Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

  
 
 
STUDIE NA TÉMA:
 
ZÁKON BYL DÁN SKRZE MOJŽÍŠE,
MILOST A PRAVDA SE STALA
SKRZE JEŽÍŠE KRISTA
                      JAN 1,17



Galatským ve 4. kapitole, verše 21-25 Pavel píše: „Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod zákonem, co slyšíte v zákoně. Čteme tam, že Abrahám měl dva syny. Jednoho z otrokyně a druhého ze ženy svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou smlouvy, jedna z hory Sinaj, která rodí děti do otroctví, to je Hagar, Hagar znamená horu Sinaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i  se svými dětmi." Příběh, kterým tady Pavel své poselství ilustruje, jistě dobře znáte. Abrahamovi byl zaslíben syn ve věku, kdy se to jaksi zdálo lidsky naprosto nemožné, nehledě na to, že Sára byla neplodná. Přesto on  uvěřil, že Bůh, jemuž nic není nemožné, je věrný a stojí za svým slovem. Jenomže, když s netrpělivé nedověře zdálo, že už to jaksi trvá příliš dlouho, chtěla Sára Božímu zaslíbení jaksi pomoci a dala Abrahamovi svou otrokyni Hagar, aby získal syna z ní. Ovšem z téhle lidské pilnosti se nenarodil svobodný syn zaslíbení Izák, nýbrž: divoký a otročící Izmael. A tady pochop: což Bůh z pouhé svrchované milosti nevysvobodil Izrael z egyptského otroctví? Což mu nedal slovo zákona teprve potom jako dar? Jenže Izrael slovo zákona nepřijal ve víře jako zaslíbení, jako chartu deseti velkých svobod. Nezůstal v milostí, nýbrž přijal zákon jako otrocké jho, protože v něm viděl úkol, který musí svými vlastními skutky splnit. Slovo nezabiješ, nepokradeš atd. chápali jako zákaz, nikoli jako zaslíbení. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, a proto ty nebudeš muset zabíjet, ani krást, atd." A tak se stal Jeruzalém místem otrockého a marného plnění litery. Pavel přirovnává otro­kyni Hagar k hoře Sinaj a jejího syna Izmaele vidí jako zosobnění skutků těla, tedy zákon. A naproti tomu si připomeňme to veliké slovo svobody, které k nám zaznívá z 8. kapitoly Římanům 14, 15: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste ducha synovství, v němž voláme Abba - Otče." Prosím vás, nevra­cejte se zpátky pod zákon. Mnoho jsme už toho slyšeli o různých vazbách a poutech které jsou překážkou duchovní služby, o závislostí na alkoholu, na nikotínu, na televizi, na různých zálibách, končících, atd. Nic proti tomu, ale co vazba na duchu otroctví a strachu, která se v církvi za celá staletí zabydlela tak, že se stala zvykem a přitom je v přímém protikladu s radostnou zvěsti evangelia? Tenhle duch služby a strachu se káže bez přestání z tisících kazatelen tohle dělej, tohle nedělej, tohle musíš, tohle nesmíš, uděláš-li tohle, přijdeš jako hříšník do pekla. Bezpočet lidí vyrůstalo v otrockém duchu tohoto náboženství strachu. Zvykli si na tohle zfalšované náboženství tak, že si myslí, že jiné snad nemůže být. A tenhle nesmiřitelný protiklad kainovského náboženství zákona a skutků a ábelovské cesty víry z milosti vrcholí tím, že vyznavači zákona a skutků místo lásky nenávidí a pronásledují ty, kdo jdou ve víře cestou milosti. Pavel to říká Galatským 4,29 takhle: „Jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, proná­sledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní." Chodíš-li jako Boží dítě v Duchu svatém, pak tvými pronásledovateli budou takzvaní pobožní lidé, kteří uznávají pouze náboženský zákon,i když přitom budou hodně mluvit o milosti. Budou mít z tebe strach, tvá svoboda se prostě nevejde do jejich škatu­lek. Budou z ní zmateni. Kdo znáte životopis Johna Wesleye, víte, že jistotu odpuš­tění hříchů z pouhé milostí přijal vírou, když už měl léta teologické profesury a také celých čtrnáct měsíců misijní práce v Georgli za sebou. A když potom začal kázat o spasení z pouhé milosti, které se v pokání přijímá vírou, jeho kázaní zástupy anglikánských posluchačů ohromovala, protože byli po celé generace drženi otrockým duchem strachu. Samozřejmě, odpor a protivenství na sebe nedaly dlouho čekat. Když jeden muž, který na základě Wesleyova kázání uvěřil, začal vydávat svědectví o svém spasení a kázal vlastně stejně jako Wesley, vzbouřily se celé anglikánské sbory proti němu. Odsoudili ho v novinách, nakonec ho dokonce přinutili, aby opustil ženu i děti a odjel za moře. Křesťanští zákoníci naší doby mají z milosti vždycky stejný strach. A vždycky platí, že lidí ze světa se nemu­síme bát tolik, protože úhlavními nepřáteli Kristovými i našimi jsou vždycky pobožnůstkáři, kteří se pevně drží zákona. Krista neukřižovali ateisté, ale představitelé chrámu. Kdo pronásledoval apoštoly, kdo se snažil ve středověku utopit v krvi probuzení Valdenských, Albigenských, nebo u nás husitů? Kdo vyvražďoval Hugenoty, atd. Vždycky poznáte, že to je Izmael, který pronásleduje Izáka, že jsou to zlořečení náboženští horlivci, ve kterých poznáte snadno potomky Kainovy,toho, který zabíjel Ábela, protože tělo bojuje proti Duchu. A tak si tedy znovu připomeňme, že zákon podněcuje i posiluje hřích, že vyvolává přestoupení a tím probouzí Boží hněv, že působí odsouzení a drží nás pod vládou satanovou, že při­náší s  sebou zlořečenství, že rozděluje nepřátelsky člověka od Boha i člověka od těch, kteří nejsou pod týmž zákonem. A konečně, že zákon zotročuje a působí pronásledovaní. Když tohle všecko svážete se vším utrpením, se všemi problémy; které s tím souvisí, asi se zeptáte, proč Bůh zákon vůbec vyhlásil a člověku dal. Odpověď je velice prostá. Přes všechno negativní, co jsme si řekli, zůstává zákon jediným Božím prostředkem ke stanovení naši správné diagnózy. V zrcadle zákona odhaluje Bůh kořen všech našich bolestí i problémů, a tím kořenem je naše emancipace od Boha. Naše závislost na nás samých, tedy nezávislost na Bohu, jemu  zůstáváme ve své autonomii odcizeni, i když říkáme, že věříme. Prosím vás, co nás vůbec táhne k hříchu? Copak to není touha být na Bohu nezávislý? Před zakázaným stromem v ráji řekl had ženě: „Nikoli, nepropadnete smrti,  Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé:". Budete jako Bůh, vy sami bez Boha budete jako Bůh. A tomuhle svodu žena uvěřila. Kdyby byl satan sváděl ženu k smilstvu nebo k vraždě, řekli bychom jistě, že to je špatné. Prosím vás, ale je něco špatného na tom, chce-li být člověk jako Bůh?  