Grano Salis - Příběh, který se nikdy nestal

poslal Legulda

Tento článek je přavzat z časopisu Zápas o duši č. 103 z ledna 2010. Je zde ukázáno, jaký je rozdíl mězi jednotou Boží a jednotou lidskou. O Boží jednotě hovoří Ježíš a taková by měla být - jednota v lásce a v pravdě. Ovšem dnešní představa o jednotě v Církvi je té Boží na hony vzdálena - jednota kde se o pravdě moc nemluví, Kristovo učení se pokřivuje, mnohé je založeno na kompropisech a o rozdílech se raději nemluví, neřeší se. Autor článku je Jaromír Bubeníček.

Na dvoře nejvyššího kněze Kaifáše se sešli vrchní kněží, zákoníci a starší lidu.

Jediným bodem jejich jednání bylo rozhodnout, co dělat a jak se zmocnit Ježíše, který stále chodil mezi lidem, vyučoval, uzdravoval a hlásal příchod Božího království.

Dokonce se jim už přihlásil jeden z jeho učedníků, který byl ochoten jim ho za nemalý obnos třiceti stříbrných zradit. A tak vlastně už nic nechybělo k tomu, aby ho zatkli a zabili, respektive nechali od Římanů zabít.

Velekněz Kaifáš k nim však promluvil:

Vy nic nevíte, ale já si myslím, že by nebylo moc dobré udělat něco tak neuváženého, jako je zabít toho Ježíše.

Určitě by se pak mohlo množství jeho přívrženců postavit proti nám a důsledky by mohly být katastrofální a to, myslím, nikdo z nás nechce.

Naopak by pro nás bylo velmi přínosné, kdyby se obě strany spojily do jedné.

Sjednotit se, to by určitě prospělo nám a možná i jemu a celému tomu novému hnutí. Vždyť on používá stejnou tóru i proroky jako my, mluví o stejném Bohu jako my, pouze je výstřední a to nejspíš některé lidi přitahuje.

Můžeme mu nabídnout spolupráci na stejném díle. Dovolíme mu vyučovat Zákon, dáme mu k dispozici naši podporu, prohlásíme ho za Mistra, za jednoho z nás.

Necháme ho zasedat spolu s námi ve veleradě a on nám na oplátku slíbí, že nás nebude nazývat obílenými hroby či pokrytci, uzdravovat bude pouze ve všední dny a ne o sobotách. My mu zase na oplátku jsme ochotni posílat nemocné, které bude na základě našich doporučení uzdravovat.

Dohodněme se proto společně na tom, co nás spojuje – to jsou Písma a Bůh.

O tom, co nás rozděluje zatím nemusíme mluvit. Na to je dost času později, až se naše spolupráce prohloubí.

Myslím, řekl Kaifáš, že tento nový vztah, který vznikne bychom mohli nazvat novým slovem – ekumenické společenství.

A protože se určitě najde i několik společných bodů, které nás mohou spojit s Římany, dohodněme se i s nimi, že jsme ochotni jejich a vlastně i našeho císaře nazývat „Pontifex Maximus“, nebo třeba že je jako bůh. Ne přímo Bůh, ale „jako bůh“.

Když s tím budou Římané souhlasit a já si myslím, řekl Kaifáš, že ano, tak i oni se mohou stát součástí našeho ekumenického společenství.

Jsou to přeci lidé jako my, mají rodiny a chtějí určitě žít v klidu tak, jako my.

A když tady tak o tom přemýšlíme, řekl bych, že do toho našeho společenství bychom mohli přizvat i Řeky. Jsou to sice bezvěrci, ale jsou to konec konců také lidé, kteří chtějí žít v klidu a kdyby se podařilo najít něco, co by nás spojovalo třeba tak, že by pro nás byl přijatelný některý z jejich bohů, spojíme se s nimi a pak mohou být modlitby, vysílané k našemu, či našim bohům velice účinné.

Je proto důležité, připravit pro další jednání dokument, který by vyzdvihl vše, co nás s tím Ježíšem, Římany a Řeky spojuje.

My budeme tolerovat je a oni budou tolerovat nás. Takový kompromis je přece pro všechny zúčastněné výhodný.

Pak s tímto dokumentem před ně předstoupíme a já věřím, řekl Kaifáš, že toto ekumenické společenství s radostí přijmou.

Když Kaifáš skončil toto své prohlášení, ozval se potlesk shromážděných. Jsou to moudrá slova, vykřikovali a děkovali Bohu za to, že dal Kaifášovi takovou moudrost.

Hned na to poslali pro Jidáše, aby vrátil těch třicet stříbrných, protože jeho služby již nepotřebují a sami pošlou za Ježíšem delegaci s návrhem na svolání prvního ekumenického setkání, zatím pouze v rámci Izraele s možností pozdějšího rozšíření pro Římany a Řeky.

Jestliže patříme Pánu Ježíši Kristu, je to On, kdo jedná, je to On, v kom jsme spojeni s ostatními, kteří mají Kristův život a vyznávají proto stejné hodnoty, které jsou v Kristu a pouze v Něm obsaženy. Sjednocuje nás On sám, toto sjednocení je Jeho dílem a proto trvalé.

Pokud se sjednocujeme sami jen na základě toho, co nás spojuje, hledáme společné body ve víře či zbožnosti, eventuelně něco, co můžeme společně odmítat, je to sjednocení lidské, které nutně přináší kompromisy, které ovšem nikdy nezaručí trvalý pokoj.

Dříve či později se zřetelně projeví neshody a sjednocení se rozdělí na jednotlivé skupinky a konce takového sjednocení budou horší začátků, nebo v horším případě naopak vznikne jediná velká světská „církev – Babylon“, jejíž konec je v Písmu jasně popsán.

Touha křesťanů po sjednocení je splnitelná pouze v Kristu, který jedná s duchem každého křesťana a je Duchem sjednocujícím.

Naše „Já“ je prvkem rozdělení.

– Jaromír Bubeníček –

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace