Před 1300 lety se islám expanzivně rozšířil z Blízkého východu do Asie, Afriky a Evropy a udržuje se až do současnosti jako druhé největší náboženství na světě. Mohammedova víra vzdorovala křesťanským misionářským pokusům a znovu vidíme, jak myšlenky islámské světové misie nabývají nové podoby. Proto je i nutné si uvědomit, jaké jsou protiklady mezi islámem a křesťanstvím a jaké potíže vyvstanou muslimovi, když se pokusí stát se křesťanem.

Tři dogmatická pohoršení
Pro muslima je nepředstavitelné, že Bůh má syna, který se mu mocí a velkolepostí vyrovná. Už malému muslimskému dítěti je naočkováno, že křesťané uctívají tři bohy. Kdo se tedy pokusí muslimovi vysvětlit, že 3 = 1, narazí na neporozumění, které se může vystupňovat v nenávist. Naše severská dialektika může být islámským rozumem sotva zpracována. Muslim přemýšlí: Buď je Bůh jeden, anebo jsou tři, ale nejsou současně tři v jednom! Tři osoby nemohou být jedna!
Přitom obsahuje korán zřetelné odkazy na Kristovu božskost, a sice jeho narození z panny Marie. Rozdíl však tkví v tom, že podle Mohammeda byl Ježíš v Marii stvořen božským tvůrčím slovem z ničeho, zatímco my vyznáváme, že byl Ježíš ve věčnosti, před veškerým časem zrozen (nikoli stvořen) Otcem, skutečný Bůh skutečným Bohem, Otcem v jedné bytosti, který se stal člověkem, aby nás spasil.
Takové střípky z předislámských, christologických sporů v církvích Blízkého východu se objevují i na jiných místech koránu. Kristus tak bývá jmenován "Božím slovem" a "Jeho duchem" (rozuměj Božím). V islámských dějinách teologie se vyskytly mnohé boje o otázku, zda je Boží slovo věčné nebo časově omezené, aby se nemuselo oznámit, že měl Kristus, ztělesněné slovo Boží, již od narození vyšší postavení než Mohammed. Tak je islám "duchem", jenž Kristovu božskost odmítá, což je podle 1. Listu Janova, kap. 4, verš 3 a 15, znamení antikristovo.
Druhým pohoršením je pro muslima svědectví, že Kristus byl ukřižován. Musíme si přitom povšimnout, že se islámská kritika neobrací proti významu a plodům ukřižování, nýbrž odmítá tuto dějinnou skutečnost samu o sobě. Mohammed hnán svým duchem řekl, že Kristus na kříži nezemřel, nýbrž byl živoucí vyzdvižen do nebe. Tím vykořenil z islámského povědomí veškeré základní pojmy jako ospravedlnění, Kristovo zmrtvýchvstání, seslání Ducha svatého, znovuzrození věřících, jejich posvěcení a vykoupení. Na důsledném odmítnutí kříže se zjevuje pravý charakter islámu. Zatímco my vidíme v tom, že se Kristus stal člověkem, předpoklad k jeho zastoupení na kříži, popírá Mohammed obojí.
Kdo řekne muslimovi, že příběh Ježíšova utrpení je nejpřesvědčivějším dílem evangelia, narazí rychle na třetí pohoršení, které odděluje islám od křesťanství – pochopení zjevení! Mohammed zkrátka vysvětlil, že všechny rozdíly mezí biblí a textem koránu jsou důkazem zfalšování původního zjevení. Přitom nejde islámské kritice o to, které verše jsou pravými slovy Ježíše nebo na jakých pramenech se zakládají evangelia, ne, zde je korán rigorózně učiněn jediným platným měřítkem božské pravdy. Co tedy není v souladu s knihou muslimů, platí jako padělek a lež. Tímto způsobem je také dokázáno Kristovo tělesné nanebevstoupení, takže on je pro muslimy jediným člověkem v Boží blízkosti, ale pouze jako prorok, bez kříže a božského synovství.

Kdo je to Alláh?
Tři základní pohoršení mezi islámem a křesťanstvím se podobají pouze viditelným útesům ledovce v moři. Avšak množství a příčina problémů leží viditelně hlouběji. Leží skryta v pojmu Alláhovy božskosti, jak je rozuměno v islámu až do posledního důsledku. Alláh je úplně jiný, nepochopitelný a nepřibližitelný. Je nepředstavitelně veliký a stojí mimo naše myšlení. Nebyl nikdy zplozen a neplodí. Nikdo se mu nevyrovná. Ježíšovým narozením z Marie ve smyslu božského synovství je tedy muslimy opovrhováno, jako nemyslitelným, smyslným Alláhovým ponížením.
Pojem Boha v islámu formoval všechna odvětví islámské kultury a je tím "duchem", který všechny muslimy svazuje a brání jim stát se křesťany. A tak není člověk podle islámského pojetí stvořen jako věrný obraz boží, nýbrž spíše jako boží otrok, takže potlačení v islámu vyjadřuje výklad slova "Islám" ohnutými zády vzývajících. Znamená to: odevzdání se, podřízenost a oddanost Alláhovi. Když muslim myslí na modlení, nepředstavuje si volné mluvení s Bohem, nýbrž své začlenění do detailně zformované liturgie, která ho několikrát denně vrhne do vzývání Alláha. Toto modlení ztvárňuje muslimovo podvědomí víc než tušíme. Chápání křesťanského modlení je úplně jiné. Zde tkví jeden z největších protikladů mezi oběma náboženstvími.
Alláh je tak veliký, že on sám určuje osud všech lidí. Štěstí, nehoda, smrt, pohroma a zrada bývají často přisuzovány Alláhovi. Fatalismus vězí hluboko v islámu a brzdí člověka ve veškeré aktivitě a zodpovědnosti. Životní postoje muslima a křesťana se zásadně odlišují. Rozum a hybné síly jsou řízeny představou Boha.
Také hřích není islámem chápán jako člověkem způsobená příčina odloučení od Boha, nýbrž spíše jako nedopatření nebo chyba, která vznikne proto, že Alláh stvořil člověka slabým a pokušitelným. Tak je Alláh nepřímo zodpovědný za zlo na zemi. Je to on, který svévolně povýší do ráje, koho chce, a uvrhne do pekla, jak se mu zlíbí. Podobá se velikému diktátorovi, jehož se všichni hrozí a jemuž nikdo nemůže uniknout. Všechny myšlenky a všechna rozhodnutí jsou pro muslima nakonec předurčeny.
A tak je také kříž pro Alláha zbytečný a představuje útok na jeho suverenitu. Alláh nepotřebuje žádnou oběť a žádného prostředníka ke smíření světa se sebou samým, neboť on odpustí komu chce a kdy chce. Islámsky chápaná povznesenost a jedinečnost Boha představuje nejniternější příčinu oddělení mezi muslimy a křesťany.
Tento strnulý pojem Boha formoval všechna odvětví islámské kultury. Po mnoho staletí vládl muž nad svou ženou a svými dětmi jako patriarcha. Učitel trůnil nad svými žáky, zaměstnavatel se často rovnal otrokáři, jako mnoho kalifů a sultánů nezřídka vládlo neomezenou a krvavou mocí.
Kdo byl ale nemocný, slabý a chudý, platil za Bohem potrestaného, silný, bohatý a vítězný však za Alláhem uznávaného. Křesťanská cesta ponížení, Ježíšův kříž a Pavlova chvála jeho slabostí jsou islámskému duchu diametrálně vzdálené a jeví se v jádru jako méněcenná náboženství degenerovaných.
