Katolická církev zakouší mnohá blahoslavenství skrzeva ty kteří nás tupí a pronásledují a lživě nám připisují věci které jsme nespáchali. To co jsme spáchali je zdaleka tolik nezajímá. Dost často dávají do svých obvinění i pojistky aby nikdo nemohl říct že byl sveden a jednal v dobré vůli.
Téhle skutečnosti jsem si vědom a modlím se za naše nepřátele.

Ať jim Bůh odpustí, nepřičítá nic z toho čím se provinili vůči nám  ani nic jiného a zahrnuje je požehnáním. To nemám sám ze sebe. K tomu nás vede církev, Panna Maria a Bůh sám. Ani to kupodivu není tak těžké jak by se mohlo zdát. Prosit Boha ať odpustí se dá docela dobře i ve chvíli kdy sami odpustit nedokážeme a podléháme střídavým návalům zběsilé zuřivosti při pomyšlení na našeho nepřítele. I když mu závidíme a žádáme to co jeho jest. Klidně mu můžeme zároveň přát Nebe s plnou parádou a slávou. Tou dobou bude podstatně lepší a my taky. Těšit se můžeme třeba i na setkání s příbuznými se kterými jsme zaživa nevycházeli a trápili jeden druhého. I v tomhle případě budeme jiní a oni taky. Stejně jako jedovatý had kterému bude moct jednou bez obav strčit ruku do hnízda malé dítě.

Od věci není ani to když se zároveň pomodlíme sami za sebe aby nám Bůh odpustil škodolibou pýchu a bezdůvodný dojem vlastní dokonalosti a nadřazenosti, farizejství ve vyšším levelu. Pocit že jsme natolik dobří křesťani a dokonalí lidé že dokážeme cokoliv snadno odpustit a tyčíme se vysoko nad svými nepřáteli.