Ovšem satan ve skutečnosti ženě říkal: „Nepotřebuješ záviset na Bohu. Ty se můžeš sama rozhodovat bez něho a žít si svůj život." Touha přestat záviset na Bohu je podstata hříchu. To je kořen všeho  zlého,a všichni bez výjimky jsme šli touto vlastní cestou s touhou vykonat svůj vlastní hřích. Jediný člověk řekl satanovi  k tomuto svodu kategoricky ne: Ježíš Nazaretský. Zůstal v trvalém spojení se svým nebeským Otcem a v naprosté závislosti na něm tak, že ani jediný skutek nevykonal ze své vůle, dokonce ani slova, která mluvil, nebyla jeho, ale byla Boží. A tu je to nejdůležitější, co žádá Pán i od nás, abychom se mu cele  vydali a  žili v plné závislosti na něm. Říkáš-li: já jsem křesťan a jako křesťan mohu to i ono udělat, pak ještě nevidíš ani podstatu věcí. Stále ještě zůstáváš v nepřátelské vzdálenosti, totiž v závislosti na sobě samém. Já to mohu udělat ­a visí nad tebou stín slova, které bylo řečeno ústy Jeremiášovými (17. kapitola, 5-6) na  adresu zatvrzelé zbožnosti Judejců: „Toto praví Hospodin: prokletý buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospo­dina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro, bude přebývat  ve vyprahlém kraji v poušti, v zemi, solných plání, kde nelze bydlet." Jako bychom tady četli zlořečenství nad těmi, kteří žijí pod zákonem. Vždyť doufání v člověka a opírání o pouhé tělo to je právě závislost na sobě samém, spoléhání na vlastní tělesnost, na skutky zákona atd. Tím, že tohle člověk dělá, jeho srdce se odvrací od Hospodina a dostává se pod moc kletby. Jen si uvědomte, kolik nejrůznější horlivé činnosti ve všech církvích spadá pod tuto kletbu. Důvěřujeme  člověku, opíráme se o své sily, a ať už to přiznáme  nebo nepřiznáme, naše srdce se odklonilo od plné závislosti na Pánu, a výsledkem je vždycky tělesné křesťanství. Pán Ježíš celou tuhle smrtící zbožnost hodnotí jedinou větou: „Co se narodilo z těla, je tělo." Hlasy, které varují před tímto zhoubným náboženstvím nepokoře­ných, nás v Novém zákoně jistě nepřekvapí. Ale taky bychom neměli přehléd­nout, že naprosto stejnou řečí mluví i na mnoha místech Starý zákon. Slyšte ještě  aspoň jeden hlas. Je to jeden z malých proroků Abakuk, malý rozsahem, ale velký obsahem, což volá ve 2. kapitole ve 4. verši: „Pozor na opovážlivce! Není v něm duše přímá, spravedlivý bude živ z víry." Na tenhle klíčový verš na­vazuje apoštol Pavel, když učí. o ospravedlnění z víry. Najdete to v listu.Římanům, Galatským i Židům. Slyšíš-li Boží slovo, můžeš se poslušně pokořit a ve víře se odevzdat do plné závislosti na Pánu. Anebo, jak říká už Abakuk, pozor na opovážlivce, ve kterém není duše přímá. Můžeš se totiž jenom podle normy  zákona chtít polepšit, ale i nadále důvěřovat ve skutečnosti sobě a spoléhat na sebe, až se tvá duše pozvedne v arogantní náboženské pýše. Žádná třetí cesta není. Každý z nás patří do té první nebo druhé kategorie. Patříš-1i do té první, pak si můžeš zpívat s apoštolem Pavlem slovy 3. kapitoly Římanům, 27. verše: „Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoliv. Nýbrž záko­nem víry." Kdybych konal vůli Boži ve vlastní síle, pak bych se měl čím chlubit. Ale jestliže Bohu důvěřuji a jsem na něm na každém kroku závislý, pak se vůbec nemám čím chlubit. V čem je marnost vlastní náboženské horlivosti, to ukazuje Pavel na slepotě Izraele, když o něm píše v 10. kap. Římanům: „Nevědí, že spra­vedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní. Proto se spravedlnosti Boží nepodřídili." Jakmile chceš vystavět svou vlastní spravedlnost, přestáváš být poddán spravedlnosti Boží. A nejhlubším důvodem je pýcha. Dodržuji všecka přikázání, ba, dělám dokonce ještě víc, a proto nepotřebuji milost. Zákonická horlivost vede dokonce k tomu, že samospravedlivý zákoník místo Desatera do­držoval šest set třináct přikázání, která si z něho sám odvodil. Ale po lásce v něm přitom nebylo ani stopy. Pavel píše Korintským hned v 1. kap. 26. verš, že mezi vyvolenými není mnoho moudrých, ani mocných, ani urozených. Ne, že by je Bůh nemiloval. Jenomže právě takoví lidé doufají nejčastěji v sebe, ve své schopnosti a prostředky. Mezi překážkami pravé víry najdeme proto bohatství, rodový původ, sociální postavení, vzdělání, množství vědomostí, moc, atd. Ale nej­větší překážkou ze všech zůstává náboženství. Protiklady nezni: křesťanství - ateizmus, nýbrž křesťanství - náboženství. Mám své náboženství, k čemu ještě milost? Já jsem dobrý protestant a já jsem opravdový horlivý katolík, atd. Proč pouhou Boží milost? jen otevřeme oči, abychom viděli, a užasneme. Křesťanských zákoníků jsou plné kostely i modlitebny. Nepatříme k nim také? Jan Křtitel volá (3. kap. Matouše): „Sekyra už je na kořeni stromu." Tím kořenem všeho  zlého kterým trčíme ve zlořečené zemi, je naše závislost na nás samých, a evangelium je tou sekerou, která jej má přetnout. Není-li kořen obnažen, pak nelze k němu sekeru ani přiložit. Dovolme proto světlu Božího slova, aby nám pravdu  o nás konečně odhalilo, a nechme se milostí vysvobodit od sebe samých.

DÍL DRUHÝ - MILOST I.
Přečtěte si z epištoly Kolosenským z 1. kapitoly druhou polovinu 9. verše a odtamtud až do verše 23. včetně. Mezi mnoha funkcemi zákona jsme poznali zákon především jako diagnostické zrcadlo, v němž spatřujeme hřích i skutečný stav před Bohem, a pak jsme poznali zákon jako normu života, kterou vlastními silami beze zbytku nikdy nesplníme. Naproti tomu milost je Boží dar, který přijímáme zdarma, vírou. Dar, který nelze zdědit, ani si nikterak zasloužit. Vidíme-li správně, pak nám nic jiného nezbývá, než utéci se k milosti, protože ospravedlnění nelze dosáhnout dodržením mojžíšovského zákona, a přitom Bůh na nás žádá dokonale splněnou spravedlnost zákona, jejímž jediným smyslem je láska. „Milovati budeš." Tento Boží požadavek se nikdy v průběhu dějin nezměnil. Platí pro všechny náro­dy i jednotlivce dnes stejně jako před tisíci lety. Bůh od počátku chtěl, abychom ho milovali a abychom v něm milovali i bližního. Bůh pouze změnil způsob, jakým jeho požadavek máme uskutečnit. Protože pro svou slabost nejsme schopni naplnit Boží vůli dodržováním zákona a přikázání, připravil nám Bůh cestu víry z milosti. Přitom Boží požadavky zůstaly stejné. Změnily se jenom prostředky. Předpokládám přitom, že aspoň v základních rysech víme, co je láska v tom pravém biblic­kém smyslu. Že to není žádný soběstřední, nárokující se vlastnický vztah, které­mu se sice obvykle říká v různých mutacích láska, ale který ve skutečnosti je vlastně  jenom maskovaným sobectvím, že láska nemá vůbec nic společného s nějakým sentimentálním postojem, že skutečná láska se vyjadřuje i rozvíjí poslušností. Poslušnost Božího slova je zkouškou naší lásky, je zároveň i pro­středkem, který lásku posiluje a dává jí růst. „Kdo zachovává jeho slovo, v prav­dě v něm láska Boží dosáhla  svého cíle. Podle toho poznáváme, že jsme v něm." Čteme to v 1. Janově epištole 2, 5. Dát se vést Božím Duchem znamená řídit se poslušně Božím slovem. Samozřejmě to znamená znát Bibli, pečlivě ji studovat, a  to vyžaduje samozřejmě úsilí i čas, a nikdy přitom nedojdeme tak daleko, abychom znali všecko. V knize Přísloví, 4. kapitola 18, se dovídáme, že stezka spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den. Apoštol Pavel o sobě říká: „Nemyslím, že bych již byl u cíle, nebo ,že bych již dosáhl dokona­losti, běžím však, abych" se jí zmocnil" (Filipenským 3, 12). Bůh sám nám svým slovem osvědčuje, že půjdeme-li věrně a poslušně cestou spravedlnosti, půjdeme od menšího světla k většímu, od lásky k lásce. Boží láska se v nás projeví přede­vším, když je rozlita do našich srdcí Duchem svatým, a v důsledku tohoto božského zásahu se pak projevuje u nás tím, že konáme skutky spravedlnosti ve všed­ním životě, v němž se formuje a vyvíjí náš křesťanský charakter. Víme, že v oka­mžiku, kdy budeme z tohoto světa odcházet, tady všechno necháme, ale měli bychom také vědět, že tady necháme i veškeré duchovní dary, necháme tu i víru, i naději. Vezmeme s sebou jen svůj výsledný charakter, stupeň, k němuž jsme došli, dorostli, dožili. Má-li byt do něho vrostlá skutečně Boží láska, to jediné, co zůstává nakonec, bude jistě vyžadovat na cestě poslušnosti vývoj a růst. To ovšem potřebuje také čas. Mnozí sice spojení mezi vírou a láskou chápou, a ká­ži náramně zjednodušeně a  urychleně ne jako spojení, ale jako zkrat, jako by snad z víry rovnou vyplývala i láska, ale apoštol Petr nám ukazuje, jak nesnadná je ve skutečnosti tato učňovská cesta a kolik stupňů nebo stanic mezi vírou a láskou je třeba projet. Slovo ve 2. epištole Petrově v 1. kapitole (verše 5-7) nám to říká jasně: „Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku." To je cesta. Trvá to dlouho, a stanice, které Petr jmenuje, jsou místy našeho po­stupného pohřbívání. Trvá to dlouho, než konečně zemřeme hříchů, sobě samým i zákonu tak, aby nás láska Boží učinila schopnými milovat i naše nepřátele, ty, kteří žádné lásky hodní nejsou, ty, kteří nás nenávidí, či pronásledují, či ponižují.Ze slova apoštola Petra je jasné, že tato láska je korunou pevné stavby, kterou je křesťansky charakter, živy chrám. Tento charakter nelze získat okamžitou inspira­cí anebo nějakým jednorázovým požehnáním. Na jeho vybudování musíme každo­denně systematicky a poslušně s Duchem Božím spolupracovat, podřizovat se. Ve chvíli, kdy jsme Pána Ježíše živou vírou přijali, byla nám jeho spravedlnost z milosti přičtena. My jsme si ji vírou přisvojili, ale poslušným následováním se tato spravedlnost z milosti připočtená mění ve spravedlnost konanou a napl­ňovanou v našem životě, jak to píše Pavel Filipenským ( 2. kapitola, 12, 13 ) : „A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti, s bázni a chvěním uvádějte ve skutek i své spasení, neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí." Konej tedy své spasení, protože Bůh působí v tobě. Podle toho, na kolik budeš konat ty, bude i Bůh konat na tobě. Přestaneš-li konat, Bůh přestane v tobě působit. V 19. kapitole Zjevení, kde čteme o pozvání k svatbě Beránkově, v 8. verši čteme o církvi jako o nevěstě Kristově: „A byl ji dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla. Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých." Tedy svatebním rou­chem zde popisovaným není pouze z milosti připočtená, ale ve víře poslušně konaná spravedlnost věřících. Když jsme hovořili o zákonu, řekli jsme si, jak zákon působí. Samozřejmě bychom si teď měli taky odpovědět na otázku, jak pracuje a působí milost. Nejprve si musíme uvědomit, že milost začíná působit pouze v důsledků dokonalé zástupné oběti Pána Ježíše Krista na kříži. Kdyby byl Pán Ježíš nezemřel na kříži za naše hříchy, pak by neexistovala žádná možnost, aby v našich životech mohla začít působit tato dokonalá milost. Slyšme pozorně, co píše Pavel Římanům (8. kapitola 3,4): „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemož­né pro lidskou slabost. Jako obětí za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha." Tady můžeme jasně vidět: dřív, než mohlo dojít k naplnění spravedlnosti zákona v nás, musel se Bůh vypořádat s hříchem na kříži. Aby mohla Boží milost vůbec začít působit, musel tady být Kristův kříž. My nedohlédneme, co všecko pro nás Pán Ježíš vykonal svým křížem: Ale připomeňme si aspoň ty základní skutečnosti, které nám cestu k milosti otevřely. Jeho prvním a hlav­ním dílem, které dokonal na kříži, je skutečnost, že tam zaplatil za naše předešlé hříchy, za to, co jsme zůstali dlužní absolutní Boží spravedlnosti. Apoštol Pavel o tom svědčí Římanům 3,25 takto: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírčí obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy." Bůh ve své nesmrtelné laskavosti zaplatil odplatu za naše hříchy sám smrtí svého milovaného Syna. Vydal ho za nás jako smírce. Tím, že Kristus zaplatil lidsky dluh svaté Boží spravedlnosti, vydobyl možnost odpuštěni hříchů mnoha lidským generacím. Vždyť Bůh vydal svého Krista jako smírce za všecky předešlé hříchy. Řecké slovo přeložené tady jako smírce označuje také slitovnici, která přikrývala kdysi truhlu smlouvy, a tady by se asi upřímně hledajícímu srdci mělo zablesknout. V truhle smlouvy byly totiž uloženy desky s Desaterem, které shrnovalo v nejstručnější podobě požadavky Božího zá­kona. Tato přikázání jsme my lidé přestoupili, proto v době platnosti starozákonní smlouvy byla slitovnice přikrývající desky zákona kropená krví přinášených obětí. Pro víru hříšníků to znamenalo, že smrtí oběti byl hřích zaplacen a smazán, aby už nikdo  nezvedal slitovnici, neodkrýval, necitoval zákon uvnitř uložený jako platnou obžalobu. Pán Ježíš se svou dobrovolnou čistou a dokonalou obětí na kříži stal pro nás slitovnicí která jednou provždy přikryla námi přestoupeny zákon. Víme, že hřích je přestoupeni zákona. Jestliže tedy hřích byl vyřízen Kristovou obětí, nemáme se nikdy už k němu vracet. Jestliže vírou přijals pravdu, že tvé hříchy byly odpuštěny smírčí Kristovou obětí, pak se k nim už nevracej! Ani ďábel nemá pak právo ti je znovu předkládat a obviňovat tě z nich. Je jen třeba, abys v pokání své hříchy vyznal a rozešel se s nim. Vyznaný hřích v pokání je hřích  mrtvy, hřích zatajený a nevyznaný zůstává hříchem živým a stahuje do zahynutí.  