Tak je také muslimovi myšlenka, že Bůh je otec a obětoval z lásky ke zkaženému světu svého syna, nejenom cizí, nýbrž směšná, když ne dokonce rouhavá. Proto vzývá a bojí se vzdáleného, mocného a velkého Boha - diktátora! Každé tvrzení o boží blízkosti a otcovské starostlivosti platí za sebeklam. Ani v budoucím islámském ráji nebude Alláh osobně přítomen, neboť on zůstane svou podstatou vždy vzdálen, veliký a neviditelný. Kdo však říká, že se Bůh zjevil v člověku Ježíši, je lhář a svůdce.

Islámské metody myšlení
Pojem Boha v koránu formoval v Arabech vlastní způsob myšlení. Sice také mnohé jiné vlivy pomáhaly ztvárňovat proces myšlení muslimů, stejně jako jeho obsah, ale stále znova a znova se prosazuje typicky islámské myšlení.
Dá se to ukázat na chápání slova inspirace. Zatímco se v našem křesťanském pojetí inspirace spojují k zodpovědnosti za zjevené slovo slyšení, vdechnutí Duchem božím a osvícení – přes lidskou slabost – je islámský pojem inspirace radikální. Alláh diktuje Mohammedovi svá zjevení doslova, takže prorok téměř v bezvědomí ze sebe chrlí jako bezmocný nástroj ducha jeho "Sury", (roz. kapitoly v koránu). Od té doby platí jeho proroctví, v němž se nabízí lidstvu nejvyšší moudrost a nejhlubší vědění, jako závěr veškerých zjevení. Muslim nemá dojem, že patří k chybnému náboženství, nýbrž míní obráceně, že musí všechny ostatní svým uctíváním Boha obšťastňovat. Dlouhou dobu bylo z hluboké úcty ke zjevenému slovu téměř zakázáno Korán vykládat nebo o obsahu Sur kriticky diskutovat, neboť všechna zjevení platila za jasná, srozumitelná a definitivní. Žádný člověk nebyl s to Alláhova slova zdůvodnit nebo posoudit. Tato mohou být pouze pasivně přijata, poslušně akceptována a věrně zachovávána, ale nikdy kritizována nebo dále rozvíjena. Na základě tohoto celkového postoje se vyvinula schopnost učení se nazpaměť a hromadění vědomostí. Korán bývá nezřídka celý nebo po částech nazpaměť nadřený, bez práva na to, aby mu bylo rozumět. Tento statický způsob myšlení charakterizuje ještě dnes provoz učení na školách a univerzitách, a tak v sobě mnozí Arabové nosí velké vědění, které emocionálně ovlivňuje jejich podvědomí, ale nerozvíjí je dynamicky. Každý západní učitel v arabském světě může říci, že nazpaměť naučené vědomosti Arabů ještě dlouho neznamenají samostatné myšlení a že logické, systematicky přednesené myšlenkové pochody jen zřídka vyvolají v hlavách aktivní reakci myšlení.
Skutečnost, že se islám zříká samostatného myšlení, je zjevná z řetězu tradic (AI Hadith). Žádný člověk neměl právo interpretovat korán ve sporných případech svým vlastním rozumem a použít ho za nových situací. To může učinit pouze Alláh sám! Proto byly vykonstruovány neskutečné řady nositelů tajemství, na jejichž konci stojí vždy Mohammed, jimž byla, historicky více či méně doloženo, hledaná zjevení vložena do úst. Existence Hadith je tedy odkazem na to, že bylo v islámu svobodné myšlení zeširoka eliminováno a že zde byl vytvořen zcela jiný způsob myšlení než v zemích severních.
Je nutno podotknout, že korán byl napsán takovými verši, které znějí v arabské řeči strhujícně. Mohammed kvůli rýmu někdy vsadil slova tam, kam se podle obsahu vůbec nehodí nebo pozměnil slabiky, aby zachoval intonaci. Přesný obsah zůstal druhořadý. Tak se stalo ze jména Ježíš v koránu I'sa, jméno jmen bylo kvůli zvuku překrouceno.
Na základě tohoto básnického principu vznikl v Arabech pocit, který staví na strhujícím zvuku a deklamaci, ne však na systematické logice. Naše evangelium se ale jeví jinak. Nebylo napsáno básnickou formou, nýbrž v próze a vyžaduje prohloubení, přemýšlení a porozumění. O koránu se tvrdí, že je napsán v nejkrásnější boží řeči, zatímco bible se předkládá pouze v kostrbatém arabském překladu. Evangelium zní uchu muslima cize a všedně, zatímco korán stojí pro něj jako svítící báseň přicházející od Boha nedosažitelně nad vším, co kdy bylo napsáno.
Z těchto důvodů je patrné, proč muslim bibli bez problému neporozumí a nepřijme ji jako základ pro svůj náhled na svět. Neslyší v ní strhující vzlet a čtení v něm zřídka vyvolá myšlenkový pochod či rozhodnutí.
Proto se musíme v misijní činnosti učit myslet islámským způsobem a nabídnout k naučení se nazpaměť vybrané biblické texty, aby pravá slova boží vyplnila muslimské podvědomí a pomalu se vybudovalo křesťanské myšlení a vědomí. Dobře dělají ti zvěstovatelé, kteří nepředkládají pouze chladná a dogmaticky jasná kázání, nýbrž s elánem a emocí přinášejí radostné poselství, neboť porozumění Arabů neprochází nejprve hlavou, ale srdcem!

Moc příbuzenstva se pomalu drolí
Další překážkou, která muslimovi brání stát se křesťanem, je jeho připoutanost k velké rodině. Většina Arabů si ještě není vědoma svého samostatného "já", nýbrž žije zakořeněna v "my" svého příbuzenstva. To je jeden z největších rozdílů mezi jižními a severními zeměmi. My jsme sklouzli na žebříčku rozkladu společenského ducha velké rodiny (my) do izolace jednotlivce (já) a momentálně zanikáme v bezejmenné mase (kdosi). Zřetelně tento obrat zaznamenávají písně z doby Reformace s jejich společenským vědomím a písně z doby osvícenské se vztažností k vlastní osobě, dnes je naše společnost formována rovnostářstvím masy. Masovost ale u Arabů neexistuje, proto jsou zde jen ojediněle k nalezení jednoty, kluby a spolky.
Většina arabských zemí stojí na přechodu od příbuzenstva (klanu, rodu) k individuu. Díky vpádu východozápadního materialismu se v jednotlivcích pomalu rodí vědomí vlastní osoby.
V tomto bolestném procesu se rodina dostává do krize. Doposud to byli pouze jednotlivci, kteří vystoupili z klanu, neboť většina ještě uvažuje ve společenství s otcem, strýci a bratry. Mladý Arab se často neožení s děvčetem, které má rád, protože mu rodina poradí a rozhodne, kdo se k němu hodí. Stejně tak je víra záležitostí společenství a ne pouze rozhodnutím jednotlivce.
Když se tedy muslim rozhodne opustit svou starou víru, přináší to nejen velkou ostudu jeho rodině, ale pro něj to znamená odpoutání se od jejího společného povědomí, v němž je každým vláknem své duše pevně zakotven. Je to hlubší a zdlouhavější proces než si to umíme představit a způsobuje u mnoha konvertitů osamělost, která často vede k zoufalosti a myšlenkám na sebevraždu.
Polovina všech Arabů je mladší dvaceti let. Proto jsou to především moderní školy a univerzity, ale také filmy, technika a války, které způsobují nezadržitelný přelom v islámské kultuře. Ve velkoměstech rostou výškové obytné budovy z písku jako houby po dešti a v nich už celé příbuzenstvo prostor nenajde, protože etážové byty jsou plánovány pro rodiny se dvěma až čtyřmi dětmi. Všude jsou také zapotřebí sociální jistoty, neboť nosná síla velké rodiny se rozpadá. Tím se mnoho lidí izoluje a hledá novou duchovní vlast a vnitřní oporu, takže volání evangelia dnes snáze porozumí než kdy dříve.

Špatné svědomí konvertitů
Kde se přes všechny překážky muslim (většinou mezi 18 a 25 lety) začne přibližovat Kristu, bývá konfrontován se základním hříchem v islámu, který podle jeho chápání odpovídá Duchu svatému: Tomu nebude nikdy odpuštěno, kdo postaví Bohu partnera a jiného Boha po jeho bok (Sura AI Umran 116). A kdo opustí islám, bude zatracen a platí za navždy ztraceného (Sura AI Umran 90).
Tím přistupuje ke všem dogmatickým, logickým a rodinným břemenům ještě hlas svědomí, který muslima od přestoupení ke křesťanství odrazuje. Islám nemůžeme srovnávat s náboženstvími v jiných zemích, kde před příchodem misionářů ještě evangelium nebylo rozšířeno, jako například v Tichomoří nebo v budhismu. Islám je pokřesťanské náboženství, které se Kristem důkladně zabývalo a vyvinulo se v protikřesťanskou moc. Lidé se takovémto náboženství stali imunními proti duchu Kristovu. Jsou od dětství očkováni proti učení evangelia. V zajetí je drží jiný duch, kterého musíme označit za kolektivní posedlost.
Prakticky to znamená: Když se muslim přibližuje Kristu, musí se rozhodnout mezi zjevením a zjevením! Zde už není možný žádný dialog, protože korán vznáší nárok na to, že Alláh nadiktoval Mohammedovi plnou pravdu. Kdo se tedy vědomě obrátí k evangeliu, začne věřit v Ježíše Krista a vnitřně se s ním spojí, nezíská jen nového Pána a Ducha, ale musí rozhodně odsoudit staré zjevení jako lež. V žádné z centrálních výpovědí o víře neexistují žádné spojovací články mezi koránem a evangeliem, ledaže by zástupci obou stran překroutili pravdu svých písem nebo tolerovali protikladná dogmata. Tento zvrat ke zřeknutí se koránu a poznání jeho ne-božího původu je obtížný a trpký proces v každém konvertitovi a nemůže být uměle urychlen. Zde je nezbytná síla Ducha svatého, který následníky Kristovy vede v rostoucí víře ke stále jasnějšímu rozlišování duchů. Často se pokoušejí muslimové věřící v Krista postavit vedle sebe jako pravdu oba dva prameny zjevení. Buď z toho vzejde schizofrenie nesoucí neuvěřitelné plody anebo povrchní víra, která se brzy rozpadá.

Přestup k Ježíši Kristu
Jestliže se muslim vážně zabývá evangeliem, nezůstane to jeho okolí natrvalo skryto. Většina jeho přátel s ním nejprve diskutuje, pak ho varuje, opustí a opovrhuje jím. Jeho žena má právo se od něj odloučit. Děti mu pak už nepatří.
Především však jeho příbuzenstvo ho začne kriticky pozorovat. Potom s ním přátelsky rozmlouvají, aby přece jen nepošpinil hanbou jejich jméno, což by pro všechny mohlo mít hospodářské důsledky. Když dotyčný neposlechne, ohrožují ho, odepřou mu kapesné, školní vzdělání, bijí ho. Pokud to nepomůže, stává se, že vlastní rodina zažaluje konvertitu z podezření krádeže či nemravného chování, aby byl uvržen do vězení a tím se zdůraznilo, že se ctihodná rodina distancuje od tohoto zkaženého subjektu, který zapírá Alláha a ve všech směrech se bezbožně chová.
