Přišla jsem na GS s úmyslem ukázat zde přispívajícím lidem biblický pohled „na věc“. Úmysl to byl vskutku dobrý, jakpak by ne! S takovým úmyslem sem však chodí drtivá většina. A jak jsem byla na sebe hrdá, že jsem jeden z mála Jeho věrných svědků! Že shromáždění, ve kterém jsem mívala svou účast, se řadí mezi tzv. „ohrožené druhy“, naprosté unikum, neboť jen a pouze naše učení je „to pravé ořechové“, to pravé biblické, které byste jinde hledali se svíčkou a mnohdy i marně. S takovým přesvědčením pak člověk nehledí na příspěvky ostatních prizmatem Písma, nýbrž prizmatem toho svého „zdravého učení“, neboť to má tím Písmem dokonale potvrzené a ještě se nenašel nikdo, kdo by něco z toho zpochybnil, ačkoliv pár (neúspěšných) pokusů už tady bylo. Paradoxně si to o sobě myslí většina církví, resp. sborů (neřku-li všechny), avšak ve finále se nikdo s nikým neshodne! Žel jsem si neuvědomovala, že jsem přišla s cizím ohněm a místo prokazovat našemu Pánu čest a slávu, jsem pošlapávala cestu kříže, když jsem sváděla svobodné, aby znova přijali otrocké jho. Jaká pýcha! Jaká nevěra! Navíc vše jsem prezentovala způsobem, za jaký by se znovuzrozený křesťan, který přijal Ducha svatého – činitele mimo jiné také pokoje, krotkosti a zdrženlivosti /Ga 5:22/, měl hluboce stydět. Ale Bůh byl ke mně milostiv a zastavil mne včas, abych nedělala ještě větší hanbu Jeho jménu. Již nechci hledat svou slávu, již ne. Kéž je Bůh oslaven skrze toto mé ponížení. Neboť jak pravil apoštol Pavel: Buďte bezúhonní pro Židy, pro Řeky i pro Boží církev, jako se i já všem snažím líbit v každém ohledu, nehledaje vlastní užitek, ale užitek mnohých, aby byli spaseni. /1K 10:2/ Cesta a způsob, které jsem zvolila, byly pouze ukázkou toho, že jsem ještě nic nepoznala, neboť zdá-li se někomu, že něco ví, ještě nic nepoznal tak, jak by měl znát. /1K 8:2/

O čem chci vlastně psát? V Pána Ježíše a Jeho zástupnou oběť na kříži jsem uvěřila asi před osmi lety, kdy mi bylo zvěstováno evangelium mým nynějším manželem. Pán Ježíš mě vysvobodil doslova a do písmene z osidel ďáblových a poznala jsem cestu Pravdy a Světla. Za co se nyní před vámi stydím? Drazí moji, celých osm let jsem živořila na mléce, místo toho, abych se začala zajímat o hutnější stravu! Respektive předpokládala jsem, že jsem to já, kdo přichází s tím hutným pokrmem, ačkoliv jsem ve skutečnosti byla nechápající až do konce, až do důsledku pravé podstaty evangelia! Pán mi však zcela vhod postavil do cesty ty, kteří mi otevřeli oči, abych spatřila tu pravdu o sobě – totiž že jsem stále ještě to nemluvně v Kristu, tělesný člověk, který nesnese hutný pokrm /1K 3:1-3/. Protože jen hlupák je přesvědčen, že jde správně, moudrý člověk si nechá poradit /Př 12:15/, nechtěla jsem už dál zůstávat oním hlupákem a pravila jsem si, že lépe než poučovat druhé, je nechat se sám druhými poučit. Nemohu říci, že bych toho litovala, právě naopak. Pravda někdy leží před vámi jako na talíři a vy nejste schopni (nebo připraveni?) ji vidět. Teprve Duch svatý obživí to, co bylo dosud mrtvé a já jsem byla usmrcená literou. A takovouto důvěru máme skrze Krista k Bohu: Ne že jsme sami o sobě způsobilí, abychom si něco mysleli sami o sobě, ale naše způsobilost je z Boha, který nás také učinil způsobilými služebníky nové smlouvy, ne litery, ale Ducha; neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje. /2K 3:4-6/

To, co teď napíšu, je pravda a nebudu lhát, když povím, že teprve nyní po dlouhých osmi letech jsem vstoupila do Jeho odpočinku. Zcela mylně jsem se domnívala, že odpočinutí v Kristu znamená odpočinutí od světa a jeho skutků, od marného honění se za něčím, co nepřináší trvalé uspokojení. To je ale jen jedna stránka mince. Smysl tohoto odpočinku, o němž hovoří 3. a 4. kap. listu Židům, znamená ještě něco jiného, něco, co mnoha křesťanům stále uniká.

