky k jednotlivým úkolům, které jsem se pokusil v rámci svých možností řešit:
1. Sbor JB v Liberci se sice účastní Aliančního týdne modliteb, ale místní ekumeně se jeví jako výlučný. Může to být důsledek jeho aktivit misijních a sociálních, může to být trocha žárlivosti, mohli ten dojem vnést i lidé, kteří prošli sborem JB a neunesli jeho náročnost (kázeň, desátky aj.). Ale vědomí výjimečnosti a nadřaděnosti může pěstovat i sborový zpravodaj „Probuzení“. Při zběžném prohlédnutí některých čísel jsem si uvědomil užitečnost autocenzury. Zde se najdou nelaskavé výroky o „tradičních“ církvích, jež také dojem výlučnosti podporují.
2. Otázku autority, svobody a tolerance chci chápat co nejpozitivněji. Lidé přišlí ze světa potřebují osobní vedení k učednictví a orientaci v etických hodnotách, závazných pro křesťany. Proto slibují podřídit se autoritě starších podle formuláře při přijímání do sboru. Je to náročné pro přistupující i pro starší. Mít autoritu nad lidmi je velkým pokušením. (Proto vznikla v hnutí charismatické obnovy kniha „Geistlicher Missbrauch“ od D. Johnsona a J. van Vonderena).
Zde by bylo možno vytknout, že se věří více autoritě člověka než autoritě zvěstovaného Slova (1K 14,24). Ale zvěst o „náročném učednictví“ (Mt 6) zřejmě patří k základním kamenům budování sboru v Liberci a odtud lze chápat i lidskou autoritu jako pomoc k závaznému členství. Je jen otázka, je-li autorita vždy moudrá a laskavá (Ř 15,14).
3. Už dříve (13.5.98) jsem vyslovil, že v předložených textech a projevech jsem neshledal prvky nebiblické theologie. Některé výtky z „Otevřeného dopisu“ 1993 byly - žel s pětiletým zpožděním - vysvětleny nebo odmítnuty v „Obraně a vyznání“ (29.6.98). Též v osobních rozhovorech byla odmítnuta „theologie prosperity“, nemoc jako trest za hřích aj. V kázáních E. Ruckého je jasně přítomná „theologia crucis“ a důraz JB na „krev Beránka“ není oslaben. Ale je nutno přinejmenším se zamyslet nad tím, zda v autoritativní pastoraci a v pěstované jedinečnosti a efektivitě není přítomná „theologia gloriae“. To platí i o učení, že „mocné modlitby“ dávají Bohu „právo, aby mohl začít jednat“ (Probuzení 92.5). Jak je to blízké magické manipulaci se svatým a suverénním Bohem! E. Rucký o tom nebezpečí ví a manipulaci odmítá (Půst, 9.11.97 k Iz 58,3nn). Sbor je odpovědný za to, co jeho jménem vychází. (Snad je to výkřik bolesti nad naši chudobou modlitebního života, ale vytištěný zní jako siláctví, cizí Božímu Slovu). Hrozby kletbou nad těmi, kdo odcházejí (o tom jsme častěji slyšeli) je příklad duchovního vydírání, odvolání na 1K 5 je nepřiměřené. Odchod může mít různé důvody. Znám lidi, kteří odešli a jinde si našli duchovní domov, protože je někdo oslovil účinněji. Apoštol se dovedl radovat z práce jiných - dokonce i odpůrců, kteří mu působili bolest (Fp 1,15nn)!
4. Učení o démonologii nemohu posoudit, protože podobný doklad se mi do ruky nedostal. Odkud se však mohla vzít obvinění, že některý sousední sbor je posedlý démony? Že odchod z místního sboru je odchodem z Království Božího pod vládu satana? (Probuzení 92.7).
5. Liberecký sbor a jeho správcové a starší sami nejlépe vědí, do jaké míry byli a jsou ovlivňováni ze zahraničí hosty a literaturou. V rozhovorech přiznali pozitivní vlivy, které vděčně přijímají a některé negativní důrazy, od kterých se distancují.
Při zkoumání materiálu (133 stran obvinění a vysvětlování a 115 stran zápisu synodního jednání) se mi často vybavovaly některé rysy korintského syndromu z obou listů do Korintu. Jakou vymezujicí roli tady hrají veliká jména (1K 1), nepyšnit se proti druhým, neocenění práce jiných ničí chrám (2a), nesoudit (4), ale neslevovat z nároků (5), ohled na slabé (8), varování před roztržkami, jež trhají tělo Kristovo (11), hodnota světlých i malých darů (12), bez lásky i ty největší ztrácejí účinnost (13), dar proroctví je nade všechny (14), pozor na posunutou eschatologii (15). Pohled do hlubin apoštola (2K 1), co to vstoupilo mezi Pavla a Korintské (2), sbor je apoštolovou legitimací (3), velkopáteční a velikonoční rysy při Kristových služebnících (4). rysem nového stvoření je láska (5), zápas o důvěru (6). zpochybněnou úspěšnými veleapoštoly, kteří Korintské zotročují (9nn). Pavel se nechlubí mimořádnými dary, ale slabostmi (12), jde mu o nové setkání (13). Doporučuji k hlubokému studiu a modlitbám.
Předpokládám, že liberecký sbor JB a jejich přátelé v zájmu odpovědnosti za vzácné a závazné historické jméno Jednoty bratrské budou se stále vracet k odkazu domácí i obnovené Jednoty a tím obohacovat sebe i místní a domácí ekumeny „ze svého pokladu novým i starým“ (Mt 13,52). Modlil jsem se a modlím se za to, aby to bylo možné v rámci nerozdělené církve jako svědectví o moci Přicházejícího, který „obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům“ (Mal 3,24). Jinak se lekám toho co hrozí - i naší zemi.
V lásce Kristově Miroslav Heryán
V Černošicích dne 20. února 1999
|
