Šabat je završení stvoření, kdy neumdlévající Věčný tento čas odděluje pro svatý účel - je určena pro člověka. Vejitím do sabatního odpočinutí zvěstuji předivnou tvůrčí moc, jíž Bůh pouhým slovem zakládá světy, takže to nač hledíme nevzniklo z viditelného, což mě vede k pokoře a úctě i vědomí své nicoty, nepatrnosti a konečnosti.

Šabatem zvěstuji: Bůh je jediný všemocný a není ničeho co by mu mohlo vzdorovat. Jedinečný Bůh, který vše dokoná dle vůle svého chtění, jeho moc nemá mezí, nemá hranic, je neobsažitelný, nejde ho vidět ani uchopit:
,,Kdo obsáhne mou mysl? Neznají mé cesty ani záměry, nechápou mé úmysly, nerozumí mým požadavkům, neboť jako převyšuje nebe zemi, tak i já. Dal jsem jim pravidla jak mají žít a vzájemně se k sobě chovat i to co považuji za podstatné v jejich vztahu k sobě. Nedbají však na to, vše překroutí, zneváží, zpochybňují anebo vůbec neposlouchají. Nechápou, že tato pravidla jim zpříjemní a zkvalitní život. Jsou pro ně dobrem a zaručují jim jistotu, blaho i prosperitu v přechodném uspořádání tohoto světa než vše bude změněno mocí mé lásky!" - praví Jehovah působící, že se stane.

Zachovávání sabatu nemá v lidech pěstovat necitelnost a krutost. Jako se Jezu ve své době ani v nejmenším nepřizpůsobil nepřiměřeným a nerozumným požadavkům rabínů, tak ani dnes není nikdo povinen světit sobotu někým předepsaným způsobem, postrádá-li přitom boží přítomnost - prázdnými řečmi, teatrálními frázemi, dlouhými okázalými modlitbami, neflefibilním a dirigistickým centrálně řízeným studiem Písma, bezobsažným zpěvem či kázáními bez moci Ducha jako rétorickými cvičeními seberealizace a ukojení vlastní ctižádosti - to je spíše kletbou než požehnáním a vyčerpáním než povzbuzením.
Sabat dle boží vůle  je především položení se do milující otcovské náruče se slovy:, Pane zde jsem, co chceš abych činil?'