Korán žádá výslovně smrt konvertity (Sury AI Nisa 90, AI Nahl 107). S tímto nebezpečím musí ještě dnes každý přestupující počítat, přestože k provedení tohoto příkazu dochází pouze zřídka. V centrálních arabských zemích ovšem existuje toto ohrožení v nezmenšené míře, proto zde nejsou známa žádná oficiální přestoupení.V arabských zemích, které udržují kontakty se Západem, se však vyvinula forma tolerance, jež sice i přes stupeň západního vzdělání s přestupem nesouhlasí, avšak koránem požadované zabití neprovádí. Rodiče konvertity považují své dítě za mrtvé anebo se postarají o to, aby odcestovalo a zmizelo jim ze zorného pole. Ovšem islámská reformace hnaná kupředu olejovými miliardami se teď pokouší ve více islámských zemích právě tento zákon znovu zavést.
Ve všech případech však je vnitřní i vnější odtržení od rodičů, sourozenců, příbuzných a známých trpké a hluboké, neboť se konvertita od svých příslušníků nikdy neodpoutává v míru, nýbrž platí za prokletého a opovrhovaného. Odpoutání se neprobíhá pouze v myšlenkách, logicky a dogmaticky, ale rozbíjí nenahraditelně společné kořeny, takže on pak stojí šokován, obnažen a opuštěn ve světě, který nezná slitování.
Žádný arabský stát kromě Libanonu nedovoluje přestup muslimů ke křesťanství. V zákonodárství zakotvené lidské právo na svobodu náboženství je platné tak dalece, pokud křesťanské menšiny chtějí zůstat křesťany anebo stát se muslimy, nikoli obráceně. O možnosti přestupu muslima ke křesťanství se vůbec v zákoně neuvažuje a tato nemůže být ani procesem proti vládě vynucena, jak se o to pokusil jeden konvertita v Sýrii. Pro muslima ještě neexistuje žádná legální možnost, jak by změnil svou náboženskou příslušnost, kromě toho, že se vystěhuje a přijme cizí státní příslušnost. Tato strnulost zákona se stává tragédií, když se chce konvertita oženit s křesťanskou dívkou, protože ve většině arabských zemí vykonávají občanské funkce buď církevní šejkové nebo kněží. V tomto případě konvertitovi nic jiného nezbývá než se objevit před šejkem se svou nevěstou jako muslim. Stejně tak děti z tohoto manželství se stávají automaticky muslimy.
V některých zemích už úřady zasáhly a zamezily scházení ^e konvertitů, schůzky byly zakázány, aktivní vedoucí členové zavřeni do vězení a ve výjimečných případech mučeni. O rozsudcích smrti není nic známo mimo to, že se nevzdělaní rodičové stále znovu snaží své v Krista uvěřivší děti z hněvu a nenávisti zabít. K tomu je nutno říci, že asi 70% všech Arabů neumí číst ani psát, jak zveřejnil arabský časopis AI Arabi v dubnu 1972. Odtud je pochopitelné, že nevzdělaní rodičové se fanaticky drží svých nazpaměť naučených textů z koránu a tradic a poslušně v duchu Mohammedově nenávidí vlastní maso a krev, jenom aby nevypadli z požehnání Alláhova a své kulturní společnosti. Proto je příbuzenský klan jako ochránce a uskutečňovatel koránu největší překážkou pro muslima, který se chce stát křesťanem.
Jestli se Egypt a Pákistán jako státy podvolí požadavku fanatických muslimů z olejových mocností a uzákoní usmrcování konvertitů s konečnou platností, ukáže budoucí doba.

Začlenění konvertity v arabské církvi
Ne všichni Arabové jsou muslimové. V mnohých arabských zemích existují církve z doby Byzantské říše. Jejich počet se pohybuje mezi 5 až 8 miliony, při celkovém počtu Arabů asi 100 milionů. Tyto menšiny vyvinuly svou vlastní křesťanskou terminologii. V těchto komunitách zaujímajících obrannou pozici se sice mluví arabsky, avšak mnoho pojmů je naplněno jiným obsahem než chápou muslimové podle koránu. Tak odděluje řeč, mravy, duch a zkušenost tyto ostrůvky od islámského moře, které je obklopuje a které se v průběhu staletí mocně dmulo a téměř tyto sbory semknuté kolem svých církevních knížat pohltilo.
