Smrt není jen přírodním zákonem. Není to jen biologický, ale teologický problém. Bible nám říká: „Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt...“ Ří 5,12.
Všichni přece známe ten smutný příběh o pádu prvního člověka a důsledcích jeho prohřešku. To je dědičné břímě, které jsme všichni dostali. Pokaždé, když se nás ledově studená ruka smrti chopí, prožívá každý člověk ještě jednou na vlastní kůži, co se tenkrát stalo, když se první lidé ve své zaslepenosti a neposlušnosti od Boha odtrhli. Smrt je tedy logickým následkem naší vzpoury a odluky od Boha. Proto se všichni dostáváme do té samé konečné a cílové stanice: smrt – hrob – rozklad.
Ale u takového pesimistického líčení naší lidské situace nezůstává Bible stát. Od vzkříšení Ježíše Krista nestojí budoucnost našeho světa více ve znamení smrti a beznadějnosti, ale ve znamení života a naděje. Na golgotském kříži zdolal Kristus moc hříchu a o Velikonoční neděli vybojoval rozhodující bitvu proti absolutní moci smrti. Proto může apoštol Pavel ve své druhé epištole ke Korintským říci něco zcela velkého: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ 5,1
Apoštol Pavel zde říká dvě důležité věci. Nejprve porovnává náš současný život se vším všudy, s bydlením ve stanu. Stan koná zcela určitě svou dobrou službu, ale je to jen nouzové řešení, přechodný stav, provizorium. Stan je obydlím kočovníka, poutníka, člověka, který je stále na cestě a nemůže nikde zůstat. Proto nejsme v takovém stanovém přístřešku skutečně doma. Vede se nám jako uprchlíkům, azylantům, kteří jsou dnes ubytováni v běženeckém, přechodném táboře, protože se ještě nic lepšího pro ně nenašlo. Svět není náš skutečný domov. Písmo nám říká: „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ Žid 13,14. Chtít se zde zařídit a zabydlet, aniž bychom došli k cíli – je absurdní!
Za druhé: V našem skonání nekráčíme do slepé uličky nebo do nějakého prázdného prostoru. Přicházíme z ciziny domů, do „nového příbytku, který je věčný v nebi“. Smrt tedy není závěrem a koncem mého života, ale branou a průchodem k novému. Není více závěrečnou tečkou, ale dvojtečkou. Pokračování následuje. V tom nacházíme velkou útěchu. Proto může apoštol Pavel bez jakýchkoliv námitek říci: „Víme přece“ - 2 Ko 5,1. Já vím, já jsem o tom přesvědčený, je to pro mne nezvratné a neotřesitelné, o této skutečnosti se nedá pochybovat. Ale odkud to ví apoštol Pavel tak skálopevně? Odpovídá jen jedním slovem: Bůh! „Ten, kdo nás k tomu připravil....je Bůh.“ 2 Ko 5,5a
Jednou nesmírně mocnou skutečností je smrt a druhou, ještě mocnější skutečností je Bůh. A Boha zná apoštol Pavel osobně. Když před branami města Damašku padl na kolena, když ho Pán oslovil otázkou: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ - tu prožil Boží lásku v osobě Ježíše Krista, tu vstoupil Kristus do jeho života a daroval mu novou existenci. Ze Saula, pronásledovatele Kristovy církve, se stal Pavel, apoštol a následovník Ježíše Krista. Tam, kde nás Kristus osloví a vstoupí do našeho života, máme věčný život. „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ - 1 Jan 5,12. Nový a věčný život není hudbou budoucnosti, není útěchou budoucího života, ale plnou a dokonalou skutečností, dnes už a zde. Neboť to, co se stalo na kříži a v hrobě, nestalo se nadarmo.
První splátka nám byla již vyplacena - a to je Duch svatý. „Bůh nám dal již Ducha jako závdavek...“ 2 Ko 5,5 b. Tento výraz používá právní zákon ve splátkovém obchodě. Kdo ve splátkovém obchodě uhradí první splátku, zavazuje se tímto k úhradě všech následujících splátek. Takový obraz vzbuzuje u nás křesťanů velkou radost. Nyní víme, že také všechno ostatní, co nám Bůh ve svém slově zaslíbil, nebude chybět. Ta první povinná splátka spočívá v Duchu Svatém, kterého nám Bůh daroval v osobním vztahu a společenstvím se svým Synem Ježíšem Kristem.
Z této skutečnosti vyplývá pro nás rozhodující otázka: Kde strávíme svou věčnost? Co se týče otázky věčného života, nenechává nás Boží Slovo na pochybách. Říká zcela zřetelně: můj život po smrti se nachází tam, kde jsem stál už před svou smrtí – buď v Boží blízkosti nebo v Boží odloučenosti. Vzkříšený Ježíš říká: „Kdo věří v Syna, má život věčný“. Se stejným důrazem však také říká: „Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává."
Kdo Ježíše Krista přijme jako svého Pána a Spasitele, kdo se nechá naplnit Duchem Svatým, který to dobré dílo Boží při něm nejen započne, ale také dovede do konce, ten učiní nejdůležitější rozhodnutí svého života. Pro něho smrt není více hrůzostrašným přízrakem, ale andělem, který ho na věky spojí se svým Pánem, zcela nezávisle na vnějších okolnostech jeho úmrtí.
Zdroj: Centrum Oase, Náchod