Mojžíšovo evangelium pro Izraelity znělo: Hospodin Bůh otců vašich ukázal mi se, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův, řka: Rozpomínaje, rozpomenul jsem se na vás, a na to, co se vám dálo v Egyptě. Protož jsem řekl: Vyvedu vás z trápení Egyptského... Uvedu vás také do země, o níž jsem, zdvihna ruku svou, přisáhl, že ji dám Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi; a dám ji vám v dědictví; Já jsem Hospodin. /Ex 3:17; 6:8/

Uvěřil lid Mojžíšovi a jeho evangeliu? V důsledku nikoliv. Uvěřili pouze první části – vyvedu vás z trápení Egyptského, což se také stalo, zatímco vstup do Země zaslíbené se pro ně stal čímsi nerealizovatelným, čímsi nemožným, nepravděpodobným, nejistým... Také já jsem uvěřila evangeliu pouze z půlky, dá-li se to takhle říci – ano, Kristus zemřel za naše hříchy. A dál? Aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl věčný život. Jistotu spasení (jinými slovy jistotu vstupu do Země zaslíbené) jsem pokládala za něco neuchopitelného, za něco, co ještě leží daleko přede mnou a vůbec není jisté, zda se tam dostanu! Věřila jsem, že pokud bych zemřela náhle v danou chvíli, tak budu zcela jistě spasená, ale budoucnost a především bujná představivost s ní spojená přede mnou otevíraly prostor pro veškeré neoprávněné a zbytečné pochybnosti. Dávejte pozor, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, jež by se odvracelo od živého Boha. /Žd 3:12/ Nevěřila jsem Božímu zaslíbení, co víc – dělala jsem z Boha lháře! Sice nevědomky, ale přesto. A to je to zaslíbení, které nám on zaslíbil: ten věčný život. /1J 2:28/ Odkdy Bůh ruší svá zaslíbení? Bůh je věrný, jen my jsme nevěrní! V tomto bodě jsem zůstávala dál nevěřící. A toto je vůle Otce, který mě poslal - abych nic z toho, co mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle Toho, který mě poslal - aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. A já ho vzkřísím v poslední den. /J 6:39-40/

Dnes mi bylo dáno pochopit na obrazu Izraele svůj stav před Bohem – totiž skutečnost, že jsem se celá ta dlouhá léta, poté, co jsem vyšla z Egypta (ze světa), pohybovala po poušti. Předobraz vstupu do Kanánu má v podstatě dva aspekty – jednak je Kanán předobrazem věčného života a jednak (což je daleko důležitější si uvědomit) předobrazem odpočinutí v Kristu. Ne každý ihned po obrácení vstoupí do Jeho odpočinku, někteří si musí napřed projít pouští... Vše záleží na naší víře (důvěře vůči Bohu), ale i na pochopení Božího slova. Můžete vejít neprodleně, nebo se plahočit celá desetiletí po pouští, kde si občas nasbíráte manu, ten chléb z nebe /J 6:35/, anebo prostě jen směle vejdete do Země zaslíbené, kde už nebudete nikdy hladovět ani žíznit. Proč jen jsem se tam tak dlouho zdržela? Kvůli neznalosti Písma, vlastní pohodlnosti a spoléhání na neomylnost učitelů, ale také kvůli své nevěře, stejně jako onen lid tvrdé šíje. Když nemáš jistotu spasení, tak v podstatě nedůvěřuješ Bohu, že je schopen Tě do Země zaslíbené – věčného života – uvést! A tak oni svým srdcem stále bloudí a mé cesty nepoznali. A ve svém hněvu jsem odpřisáhl: Nevejdou do mého odpočinku! /Žd 3:10-11/

Jak vypadal můj život na poušti? Povím vám to. Popravdě, není se čím chlubit. Ale pochlubím se v naději, že tím probudím ten umírající zbytek. Pokud nemáte jistotu spasení, tak vám pocit bezpečí namísto Krista nutně musí nahradit někdo jiný – Zákon (přikázání). Kdo však nahlédl do dokonalého zákona svobody a zůstává v něm - kdo není zapomnětlivý posluchač, ale vykonavatel skutku - ten bude blažený v tom, co dělá. /Jk 1:25/ Já jsem nemohla znát onen zákon svobody, neboť jsem ještě do Kristova odpočinku nevstoupila. Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako i Bůh odpočinul od svých. Vynasnažme se tedy vstoupit do toho odpočinku, aby snad někdo neupadl do téhož příkladu neposlušnosti. /Žd 4:10-11/ Pisatel zde hovoří již k věřícím lidem – křesťanům z Židů, k lidem, kteří jaksi přestávali rozumět svému spasení v Kristu, k lidem, kteří se znova začali obracet k Zákonu, jakožto své jistotě. Odpočinutí od svých skutků neznamená nic jiného než odpočinutí od skutků Zákona (mám na mysli hlavně 4. přikázání, kterým se budu podrobněji zabývat v příštím článku), od skutků, o nichž se domníváte, že v nich máte věčný život. Vy jim říkáte skutky z víry, ale z jaké víry vlastně? Víry v to, že je jaksi vaší povinností je konat, abyste si udrželi spasení až do konce? Již nemusíte bojovat na poušti o své spasení (dodržovat přikázání), již je dobojováno! (Aby mne však někdo špatně nepochopil – nechci tím vůbec naznačit, že můžeme směle hřešit! To v žádném případě! Jde mi pouze o motivaci – dodržujeme přikázání proto, že něco od toho očekáváme, nebo spíše proto, že je to součástí naší nové přirozenosti?)

To je ten příklad neposlušnosti, když se pro vás Zákon pozvolna a nenápadně stává z nástroje výchovného i nástrojem spásonosným a milost již není Božím darem, ale musí být zasloužená. Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit. /Ef 2:8-9/ Tyto verše jsem citovala vždy směle, aniž bych jim až do důsledku rozuměla, neboť jsem byla přesvědčená, že skutky Zákona, které činím, přeci nečiním pro svou spásu... Ale běda mi, kdybych je nečinila! Pak už neplatí žádná milost a žádná spása nikdy nebude! Takže nezbývá, než dodržovat přikázání, je-li nám život milý – tohle to je logický závěr, k němuž musí každý zákoník tak či onak ve svých úvahách dospět.

Znáte-li přikázání a snažíte-li se je dodržovat, pak je to pro vás jakýsi „biblický důkaz“, že jste Ho opravdu poznali. /1J 2:3/ Pak potkáváte křesťany, kteří mnohdy nejsou s to dodržet ani desatero (hlavní problém spočívá ve 4. přikázání), a jejich řeči o nepodmínečné milosti vám v uších znějí jako drzá opovážlivost. Zatímco ty na ně hledíš „od Božího trůnu“, oni nejsou hodni ani toho, abys je považoval za svoje bratry a sestry! Kdo je můj bratr a sestra? Snad ne ten, kdo koná vůli Otce v nebesích? Nezachováváš-li Jeho přikázání, pak jsi Jeho vůli nepoznal a nemůžeš být mým bratrem či sestrou. Takové bylo mé smýšlení. Mé zákonické smýšlení. Opravdu jsem měla problém někoho takového považovat za mého bratra! Připadala jsem si lepší, jako to opravdické, věrné Boží dítko. Na ostatní jsem hleděla z výšky, avšak ne v opovržení, spíše s lítostí, neboť jsem se je snažila zachraňovat před pekelným ohněm tím, že jim budu připomínat přikázání (zvláště pak to 4.), aby je taky začali plnit... A vstup do odpočinku byl stále v nedohlednu a já jsem jen zpod Sinaje volala na ty, kteří se chystají překročit Jordán nebo jej už dokonce překročili, aby se vrátili zpět!

Jenže záchranář, který chtěl mermomocí zachraňovat druhé, se sám topil. Pomalu polykal vodu a šel ke dnu. Můj život křesťana se podobal houpačce – jednou nahoře, jednou dole. Měsíce pasivity střídaly spíše jen týdny nadšení pro Boha. Jednou za týden jsem se zašla napást Slova do shromáždění (posbírat manu) a pak zase celý týden paběrkování toho Slova či úplné živoření. Nemám nic proti koníčkům, ale za nic na světě jim nepropadejte! Nebudete se nijak lišit od pohanů, když budete pařit hry na počítači nebo hnít celé dlouhé večery u televize. Když jsou v jednom domě dva věřící lidé, ale žijí spíše jen vedle sebe místo toho, aby žili spolu, radovali se, chválili Pána a sdíleli mezi sebou své poznání z Písma, tak je to velmi smutné. A u nás to takhle žel nějakou dobu fungovalo. Představte si to! Ducha svatého můžete uhašovat mnoha způsoby a ďábel je vždy nablízku, aby vám s tím pomáhal. Můj modlitební život taky nestál za nic. Byly dny, kdy jsem se modlila opravdu pouze z povinnosti a mé prosby byly vesměs sobecké. Co se týče evangelizace blízkého okolí, tak k tomu pomalu ani nemám co říct... Je to úplná katastrofa, když vaše okolí o vás ani pořádně neví, že jste Kristovi služebníci! Tak nějak nevědomky jsem se řídila pořekadlem „kdo nic nedělá, nic nezkazí“... Ó, ty hloupá panno! Jak si to jen maluješ? Vždyť ty miluješ svou duši až k smrti! Amen, pravím tobě, že ji ztratíš! Nebo praví Pán: Proto že lid tento přibližuje se ústy svými, a rty svými ctí mne, srdce pak své vzdaluje a bázeň jejich, již se mne bojí, jest z přikázaní lidských pošlá. /Iz 29:13/ A to ještě není konec, přátelé, to hlavní teprve přijde. Má-li někdo z vás za to, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, ale klame své srdce, jeho náboženství je marné. /Jk 1:26/ Můj jazyk skutečně napáchal hodně zla. A stále páše, ne, že ne. Jen nyní více než kdykoliv předtím se ho snažím držet za zuby. Vy, kdo máte děti, jistě víte, o čem mluvím. Jsou roztomilé, ale občas dovedou člověka rozpálit doběla a to se nestačíte divit, co všechno ta vaše huba vypustí. Neumím ovládat svůj hněv a hněv není ovocem Ducha. Už se ho nesnažím nikterak ospravedlňovat, už jsem mu vyhlásila válku. Ale stále jsou chvíle, kdy nade mnou vítězí. Někdy stačí jen kapička, kdy dítě malinko neuposlechne a já ztrácím nad sebou kontrolu. Člověku se uleví... ale pak přijdou na řadu výčitky.

Pak, aby toho nebylo málo, jednoho dne zjistíte, že učení, které šíříte mezi lidmi a chcete po nich, aby je přijímali, že toto učení není zrovna košer, ba dokonce se přistihnete při tom, že tápete v těch nejzákladnějších pojmech, totiž co je to ospravedlnění a jaký má pro člověka význam před Bohem, co je vlastně znovuzrození a o kom Písmo hovoří, že je narozen z Boha, o čem je celá Nová smlouva, zkrátka když si tohle všechno uvědomíte, tak vás polije horko i chlad zároveň. Ty, který chceš poučovat druhé a ukazovat jim tu správnou cestu, zrovinka ty stojíš úplně mimo vytyčenou trať! A tím pádem svádíš lidi na scestí, neboť jim kážeš jiné evangelium – evangelium milosti za zásluhy! /Ga 1:6-9/

Jakmile si začnete připadat lepší než ti druzí, jakmile si začnete myslet, že jste již vše poznali a že není nikdo hoden toho, aby vás napomenul, co se vašeho učení týče, tehdy by vám měla v mozku začít blikat varovná kontrolka – STOP, brzdi člověče, abys nenarazil! Čím výše vyletíš, tím více tě bude bolet tvůj pád a nemysli si, že ty spadnout nemůžeš! Bůh má své prostředky k tomu, aby člověku polámal křídla a srazil ho k zemi.

Jak tedy vstoupit do Jeho odpočinku? Pán Ježíš říká farizejům: Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte věčný život, a ona svědčí o mně. Ale nechcete ke mně přijít, abyste měli život. /J 5:39-40/ Kdyby někdo o tobě napsal knížku, tak si ji třeba jiný koupí, přečte a bude se chlubit, že tě zná, ačkoliv jste se nikdy nepotkali. Pokud zapracuje náhoda a na ulici do sebe narazíte, tak dotyčný tě ani nepozná, ačkoliv o tobě ví skoro vše. Farizejové k Němu přijít nechtěli, mnozí z vás by sice chtěli, ale neví jak. Je to jako se snažit vejít do místnosti, ve které už dávno jste... Přijde vám to až frustrující – neustále prosíte, ale nedostáváte. Jenže vy si neuvědomujete, že už to dávno máte! Pokud ve vás stále převládá pocit, že nejste s Bohem smíření, že musíte pro svou spásu ještě spousta věcí vykonat, máte-li strach z budoucnosti a z toho, že Ho můžete opustit či zapřít, pak jsou to naprosto zbytečné obavy pramenící jak z nepochopení Písma, tak z nevěry, z nedůvěry vůči Kristu – našemu Dobrému Pastýři. Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá za ovce svůj život. Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. A já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. Já a Otec jsme jedno. /J 10:11; 27-30/ Přátelé, jestliže Pán říká NIKDO, tak to znamená NIKDO, tedy včetně vás samotných!

Komu se ale odpouští málo, ten miluje málo. /L 7:47/ Když jsem uvěřila, měla jsem za to, že mi byly odpuštěny pouze hříchy předešlého života, kdy jsem ještě Boha neznala, ale že hříchy, které teprve budu páchat, tak s těma se už budu muset nějak poprat sama, prostě je pečlivě vyznávat a stále prosit za odpuštění. A co vy? Taky se vám pořád nechce věřit, že váš účet byl již zaplacen a to do posledního haléře? Nebo si připadáte jako vyžírkové a máte dojem, že si to musíte nějakým způsobem odpracovat? Naprosto ne! Nepohrdejte křížem a raději buďte vděční! Nesnažte se prosazovat vlastní spravedlnost pramenící z nezdravé skromnosti – musím Mu to nějak oplatit, musím Mu dokázat, že si své spasení zasloužím, musím, musím, musím... V Jeho očích je to zlé, je to urážka a pohrdání Jeho milostí! VY ZKRÁTKA NA TO NEMÁTE! Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit. /Ef 2:8-9/ My musíme pouze jedno – věřit Mu, neboť věřit za nás Bůh nebude.

Co tedy ještě k tomu dodat? Nejlépe toto: Nebo KONEC ZÁKONA jest KRISTUS k ospravedlnění všelikému věřícímu. /Ř 10:4/ Zapomeňte tedy na Zákon, který je záležitostí „pouště“, choďte Duchem a nevykonáte žádost těla. Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu; ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli. Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem. Skutky těla jsou ovšem zjevné. Jsou to: cizoložství, smilstvo, nečistota, nestydatost, modlářství, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlení, hněvání, soupeření, roztržky, sekty, závidění, vraždy, opilství, hodování a takové podobné věci. Předpovídám vám, jak jsem už dříve řekl, že ti, kdo takové věci dělají, nebudou dědici Božího království. Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, krotkost, zdrženlivost. Proti takovým není žádný zákon. A ti, kdo jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s vášněmi a žádostmi. Jsme-li živí Duchem, pak také Duchem choďme. Nedychtěme po marné slávě, nepopouzejme jedni druhé a jedni druhým nezáviďme. /Ga 5:16-26/ Pakliže stále budete lpět na Zákonu, nemůžete vejít do Jeho odpočinku a začít chodit Duchem (podobně jako já), zůstáváte tělesní se všemi (jak kdo a jak co) těmito výše jmenovanými skutky těla, neboť skrze Zákon přichází poznání hříchu. /Ř 3:20/

Na závěr vám mohu spolu s apoštolem Pavlem s jistotou dosvědčit, že Ten, který v nás začal dobré dílo, je také do dne Ježíše Krista dokončí. /Fp 1:6/ Bůh je pravdomluvný a své smlouvy, jejíž prostředníkem a ručitelem je Pán Ježíš /Žd 9:15; 7:22/, dostojí. Bůh zaslíbil, Bůh svůj slib splní. AMEN.

Kdo to může přijmout, ať to přijme.

Momon