V tomhle je třeba jednou pro vždy mít jasno. Jestliže jsi podmínku pokání a vy­znáni splnil, jestliže jsi ve víře přijal odpuštění z milosti, pak nedovol ďáblu, aby tě znovu ze starých hříchů obviňoval. Pán Ježíš odstranil veškeré satanovy nároky vůči nám. Vždyť jak jsme si už řekli, na kříži skoncoval i pro nás s mojžíšovským zákonem,i jak píše Pavel Římanům 10,4: „Kristus je konec zákona, aby spravedl­nosti došel každý, kdo věří." Pro vítězný postoj víry vůči satanovým útokům je z našeho dnešního textu 1. kap. Kolosenským klíčové slovo z 12. a 13. verše, z něhož na nás volá ten osvobozující, radostný hlas: „Budete děkovat Otci, který vás připravil k radosti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." Zásada zla zní: kde je moc, tam je i právo. Pokud je člověk ve vzpouře proti Bohu, setrvává v konfliktu s Božím zákonem a je rebelem proti Boží vůli. V takovém stavu spadá pod autoritu  satanovu a je plně pod vládou ďáblovou. Patří k těm, o kterých je psáno na začátku 2. kapitoly listu Efezským ve 2. verši, že jsou poslušní vládce nadzemských mocí, ducha působícího dosud v těch, kteří vzdoruji Bohu. Pán temnot má moc nad dětmi tmy. Ale smrtí Pána Ježíše Krista na kříži nás Bůh vysvobodil z králov­ství temnosti a přenesl nás ve světle pravdy svého slova do království svého milého Syna. To slovo „přenesl" nám naznačuje plnost našeho vysvobození. Takto cele se vším všudy byl na znamení lidstvu před potopou přenesen Enoch a na znamení lidstvu po potopě Eliáš. Celá naše bytost je přenesena z panství temnot do království našeho Pána Ježíše Krista. Ducha, duše i tělo, celá naše bytost je mimo satanovo území. Satan nemá nad námi už ani nejmenší moc. Nemůže na nás uplatňovat žádné nároky, ani vznášet proti nám jakékoliv žaloby pro dílo, které Bůh vykonal v náš prospěch skrze svého Syna na kříži. Celé toto osvobozující Kristovo dílo vyjadřuje ve zkratce text z 2. kapitoly Kolosenským 13,15, kde čteme: „Když jste ještě byli mrtví ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probu­dil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil." Tímto slovem máme potvrzeno,  všechny naše minulé hříšné skutky Bůh jednou provždy zlikvidoval Kristovou smrtí na kříži. A hned v dalším 14. verši pak čteme: „Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž." Tady je nám jasně řečeno, že Pán pro nás vymazal zákon, který byl proti nám. Kdykoli jsme se chtěli přiblížit k Bohu, zákon nám stál v cestě. Připo­mínal nám, že jsme ho přestoupili,že nemáme právo přistupovat k Bohu. Bůh nám tuto překážku sám odstranil z cesty Kristovou obětí. Když byl Kristus přibit na kříž, byl v něm přibit na kříž i zákon, a tak bylo se zákonem jednou pro vždy skoncováno jako s prostředkem, který by snad mohl vést někoho ke snaze  ospravedlnění. A konečně v 15. verši poznáváme důlsledek obou předešlých: „Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost a silu a slavil nad nimi vítězství." Tady Je nám zvěstováno, že Kristovou smrtí Bůh odzbrojil všecky temné mocnosti a zneškodnil satana. Nic z panství zlého už nemá na nás žádná práva, protože obětí Pána Ježíše byla vyřízena naše minulost a z cesty nám byl odstraněn i zákon jako nepřekonatelná překážka. Už nejsme pod zákonem. Jsme vůči němu mrtví ve smrti Pána Ježíše a na základě těchto skutečností jsme ve víře  dokonale vy­svobozeni ze satanovy moci. Máme-li až dosud nějaký nevyznaný a neodpuštěný hřích, nebo myslíme-li si, že musíme dodržovat zákon a pokoušíme se o to, pak  nejsme ještě vysvobození ze satanova panství. jenom tehdy, jste-1i jistotně pře­svědčeni, že vám byly  jednou provždy odpuštěny všechny hříchy minulosti, a víte­-li s jistotou, že Bůh od vás nepožaduje ospravedlnění dodržování zákona, jste vysvobozeni tak, že satan na vás už nemůže uplatňovat žádny nárok. Jakmile se satanovi podaří přivést vás k pocitu viny a udržet vás v něm pro nějaký minulý hřích, anebo proto, že nežijete podle Boží normy tak, jak byste jí měli podle své víry dodržovat, ocitáte se pod moci satanovou. Vždyť jeho hlavní práce vůbec je být žalobníkem našich bratří ( Zjevení 12, 10. verš), tedy osočovat nás před Bo­žím trůnem dnem i nocí. Musíme se dostat tam, kde platnost jeho obviňování byla zcela zrušena. Jenom tehdy, jsme totiž schopní nad ním zvítězit. A tak pamatuj, že ďáblovým cílem je držet tě v pocitu viny. Celá staletí mu v tom církev pilně a svědomitě pomáhala. Většina kostelů je dokonce stavěna tak, aby ve vás vy­volávaly takový mírný pocit viny, když do nich vejdete. Většina starých duchov­ních písní je rovněž zaměřena na hřích. Mnozí návštěvníci kostelů si dokonce myslí, že by to snad byla troufalost, kdyby se tam necítili jako viníci. Kdy vy­cházejí v neděli z kostela, vypadají nábožensky nešťastně a zkroušeně a myslí si, že zrovna takhle mají asi vypadat, že je to zbožné. Hle, naše bída účastníme se shromáždění i modliteb, svátostí i vyznání víry a ve skutečnosti jím nevěříme. Kdybychom jim věřili, jednali bychom naprosto jinak. Téměř všechny církve stojící na  biblickém základě učí, že jsme beznadějně ztracení a bezmocní hříšníci, kteří zaslouží peklo a nemohou si pomoci, že však Bůh z pouhé nekonečné milosti dal za nás svého Syna Pána Ježíše Krista, aby za nás vytrpěl kříž a zachránil nás tak, protože pro jeho smrt a vzkříšení nám mohou být odpuštěny všechny hříchy, a my se můžeme stát ospravedlněnými Božími dětmi. Neděli co neděli se to opakuje, a kdy lidé odcházejí z bohoslužeb, vypadají, jako by se vlastně nic důležitého nestalo. Kdyby tleskali, kdyby jásali nebo tančili; bylo by to mnohem případnější, mnohem přiměřenější nesmírností toho, co jsme vírou přijali  ovšem jestliže jsme to opravdu přijali. Lidé, kteří odcházejí se škrobenou tváří z bohoslužby, jenom dokazují, že ve skutečnosti nevěří tomu, co slovy vyznávají. Copak to není důvod k jásotu, že Pán Ježíš svou obětí na kříží odstranil pro nás hřích a pohřbil i naši starou povahu, která hříchu otročila? Vždyť tak zlikvidoval nejmocnější pří­činy našeho nešťastného a zkaženého života a umožnil nám novy dokonaly počá­tek. Jakmile totiž hřích, ta zlá destruktivní duchovní síla, která má kosmický dosah, působí na naši starou povahu náchylnou ke vzpouře, výsledkem je vzápětí hříšný život. Ale pro toho, kdo uvěřil,, už není život v hříchu nutností. Pán Ježíš záležitost hříchu jednou pro vždycky vyřídil a jeho okovy zlomil, jak čteme v 9. kapitole listu Židům od 25. verše: „Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně. Jinak by mu­sel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. Sňal náš hřích, když svou duši za nás položil."
            Stojíš-li v dosahu kříže, pak jsi v oblasti, kam hřích nemá přístup, kde nemá moc, protože tam byl umrtven. Pán Ježíš křížem odstranil hřích, a s tím souvisí i sku­tečnost, že Kristovým křížem byla popravena i naše tělesná povaha, jak píše Pavel 6,6 Římanům: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili." Slyšíte to? „Víme, víme přece." Problém a bída církve je v tom, že NEVÍ, NEVÍ Naše stará povaha byla spolu s Kristem ukřižována. Vaše tělo je v tom smyslu sarx ( tedy ne ve smyslu tělesné schránky, nýbrž hříšné tělesné přirozenosti) není zničeno, ale je zbaveno moci, je vyřazeno tak, aby už neotročilo hříchu. Dokud žije naše stará povaha, otročíme hříchu. Bůh má pro naší starou přirozenost jediný program. Vůbec ji neposílá do kostela nebo na shromáždění, vůbec jí nevyučuje zlatým textům, biblickým příběhům nebo veršům Písma zpaměti, nýbrž vydává jí na popravu. To je jediný Boží plán s naší starou člověčinou.
            Náš starý člověk byl spolu  s Kristem ukřižován. Bída církve mimo jiné spočívá v tom, že většina křesťanů to neví, anebo to prostě nevzala vážně na vědomí. Ale Pavel říká, že to víme a v 11. verši vyzývá: „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši." Čili Bůh to říká, vy tomu věřte, Bůh říká, že jste mrtvi. Tak se považujte za mrtvé: mrtvé hříchu, mrtvé sami sobě, mrtvé zákonu. Řekněte ze srdce své ano k Božímu programu s vámi, jenom tak otevřete dokořán dveře Boži milosti, aby mohla působit a stvo­řit ve vás opravdu novy život, jemuž je zaslíbena věčnost. Kéž by si nikdo z vás, kdo slyší, nenechal svůj život pro sebe, ale kéž by ho každý z vás cele Pánu Ježíši vydal, aby ve chvíli, kdy budeme odtud odvoláni, nikdo z nás nechyběl na břehu zachráněných jeho milosti.
 
 
MILOST II.
 
Text: 3. kapitola druhého listu do Korintu. Připomněli jsme si už, co pro nás Pán Ježíš svou obětí na kříži vykonal, abychom vůbec mohli zakusit plně vysvobozu­jící moc Boží milosti. Nutným předpokladem, který splnil, bylo, že zaplatil za všecky naše minulé hříchy svou krví, že skoncoval jednou provždy se zákonem jako s prostředkem k lidskému ospravedlnění, že smazal a zmařil všecky satanovy nároky na nás a vysvobodil nás z jeho nadvlády, že odstranil z našeho života  hřích a že ve své smrti pohřbil i naši starou povahu nakloněnou k zlému. Ve 3. ka­pitole 2. listu do Korintu uvádí apoštol Pavel sedm bodů, ve kterých se milost liší od zákona. Ovšem především je třeba si dobře uvědomit rozdíl základní. Rozdíl, který vlastně Pavel ani nepřipomíná. Spočívá v tom, že zákon působí na naši starou člověčinu zvenčí, protože zákon je v podstatě vnější, je mimo nás. Dívá­me-li se na zákon, poznáváme, co máme dělat, naproti tomu milost píše na srdce člověka znovuzrozeného, tedy nového ZEVNITŘ! Je silou, kterou na nás působí zevnitř, a výsledkem je a má byt změna našeho jednání. A teď si tedy pozorně promysleme, co píše apoštol Pavel v prvních 13 verších 2. listu do Korintu ve 3. kapitole: „To zase začínáme sami sebe doporučovat, či potřebujeme snad jako někdo doporučující listy k vám nebo od vás? Naším doporučujícím listem jste vy sami. Je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne in­koustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se  to říci,  protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom moh1i tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele  nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář - oč slavnější bude služba Ducha. Byla-li služba vedoucí k odsouzeni slavná, oč jí převyšuje služba spravedlnosti! Ano, ona sláva vůbec nebyla slávou ve srovnání s touto slávou vše přesahující! Jestliže přišlo slavně to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává. Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře”. Z úvodu textu poznáváme, že už v době prvotních křesťanů chodívali od sboru ke sboru také všelijací bludaři a falešní apoštolové jako vlci v rouše beránčím, jak upozorňuje Pán Ježíš v kázání na hoře. A není divu, že zklamané sbory a popálené děti začaly od různých putujících kazatelů vyžadovat doporu­čující listy od spolehlivých pravých učitelů, které znali a uznávali, dřív než někoho přijali ke službě. Ono by to dál neškodilo, kdyby taková praxe platila v církvi i dnes. Pavel však pro korintské křesťany žádný doporučující list nepotřeboval. Vždyť oni byli sami výsledkem jeho služby. Když odcházel apoštol z Korintu, zanechával tam živou, aktivní, Duchem naplněnou církev, které mohl říci: vy sami jste mým doporučujícím listem. To je vskutku veliké slovo. Jako by tím říkal celému světu: „Vy chcete vědět, čemu věřím! Tak jděte do Korintu, v tamějším sboru to poznáte, ti lidé jsou mým živým dopisem, to je má živoucí teologie." To je slovo, které hovoří tvrdou řečí i k nám všem, kteří v církvi sloužíme. I my bychom totiž měli být schopni říci: „Když chcete vědět, čemu věřím, tak se podí­vejte na sbor, kterému sloužím." Jenomže já nevím, jak bychom dopadli, a ne­troufám si tady mluvit o příčinách. Totéž se ovšem tyká i výchovy a víry děti vě­řících rodičů: Buď jak buď. Jestliže tahle odvážná Pavlova věta platila jako pravda v Korintě, který byl jak víme jedním z nejzkaženějších, nejvykřičenějších přístavů starého světa, pak by měla platit i dnes a u nás. Jinak se pro nás vlastně stává obžalobou anebo výzvou. Říká-li Jan, že se Slovo stalo tělem, svědčí-li, že jsme to Slovo viděli, slyšeli a že jsme se ho dotýkali, zvěstuje nám tím, že byl církví zjeven život, který je v Kristu Ježíši. A Boží vůle s církví dnes je přesně stejná. Aby se Slovo stalo tělem v nás, abychom všichni křesťané kolektivně, jako viditelné Kristovo tělo, hmatatelně a viditelně dosvědčili světu, CO JE VLASTNĚ EVANGELIUM. Cokoli menšího by ve skutečností znamenalo prohru. A Pavel také ukazuje,  jak tohoto vítězného cíle dosáhnout. Na to nestačí Mojžíšův zákon. Víte, že ve většině starověkých měst stály za Pavlova života synagogy, kde se učili lidé znát Boží zákon každou sobotu mnoho let. Ovšem život lidí se přitom nijak nezměnil. Pavel vystihuje příčinu velice jasnými slovy: „Vy jste listem Kristovým vzniklým z naší služby, a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí." První zásadní rozdíly jsou těmito slovy vysloveny. Nejde tady o zákon psaný inkoustem třeba na papír, nebo tehdy na pergamen či papyrus. Jde o zákon vepsaný Duchem živého Boha ne do kamenných desek, ale do lidského vědomí na živé desky lidských srdcí. A tady jsme u podstaty věci. Zákon působí zvenku, je mimo nás, je vyryt do kamenných desek a říká: tohle dělej, tohle nedělej, kdy budeš dělat tohle, budeš potrestán. Prohlédněte-li si pozorně zákon, řeknete si: „Tohle dělat musím a tohle nesmím." A skončíte potom u toho, že budete dělat pravý opak toho, co by jste dělat měli, protože ve vašem nitru žije neukřižovaný rebel. Čím víc budete svou starou povahu konfrontovat se zákonem, tím bude vzpurnější, dokonce zuřivější a Bohu nepřátelští. Už jsme si přece dávno řekli, že zákon podněcuje,a do konce posiluje hřích. A proto Bůh Kristovým křížem mimo jiné říká: „Usmrťte "skrze víru toho rebela, aby se z něho stalo nové stvoření. A já pak budu svým Duchem psát svůj zákon do nitra jeho srdce." Pavel v 8. verši pak jasně ukazuje, že Pán tímto svým dílem „nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není ,založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život". Nepíšeme sice doporučující dopisy, nevystavujeme lidem vysvědčení, ale svou službou píše­me duchovní pravdy na srdce věřících. Říká-li Pave1, že litera zabíjí, pak tím mluví  zákonu, který slouží jen smrti a smrt také přináší. Pouze Duch obživuje a slouží k životu. Jestlipak vás někdy napadlo, kolik izraelských hrobů zůstalo rozseto na poušti ode dne, kdy lid byl vyveden z egyptského otroctví? Když si to uvědomíte, možná, že vám to vyrazí dech. Čteme, že z Egypta vyšlo šest set tisíc zdravých a bojeschopných mužů. Myslím, že můžeme spolehlivě předpokládat, že počet žen byl asi stejný. Zvlášť vezmeme-li ještě v úvahu děti. Z tohoto množství došli po čtyřiceti letech do zaslíbené země dva - dva lidé. Milión dvě stě tisíc hrobů nejméně zůstalo na cestě. To znamená, že ročně umíralo třicet tisíc lidí. Nevidíte tady  působení zákona? . Litera