Do těchto církví ortodoxních křesťanů, koptů, maronitů, syrianů, nestorianů a katolíků vnikaly během posledních 150 let evangelické misie a zakládaly větší či menší arabsko-evangelické církve s celkem asi 400 tisíci členy. Tyto obce nemají žádný vztah k islámu a neprovádějí zde misijní činnost. Podle písní, oblečení, a jak si počínají, se však věrně podobají svým mateřským církvím v USA, Anglii a Německu.
Arabské křesťany dělí od muslimů propast. Pronásledování a útisk v minulých staletích, jiné myšlení a modlitby, stejně jako nedůvěra a skrytý strach zatvrdily jejich srdce.
Když mladý muslim po dlouhých vnitřních bojích opustí islám, odtrhne se od svého příbuzenstva a možná taky ještě ztratí práci či je nucen uprchnout a obrátí se pln naděje k nějaké křesťanské skupině, je to jako kdyby na něj vychrstli kbelík studené vody: Většina se k němu chová s odstupem, dívá se na něj kriticky a myslí si o něm, že je možná špionem nebo usiluje o levné školní vzdělání v některé misijní škole nebo chce dokonce unést hezké děvče z jejich "stáda", či je připravit o jedno z mála pracovních míst! Musí tedy neuvěřitelně trpět za to, že je islámským světem zavržen a křesťany není přijat. Často si tak konvertita sedne mezi dvě židle a ztratí domov, práci i čest!
Jistě, negativní zkušenosti s muslimy jsou pro staré i mladé církve trpkou realitou, ale možná 20 % i více takových hledačů Krista jsou upřímně věřící. A oni bývají právě těmi zavrženi, které si v souladu s biblickými texty představují jako svaté a boží děti. Toto vystřízlivění je šokuje až do nejhlubší hloubky.
Když se církvím a misiím nedaří začlenit nově získané jedince z islámu do obce křesťanů anebo jim založit vlastní obce konvertitů, neměly by raději provádět žádnou misii mezi muslimy. Každý konvertita potřebuje společenství stejně smýšlejících, přátel a sourozenců. On totiž potřebuje teplo hnízda onoho "my", jež ztratil, ovšem nyní v duchu Ježíše Krista, s osvobozeným způsobem myšlení a svobodným modlením a mluvením s Bohem.
K tomu také patří práce a vzdělání, které odpovídají jeho nadání. Nově uvěřivší v Krista nepotřebuje almužny a příspěvky, nýbrž návod k práci, aby si mohl se ctí vydělat na chléb a nebyl degradován na žebráka.
Kromě toho potřebuje konvertita ženu věřící v Krista, která mu trpělivě pomáhá vrůst do křesťanského náhledu na svět.
Bohužel však není v arabských církvích splněno pro bývalého muslima žádné z těchto tří základních zaopatření. Všude chybí společenství, pracovní místo i manželský partner! Možná není katolické řešení tím nejhorším, totiž poslat nově získané křesťany do kláštera. Navázání rozhovoru s muslimem a jeho pomalý růst ve víře není dnes už hlavním problémem, spíše jeho začlenění do křesťanské společnosti. Víme, že někteří muslimové si říkají: Je lepší, zůstaneš-li navenek muslimem a ve skrytu věříš v Krista, protože když tě vlastní rodina zavrhne, křesťané tě nepřijmou! Jistěže jsou výjimky na obou stranách, ale pravidlem je misijní neochota u většiny arabských církví a obcí. Proto kdo chce provádět misijní činnost mezi muslimy, musí nejprve začít evangelizovat arabské církve.

Těžké přeorientování se ke křesťanskému životu
Mladý konvertita ještě dlouho není hotový křesťan. Také my jsme ještě v procesu. Proto bychom z islámu nově získaného věřícího neměli sledovat očima policisty, nýbrž pohledem matky, jež své malé dítě několikrát za den myje a ošetřuje. Potřebuje to roky trpělivosti než se podvědomí bývalého muslima zaplní křesťanským obsahem. Starý duch musí ven a nový dovnitř.
