poslal sola-scriptura Jak dary fungují
Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl
bych vás nechat v nevědomosti. Pamatujete se, že když jste byli
pohané, táhlo vás to neodolatelně k němým modlám. 1K 12,1.2
Jelikož
pohanství je ve velké míře náboženstvím založeném na prožitku,
rituálech, opakujících se úkonech, nebylo v něm příliš prostoru pro
poznávací funkce. Pavel nicméně chce, aby nově obrácení křesťané
porozuměli tomu za jakým účelem obdrželi dary Ducha. Navíc v pohanství
to fungovalo tak, že jedinec vyhledával přízeň různých bůžků podle
okolností, které doprovázely aktuální požadavek. Pavel chce zřetelně
objasnit, že jsou rozdílné dary, ale všechny pochází z jednoho Ducha. A
jsou rozdělovány takovým způsobem, aby z nic mělo prospěch celé tělo.
Tedy je tu rozmanitost darů, ale tentýž Duch. Je tu rozdílnoct vedení,
ale tentýž Pán. A v neposlední řadě je tu rozmanitost v používání, ale
je to tentýž Bůh, který působí vše ve všech.
Jednomu je
skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož
Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a
témž Duchu,
někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému
rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat,
co to znamená. 1K 12,8-10
Dary jsou však také rozdělovány podle Boží vůle a ne podle vůle člověka.
To
všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar,
jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky
údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 1K 12,11.12
Ve
světle těchto textů opravdu člověku nepřísluší, aby Bohu diktoval,
který dar by chtěl. Je naprosto zřejmé, že dar jazyků byl některým dán
a některým ne. Není tedy výsadou člověka, aby se mu Bůh v tomto ohledu
podrobil, natož pak aby se obdrženítohoto daru (dar jazyků) vnímalo
jako zkouška Božího přijetí. Tělo tvoří jednotný celek a jeho části
jsou stejně významné. Bůh rozhoduje o tom, kdo co dělá.
Ale
Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl... Oko
nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám:
„Nepotřebuji vás!“ A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za
proroky, třetí za
učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným,
řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou
všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy?
Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení
rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? 1K 12,18.21.28-30
Zásadním
principem, který je za vším, co Bůh svým dětem uděluje, je láska. Láska
je nade vše a nikdy není sobecká. Proto i Boží dary nejsou poskytovány
za sobeckým účelem, ale k tomu, aby z nic měli prospěch ostatní.
Samozřejmě, že i my budeme pociťovat naplnění a radost, když skrze naše
dary budeme sloužit jiným. Tento princip lásky pokoře a ne k
domýšlivosti.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko
poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale
lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano,
kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to
neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá
a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá
se vydráždit, nepočítá křivdy. 1K 13,1-5
Principy představené v 1K můžeme shrnout následovně:
1. Uctívání není bezmyšlenkovité. 1K 12,1-3
2. Je tu princip užitečnosti pro celou církev. 1K 12,7
3. Jednota, a přesto odlišné dary. 1K 12,10
4. Bůh uděluje dary. 1K 12,11
5. Dary jsou rovnocenné a vzájemně se doplňují. 1K 12,12-23
6. Princip nezištné lásky se vztahuje na všechny dary. 1K 13
7. Boží moc nás uschopňuje k šíření evangelia. Ř 1,16
Walter J. Veith (Na pravdě záleží str. 268-270)
