Časo slýcháme o tzv. božích trestech. Vychází se z toho, že lidský hřích nějak uráží Boha či mu nějak působí škodu. Já si osobně myslím, že tzv. boží tresty uvedené v Nové závěti mají význam pouze přenesený a alegorický, nikoli doslovný. Z hlediska eschatologické perspektivy je podle mého názoru nějaké ukládání trestů Bohem bezpředmětné, neboť spása je univerzální. 

    Rozlišuji totiž v náboženství dvě vrstvy, a to vrstvu etickou a vrstvu transcendentální. Etické příkazy náboženství podle mého názoru se váží pouze k našemu pozemskému životu a nemají transcendentální význam. Boha totiž nelze nijak urazit nebo Ho o něco připravit jako člověka. Tím, že Bůh je ze své podstaty nedotknutelný, je dáno, že žádným, byť sebevětším hříchem, mu nelze nijak uškodit. Aby tedy Bůh někomu uděloval odvetný trest, považuji za velmi nepravděpodobné, protože Bohu žádná újma našim defektním jednání nevzniká a vzniknout ani nemůže, a tudíž jakákoli odveta je bezpředmětná. Co se týká nápravných trestů, domnívám se, že Bůh ponechává trestání člověka jinému člověku. 

     Tím nic neříkám o tom, zda ukládané tresty člověku člověkem jsou či nejsou spravedlivé. Empiricky je totiž zřejmé, že na zemi je deficit spravelnosti. Byl, jest a bude, neboť člověk jakožto činitel spravedlnosti je nedokonalý, a tudíž je nutně nedokonalá i spravedlnost, která je jím vykonávána vůči jinému člověku. Například asi snáze bude trest odnětí svobody v délce pět let snášet stokilový několikanásobný recidivista, než šedesátikilový prvotrestaný bude snášet trest odnětí svobody byť jen v délce jednoho roku, a to ještě za nějaký delikt, který spáchal, protože mu, jak se říká, ujely nervy. Já osobně nevěřím, že Bůh člověka trestá. Od toho jsou lidé. Stejně nejsem nakloněn víře, že Bůh zneužívá přírodní síly za účelem trestnání člověka, a to ani nápravného. 

     Jsme to my, lidé, kteří se snažíme Bohu vnucovat náš princip směnné (komutativní, aritmetické) spravedlnosti, jakoby Bůh měl být tím, kdo činí spravedlnost tam, kde jsme ji měli činit my, ale nečinili.  Z eschatologické perspektivy by to mělo být podle zastánců této teorie asi takto: My budeme hodní, za odměnu nás Bůh  bude mít rád a ve smrti nás přijme k sobě. Když nebudeme hodní, Bůh na nás sešle trest, aby nás umravnil. Pokud se nepolepšíme, podle názoru většiny křesťanů přijedeme do pekla, kde budeme na věky.
     Pokud by to takhle mechanicky fungovalo, znamenalo by to, že když je někdo hodný, nemělo by se mu nic zlého stát, protože každé zlo je trestem za hřích. To však empiricky zjevně odporuje. Pokud by se podle této hypotézy nikomu nic zlého v životě nestalo, znamenalo by to, že byl hodný, a že tedy určitě přijde do nebe, neboť kdyby nebyl hodný, Bůh by ho byl trestal. 

     Někdo může namítnout, že ne každá újma, kterou člověk v životě utrpí, je božím trestem. Pak ale vzniká prakticky neřešitelná otázka, která újma je a která není božím trestem. Například: Včera večer jsem sprostě nadával, protože se mi nedařila práce. V noci mne vzbudila bolest hlavy, a ta mne stále silně bolí. Je to boží trest za to, že jsem nadával? Nebo za něco jiného? A za co? Nebo je to jen tím, že na mne něco leze a z hlediska mých předchozích přestupků je to indiferentní? Nebo mne má silná bolest hlavy dovést k pravé víře? To asi spíše do lékárny pro apoibuprofen.

     Někdo řekne, že je to tajemství, které je lidským rozumem nepochopitelné. Jak ale tento někdo tedy ví samotný fakt, že je to tajemství, když na to rozum údajně absolutně nestačí?

     Jestli někdo Boha miluje, svou lásku k němu nemůže efektivně projevit jinak než tím, že miluje sebe a druhé jako sese, respektive se o to snaží, neboť naše láska není nikdy dokonalá. Když totiž někoho máme rádi, snažíme se dělat, co mu vidíme na očích. To je láska svododného člověka. Kdo však úzkostlivě se snaží plnit nějaké etické příkazy proto, že se bojí, aby nebyl Bohem nebo člověkem trestán, nečiní tak z lásky, ale z otrocké povinnosti. Takový člověk vlastně Boha, ale ani druhé nemá rád, protože ho pouze nutí k tomu, aby proti své vůli něco plnil nebo se něčeho zdržoval, něco dával nebo něco trpěl. Takovému člověku však především chybí sebeláska. A protože lásku k sobě nemá, nemůže ji ani nikomu dát, neboť nikdo nedá, co nemá (Nemo dat, quot non habet.).

     Pokud Bůh chce pro člověka to nejlepší, co mu brání v tom, aby mu to dal i bez utrpení? Podle mého názoru utrpení proto není podmínkou spásy. Potom ale je třeba se zamyslet nad tím, proč například někdo se narodí postižený a v bídě a jiný v hojnosti a zdráv. Já osobně se domnívám, že i v nebi bude určitá nerovnost. Nevím, zda dočasná či trvalá. Považoval bych však za nespravedlivé, aby ten, pro něhož byl tento život peklem, měl stejný stupeň nebeské blaženosti jako ten, kdo se tu měl celkem dobře. Proto, když vidím nějakého nuzáka či postiženého, na jednu stranu mi to rve srdce a nadávám Bohu, proč to dopustil, avšak současně věřím, že tento člověk bude v nebi blaženější než já, který jsem lump a jemuž celkem nic nechybí. Avšak nejen první, ale i poslední místo v nebi znamená pro člověka věčnou blaženost, byť v rozdílném stupni. Pomoci ubohému zpravidla nemohu a ani nevím, kdy se jím sám stanu, a proto je mi tato víra blahou útěchou.