zabíjí. Duch dává život. Nepromítá se to až do všech důsledků cesty Izraele pouští? A přece Pavel píše: „Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář, oč slavnější bude služba Ducha." Zákon nás, odsuzuje, zatímco milost nám přináší darem,ospravedlnění. Už jsme si v souvislosti s tímto tématem řekli, že ďábel usiluje o to, aby nás přivedl k pocitu viny, jeden bratr říkal, že ho nikdy ani nenapadlo tímhle směrem uvažovat. Nu ano, my jsme totiž tak zvyklí cítit se vinní, že si myslíme, že snad bez pocitu viny by to s námi asi vůbec nebylo nábožensky v  pořádku. Ale kdo je skutečně šťasten, ten se necítí přece vinen. Nenechme se oklamat. Pamatujme, že ďábel nás obviňuje, že zákon nás odsuzuje, ale MILOST JE POSELSTVÍM EVANGELIA a cílem evangelia není, aby se lidé cítili viníky, nýbrž aby si vírou přivlastnili jistotu ospravedlnění z MILOSTI. K tomuto cíli má směřovat v církvi služba slovem. Copak je možné pociťovat vinu a přitom se radovat? Ono není ani tak obtížné přivést mnohé lidi k pocitu anebo k vědomí viny. Mnohem těžší je dovést člověka k jistotě ospravedlnění. A je jisté, že bez moci a milosti Boží to vlastně vůbec není možné. Jenom se zaposlouchejte do hlasu radosti, který se z Pavlova poselství ozývá: „Ano, ona sláva vůbec nebyla slávou ve srovnání s touto slávou vše přesahující. Jestliže přišlo slavně to, co pomíjí, oč slavnější je to, co zůstává" Pavel tady naráží na svědectví, které Písmo vydává o Mojžíšovi, když se po čtyřiceti dnech a nocích vrátil z hory Sinaj, kde od Hospodina přijal zákon. Ve 34.kapitole Exodu totiž čteme, že jeho obličej zářil natolik nadpřirozenou slávou, že si tvář musel zakrývat rouškou, kdykoliv mluvil s lidem. Ale když vcházel do stánku úmluvy, aby se setkal s Hospodinem, roušku odkládal. To je výmluvné poselství o slávě, ale také jenom o dočasné platnosti zákona. A Pavel ve smyslu tohoto svědectví dodává, že při čtení Mojžíšova zákona  je až dodnes na srdci židů položena ona rouška jako zastírající závoj. Protože židé nejsou schopni pochopit smysl a konec zákona. Vidí jeho vnější slávu, ale nechápou, že už dávno byla překonána. Nepřijali tu úžasnou slávu, že konec zákona je Kristus. Proč? Protože Krista zavrhli. Sláva evangelia však je věčná a nepo­míjející. Jak ve 14. kapitole Zjeveni 6. verš nám svědčí: „Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské , klenby, aby zvěstoval evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu." Zamysleme se nad tím, že tady je řeč o slávě věčného evangelia. Kéž by nám bylo dáno ve víře, v lásce a naději do­hlédnout, co to znamená pro všecky budoucí věky Obsahuje-li vaše náboženství ,zákonické prvky, pak takový systém má také svou nadpřirozenou slávu, někdy je pompézní, obřadný, někdy zdobený ornáty, provoněný kadidlem, podmaňující hrou varhan, mohutností pěveckých sborů. Dokáže i mocně zapůsobit na tělesného  neboli duševního člověka, ale Je dočasný a je prchavý. Evangelium přináší slávu trvalou, nemá nic společného s tělesností nebo duševností, protože je skrz naskrz duchovní. Proto tělesný člověk duchovní slávu evangelia nemůže nikdy ocenit, nechápe ji. Tělesní lidé, i kdyby byli jakkoli náboženští, nemohou nikdy s námi prožívat a sdílet radost ze svobody v Duchu svatém. Mezi duševním a duchovním člověkem je prostě rozdíl jako mezi dnem a nocí. Mohli bychom mít překrásnou, luxusně vybavenou, moderní modlitebnu, nádherný pěvecky sbor, nejlepší absolventy teologické fakulty jako kazatele, atd. To všecko má určitou dočasnou slávu jenže za chvíli bude po ní, nic z ní trvale nezůstane jenom sláva živého evangelia zůstává na věky a stává se i slávou naší, jestliže moc evangelia naplní naše srdce. Na tuto skutečnost lze vztáhnout slova Pána Ježíše, že žádny člověk, který okusil staré víno, netouží po novém, a že mladé víno se nedává do starých měchů, které jsou ztuhlé a roztrhly by se. Kdo je zvykly na slávu zákonického náboženství, ne­projeví okamžitě chuť opustit nápoj, na který si zvykl, a vejít do slávy evangelia. Ale je třeba to znovu a znovu připomínat, že sláva zákona je dočasná a nepřetrvala. Nádoby zvyklé na staré víno je třeba nahradit novými. To znamená, že to musejí být měkké, pružné měchy, aby tu proměňující činnost kvasu vydržely. Vejdete-li například do Svatovítského dómu, určitě se máte na co dívat, čemu se obdivovat v architektuře, malbě, řezbářství a barevné mozaice oken atd. a je-li tam pěvecký sbor, tak je dokonce i co poslouchat. Ale když vyjdete ven, všecka ta náboženská nálada z vás za pár minut vyprchá jako bublinky ze zvětralé so­dovky. Krátce řečeno: zásadní rozdíl mezi dočasnou a vnější slávou tělesného křesťanství a skutečnou vnitřní slávou duchovního života, která je věčná, bychom nikdy neměli přestat přísně rozlišovat. A pak je tady ten sedmý znak, který odlišuje zákon od milosti, jak na něj Pavel ukazuje 12. a 13. veršem: „Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou. Nepočínáme si jako Mojžíš, který zahaloval svou tvář závojem, aby synové Izraele nespatřili konec té pomíjející záře." jak už jsme si řekli, zákon zůstává zahalen rouškou, nedovoluje mluvit svobodně, protože ve skutečnosti ujařmuje. Evangelium, které člověka vysvobozuje i z panství zákona, však uvádí do svobody Kristovy, a proto smíme vystupovat s plnou otevřenosti a jistotou. Nežijeme z mrtvé litery slova, žijeme z moci Ducha svatého, a na tento život nám nepřestává evangelium ukazovat jako na vítězný cíl naši pozemské poutí. Patnáctkrát v Novém Zákoně se mluví o naplnění Duchem svatým. Ale  buďme si také vědomí toho, že z osmi lidí, o kterých nám Písmo svědčí, že byli najednou osobně naplněni, Duchem svatým, pět z nich zemřelo mučednickou smrti. To je víc než polovina. Nikdo z nich nepřijal totiž moc Ducha svatého pro sebe, aby si jí snad pro sebe nechal. Každý z nich tím byl zmocněn k službě. Nejčastěji se u těchto křesťanů projevila moc jako na­prostá svoboda ke zvěsti slova. Takto zmocnění lidé se projevovali  mocným vlivem ve vypjatých a nebezpečných situacích. Každý Duchem Božím naplněny svědek musel čelit i mimořádně silným satanským útokům a každý se vyznačoval tím, že jeho svědectví bylo ve skutečností velice prosté, jeho poselství jednoduché a srozumitelné. Duch svatý je totiž Duchem pravdy a libuje si v řeči, které rozumí i ten nejhloupější. Žehná, říkáme-li věci prostě, tak jak jsou. A když si tedy stručně zopakujeme rozdíly mezi působením zákona a působením milosti, stačí nám na to těch sedm vět.
 
Za prvé: Zatímco zákon píše inkoustem nebo rydlem, třeba i počítačem, milost píše Duchem svatým.
Za druhé: Zatímco zákon píše na kamenné desky nebo nějaký jiný psací materiál mimo          člověka, milost píše uvnitř srdcí znovuzrozených věřících.
 
Za třetí: Zatímco zákon píše instruktážní dopisy, milost píše duchovní pravdu.
 
Za čtvrté: Zákon slouží k smrti, milost k životu.
 
Za páté: Zákon slouží k odsouzení, milost k ospravedlnění.
 
Za šesté: Zákon má slávu dočasnou a překonanou, milost má slávu nezměřitelnou a věčnou.
 
Za sedmé: Zákon zůstává při zvěstování zakryt rouškou, zatímco milost má plnou svobodu slova.
 
            Poslední verš naší 3. kapitoly 2. Korintským celé téma shrnuje takto: „Na odhale­né tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňováni k jeho obra­zu ve stále větší slávě, to vše mocí Ducha Páně. Už tedy nejsme jako Mojžíš s rouškou, nýbrž s odkrytou tváří hledíme do zrcadla Božího slova, v němž nám Duch svatý zjevuje slávu, kterou máme v Kristu." To znamená, že potřebujeme BIBLI, i když jsme přijali Ducha svatého, protože Duch svatý působí jenom tehdy, když se díváme do zrcadla. Přestaneme-li se dívat do zrcadla, Duch svatý přestane působit. Když se díváme do zrcadla Písem jako Boží děti, jejichž mysl obnovo­vána, Duch svatý nám v zrcadle zjevuje Boží slávu, a když hledíme na tuto slávu, Duch svatý nás do této slávy proměňuje: A my říkáme: chvála Bohu, to je slavné  a Duch svatý říká: to je jenom první krok, přijde ještě něco daleko slavnějšího, jde totiž o nepřetržitý vývoj, o stály duchovní růst, který nemá konce. My ještě ani zdaleka nevidíme na konec cesty, na kterou jsme byli zavoláni. Vždyť jsme povoláni k něčemu nedozírnému, totiž k tomu, nad čím se až točí hlava, k dokonalosti. Je proto pro nás životně důležité, abychom neztratili živý kontakt s Božím slovem. Písmo není pro nás souborem přikázání nebo instrukcí, co máme anebo nemáme dělat. Písmo svaté je prostředkem, kterého používá Duch svatý, když se do něho díváme jako do zrcadla nezakrytého rouškou, aby nám dal to, na co se díváme. Abychom se stali živou částí toho, co vidíme, abychom se stali tím, co v živém Božím slovu slyšíme,Duch svaty vpisuje oživující Boži slovo na citlivé desky našich srdcí. V tomto slově spatřujeme slávu Pána Ježíše Krista a jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě. Jdeme-li poslušně touto cestou, která je v podstatě cestou modlitby a cestou naslouchání srdce, které je ochotné plnit Boží vůli, pak jdeme správně. Kéž by nikdo z nás na této cestě nechyběl, kéž by z ní nikdo nesešel a kéž by se nikdo na ní neopozdil, neboť její cíl je tak veliký, že není v moci žádného člověka, aby jej vůbec lidským slovem popsal.
 
 
MILOST III.
 
Texty: 8. kapitola Římanům, verše 28-39; 8. kapitola Židům, verše 7 -12.
            Už jsme si řekli, jsme-li pod milostí, hledíme s odkrytou tváři do zrcadla Božího slova a Duch svatý nás zevnitř proměňuje k obrazu, který se v oné čisté hladině živé vody zrcadlí. A jaký že je to obraz? Apoštol Pavel říká v listu Římanům v 8, kapitole, 29. verš přímo svým svědectvím o Bohu: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími," atd. Kolem tohoto textu byly už popsány mnohé teologické svazky. Byly svedeny mnohé boje, došlo k mnoha sporům i zbytečným svárům, byly vysloveny různé hlubokomyslnosti o předurčení a na druhé straně argumenty proti němu, ale čtěme pozorně a prostince jako děti přijímejme pravdu. „Které předem vyhlédl, ty také předem určil." K čemu, k čemu? Aby přišli do nebe, a ti druzí, aby se tam nikdy nedostali? Nic takového tady psáno není. Apoštolské svědectví říká jasně, že Bůh nás předurčil k tomu, abychom přijali podobu jeho Syna, a já nevím, proč by tohle mělo někoho pobuřovat nebo zneklidňovat, že nás Pán vyhlédl a předem určil abychom přijali podobu jeho Syna. Vždyť je to v souladu:se zvěstí celého evangelia pochopitelné. Platí-li, že do jeho království nevejde nic nečistého, pak je to dokonce nutné. Jestliže někdo na druhé straně sedává v kostele, tváří se unuděně, je rozmrzelý bez živého zájmu a přitom o sobě říká,  že  je předurčen, mohli bychom se jistě odůvodněně zeptat: „A jakpak  to chceš dokázat?" Vždyť apoštol o Bohu prohlašuje, že „ty, které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna tak, aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími." Je jenom třeba oddaným srdcem se chopit ve víře této Boží prav­dy ,bez spekulací, jako darované skutečnosti. A co z toho vyplývá? Ilustruje to příběh, který jsem slyšel už v několika variantách. Podle jedné z nich se to prý stalo v době protireformace, kdy jezuitští slídilové neúprosně pronásledovali všechny opravdové věřící. Zabavovali a pálili Bible, jako to známe z historie, a tajná shro­máždění Božího lidu například v noci v lesích byla velikým rizikem. Tehdy se jed­na venkovská sestra vypravila na takové tajné shromáždění a musela jít mnoho kilometrů pěšky. Tu jí zastavila jezuitská hlídka a začala se vyptávat kampak jde. Věrná křesťanka nechtěla lhát, ale přitom také samozřejmě nechtěla zradit své bratry a sestry s nimiž se měla setkat. Vzhlédla srdcem v prosbě k nebi a podle rady, kterou jí nebeský telefon dal, odpověděla: „Můj nejstarší bratr zemřel, tak jdu teď zrovna do domu mého otce poslechnout si jeho poslední vůli, abych potom mohla převzít své dědictví." Podle vyprávěné tradice hlídka prý ji propustila. Ale neméně důležité je, že v té odpovědi je vlastně skutečně skryta celá pravda. Pán  Ježíš je přece nejstarší bratr, neboť on jakožto Boží syn je prvorozený mezi mnoha bratřími: Nový zákon obsahuje celou jeho vůli, konec konců také někdy bývá proto nazýván Novým  testamentem, a kdyby nebylo vzkříšení, dalo by se o něm hovořit jako o skutečné poslední vůli Ježíše Krista Otcovým domem může být míněn zrovna tak kostel jako shromáždění Božího lidu. A kdo bude opravdově naslouchat slovu Nového zákona, najde v něm skutečně také všechny potřebné informace o našem věčném dědictví, o všem, co nám Pán svým dílem a svou obětí na Kříži vydobyl i odkázal. Hledíš-li do Nového zákona očima víry, spatříš, čím se máš v Kristu stát, ba dokonce, čím jsi se v Kristu stal, protože budeš-li o to opravdově stát, Duch svatý tě do té podoby promění. Jestliže se zabýváme už té­měř dva měsíce soustavně otázkou co je zákon a co je milost, pak už by nám tedy rozdíl mezi starou a novou smlouvou měl být naprosto jasný. Ale přesto si ještě připomeňme prorocké zaslíbení 31. kapitoly Jeremiáše, verše 31-34, které je v přímé souvislosti se smlouvou milosti. „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodi­na, uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejích manželem, je výrok Hospodina. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův. Svůj zákon  jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého  bližního a každý svého bratra: Poznávejte Hospodina všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravosti a hříchu nebudu připomínat." Tohleto nesmírně veliké zaslíbení celé najdete ,v epištole Židům v 8. kapitole ve verších 7-13, kde apoštol dokazuje,že bylo obětí Pána Ježíše dokonale naplněno. V 10. verši nám Boží slovo jasně říká, že ustanovení a zákony, které máme dodržovat, už nebude Bůh psát na kamenné desky, ani na jakýkoliv jiný materiál mimo nás, ale že Duch svatý je vepíše do naších myslí a srdcí, a že se to projeví v tom, že budeme konat Boží vůli a budeme nově jednat. V souvislosti s tímto slovem bychom si měli uvědomit vážnost i naléhavost napomenutí, které čteme už v Přísloví (4. kapitola, 23. verš]: „Především střež a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život." Kolikrát Pán Ježíš ukazuje týmž směrem všecko, co máš v srdci, bude určovat i zároveň způsob tvého života. Je-li ve tvém srdci soběstřední lstivost a ďáblův spár, i s vší tvou zbožností půjdeš do zahynutí, půjdeš cestou falešnou. Jsou-li však do tvé­ho srdce vepsány Boží zákony, budeš určitě žít v souladu s Boží vůlí. Tady je vy­značen základní rozdíl, který se lidem stává křižovatkou života a smrti. Tím zá­kladním zákonem, který Duch svaty vepisuje do věřícího srdce a jehož plnění Bůh vyžaduje, je to veliké dvojpřikázání lásky, ve kterém je smysl celého zákona. „Milovati budeš Hospodina Boha svého z celého svého  srdce, celou svou duší, celou svou silou, celou svou myslí a bližního svého jako sebe sama." Vždyť v lásce je jediný a konečný smysl celého křesťanství. Ten druhý, rozlišující znak nové smlouvy, tedy života v milosti, spočívá v tom, že každý věřící zná Boha osobně a přímo, už není třeba lidi učit, aby poznali Pána, protože se na nich naplnilo slovo zaslíbení: „Všichni mě budou znát od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův." Ta známost začíná od nejmenšího, jak ostatně vyplývá z podmínky vyslovené Panem Ježíšem. Je to u Marka 1. kapitola, 15. verš: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde." V tomto osobním vztahu, ve kterém každý z nás přímo poznává Boha ve tváři a ve jménu Pána Ježíše Krista, už není třeba žádného lidského zprostředkovatele. Tu se v osobní zkušenosti každého věřícího naplňuje prosba velekněžské modlitby Páně  ze 17. kapitoly Jana z 3. verše: „A život věčny je v tom, když poznají tebe, Jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." Tu je řeč o pří­mém spojení člověka s Duchem skrze Ježíše Krista bez dalšího prostřednictví. Je nutné, aby prostředník se postavil mezi dvě osoby, které k sobě nemají žádny přímý vztah? Touto otázkou prostřednictví se zabývá apoštol Pavel, když píše o předběžné službě zákona Galatským ve 3. kapitole 19,20 a ptá se: „Jak je to po­tom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbeny potomek, byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. Prostředníka není potřeba tam, kde jedná jeden a Bůh je jeden." Prostředník umožňuje naváza­ní kontaktu mezi dvěma lidmi, kteří jsou si cizí. Tam, kde jedná jenom jeden, žádny prostředník není nutný. A Bůh je jen jeden. To znamená, když se setkáte s Pánem Ježíšem Kristem, setkáváte se s Bohem. Žádny další prostředník už neexistuje. Prostředník a Bůh jedno jsou. Podstata druhého zásadního rozdílu je tedy v tom, že každý věřící zná Boha přímo a osobně v Panu Ježíši Kristu. Třetí velký rozdíl je vysloven v poselství, že u těch, kteří budou účastníky nové smlouvy, Bůh už nebude vzpomínat na jejich hříchy a nebude tedy žádat jakékoli další oběti za hřích. To říká jasně slovem 12. verše: „Slitují se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu." Chvála Bohu za jeho dokonalost a jeho odpuš­tění. Každá vzpomínka na náš hřích je z Boží paměti vymazána. Tuhle nádhernou zkušenost vyznává už starozákonní král Chizkijáš (38. kapitola Izaiáše, 17. verš): „Ty sám jsi vytrhl z jámy zániku mou duši, za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy." V listu Židům je to ještě jednou zdůrazněno v 10. kap., verše 14-18 slovy tohoto svědectví: „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: „To je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli, na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu. Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti." .Takto hovoří jasné posel­ství Božího slova. Činíš-li pravé pokání a vyprosíš-li si jasno ve víře tak, abys věděl, že tvé hříchy jsou odpuštěny, potom také víš, že za ně už není třeba při­nášet jakoukoli další oběť. Oběť Pána Ježíše Krista je jediná platná, protože je jedinečná, je konečná a dokonale dostačující. Souhrnem tedy: jestliže Duch svatý píše Boží zákony do našich srdcí a myslí, nikoli tedy na kamenné desky nebo třeba na papír, jestliže známe Boha osobně a přímo bez lidských či ji­ných prostředníků, jestliže víme, že pro oběť Pána Ježíše z nás Bůh naše hříchy sňal a jednou provždy uvrhl v zapomnění, takže žádná další obět za nás už není nutná, vzdávejme čest a slávu svatému svrchovanému Bohu za to, že jsme z jeho milosti pod milostí. Milost působí skrze víru a říká se ne nadarmo, že víra je milost ustavičného pokání. Dá se také říci, že minulost je dána ustavičným nad­přirozeným působením Ducha svatého. Milost nikdy nepůsobí na úrovni našich přirozených schopností a nepřestává. Jakmile však začneme myslet, že milosti dosáhneme vlastním úsilím, tím okamžikem se dostáváme mimo oblast milosti. Jakmile si začneme myslet, že okamžikem, kdy jsme dosáhli milosti, všecko potřebné z naší strany skončilo, vypadneme rovněž z milosti. A tady jsou dvě hlavní příčiny, které nám zabraňují zůstávat v milosti trvale a nepřetržitě. Pozor tedy, vidíme-li cíl, o němž říkáme tohleto už se mi podaří, toho teď už mohu sám dosáhnout, a pozor  tehdy, vybojujeme-li mnohé zápasy, překonáme-li těžké překážky a řekneme si: tak už jsem tedy u cíle a vítězství jsem dosáhl. Právě v takových okamžicích se nejsnáze, a často žel nepozorovaně dostáváme mimo milost. Milost zůstává za všech okolností pouhým darem nepřestávajícího vanutí a nadpřirozeného působení Ducha svatého. Podle jednoho dobrého vykladače je možno rozdíl mezi zákonem a milostí srovnávat s rozdílem mezi mapou a osobním průvodcem. Zákon můžeme označit jako dokonalou mapu. Milost nám však nabízí osobního průvodce, jímž je Duch svatý. Cesta, kterou máme jít, vede samozřejmě neznámou krajinou. Je v naší lidské přirozeností, že prohlásíme: dejte mi spolehlivou mapu, já už to dokážu nějak zvládnout. Dobře, tady je perfektní mapa, je v ní srozumitelně vyznačen každý detail. Sáhneš po mapě a vydáš se na cestu. Chvilku to vypadá nadějně, ale dřív, než jsi se nadál, je tady tma a uhodí zima, rozpoutá se bouře. Sotva zahlédneš, že jsi zrovna na okraji propastného srázu, a na jednou nevíš, kde vlastně je sever, kde jsou všecky světové strany, nevíš, bude-li příští krok znamenat cestu vpřed nebo vzad, nebo dokonce zkázu, a rázem jsi v koncích a je ti ouzko. Co je ti platné, že máš výbornou mapu, když si zůstal bídně trčet ve smrtelném nebezpečí? A tu se tě zeptá tichý, laskavý hlas: „Mohu ti pomoci?" A ty řekneš: „Ach, ach, Pane Všemohoucí a dobrotivý, jak velice, jak velice tě potřebuji!" . A v tom okamžiku víš, že Duch svatý je po tvém boku a říká ti: „Tady je má ruka, drž se mě s důvěrou, já tě povedu." od té chvíle všecky hrůzy ustupují, celá situace se brzy změní, octneš se na rovné cestičce, slunce svítí, ptáci zpívají, nu - a ty si řekneš: „Nu vida, ono to vlastně ani nebylo tak zlé, možná, že bych to také sám dokázal." A tu se obrátíš k Duchu svatému a řekneš: „Já jsem na začátku vyšel podle takové velice dobré a spol