V praxi to znamená, že takový nový bratr musí získat novou pracovní morálku s přesností, pílí, zodpovědností a věrností. Jeho manželský život musí dostat jiná mravnostní měřítka s oboustrannou ochotou si posloužit. Peníze už nesmějí být modlou, na níž spočívá jeho podvědomí a k níž se upínají všechny myšlenky a naděje.
Také se potřebuje naučit uspořádat si neděli, mluvit pravdu, odlišovat politiku od náboženství. Potřebuje jako my všichni růst v posvěcení, aby v něm zrály plody ducha Kristova. Jestliže ve všech těchto i jiných životních oblastech nedojde k pravému růstu a zrání v obecenství s ostatními sourozenci, hrozí nebezpečí, že víra zůstane pouhou povrchní intelektuální záležitostí a nikdy se nezhmotní, anebo že islámské okolí stáhne odpadlíka zase pomalu zpět, protože nikdy nevystoupil celou svou existencí.
V pubertě tohoto duchovního růstu existuje jedno nebezpečné stadium, z něhož mnohý věřící v Krista znovu upadl do islámu. Doposud si konvertité svou víru idealizovali a křesťany, obzvlášť faráře a kněze, považovali za dokonalé. Nyní však objevují lidskost a chyby Kristových následníků a sledují jejich slabosti bdělýma očima hlídače. Tu vidí jemné linie egoismu, chorobné ctižádosti, zatvrzelosti, netrpělivosti a mnoho jiných věcí, nad nimiž potřásají hlavou a říkají: "Ti ale nejsou lepší než my!". Nebo uvidí různé křesťanské církve a principy podivných misií a jsou nuceni překonat další šok: "Oni nejsou mezi sebou jednotní! Okrádají se navzájem o ovečky a každý si myslí, že jeho církev je nejsvatější a lepší než ta toho druhého!". Ne zvlášť dobře působí, když některé misionářsky horlivé odštěpené skupiny postaví takového nového nadšeného konvertitu před velké shromáždění, aby svědčil o své víře, a fotografují ho, aby ho představili ve svých misionářských listech, přesto, že nepochází z jejich misijní práce. Když jde však o to, sehnat muži práci nebo nevěstu, má nově uvěřivší pocit, že je zase rychle sám a opuštěn.
Tak v těch, kteří jednou za utrpení a pronásledování opustili svou islámskou společnost, umírá svědectví a radost. Tu je musíme učit, že jedinou možnou formou soužití mezi věřícími je vzájemné odpouštění a že pokora a sebezapření nezačíná kritikou toho druhého, nýbrž sebe samého. Cesta sebezapření je jedinou cestou vnitřního růstu a vzniku sboru.
Takovýto růst ve víře, který je činný v lásce a zůstává v živé naději, potřebuje mnoho času, duševní péči a živé předlohy. Často se změní zajatec islámského ducha pouze trvalou modlitbou. Jedině Kristus sám může muslima osvobodit a změnit. Veškeré přemlouvací umění a přivykání není k ničemu. Kristus musí osobně muslima osvobodit, oživit a zachovat v lásce. Obnovení stvoření z milosti samotné překoná moc islámu.
Kristus však nepůsobí ve vzduchoprázdnu, on staví do služby své svědky. Právě u islámu to nejsou nejprve chytrá slova, jež na muslima udělají dojem, nýbrž činy lásky a přátelská atmosféra domu. Proto se nám stále vrací otázka, proč se muslimové tak zřídka stávají křesťany! My jsme tou příčinou, s naší malověmostí, slabou silou se modlit, naší nedostatečnou láskou a naší chybějící připraveností k obětem. Jednou řekl reverend Iskander Jadeed, bývalý arabský muslim: