Grano Salis - Virtuální křesťan.

Svět iluzí a svět opravdový.

Každý z nás je přesvědčen o tom, že právě ta jeho křesťanská víra je skutečně čistá a bez herezí a že se usiluje žít opravdově jako křesťan, podle vůle Boží. Přesto při vzájemném srovnávání vidíme, jak rozdílné jsou věci, kterým věříme. Ty věci, které podstatnou měrou utváří náš další život z víry.
Rád bych poukázal na to, jak je snadné upadnout do života ve lži, do života virtuálního jako ve hře na počítači, do života, který s tím opravdovým nemá nic společného. Kdo bývá vtažen dovnitř takové hry, už jen s obtížemi rozeznává skutečnost od zdání. Bývá přesvědčen o realitě toho, co prožívá. Už se vžil do života kohosi jiného, svého uměle vytvořeného „Avatara“, skrze něhož naplňuje život svých neuskutečněných snů.
Taková uměle vytvořená postava mívá všechny znaky dokonalosti: bezhříšnost, neomylnost při výkladu Písma v Duchu svatém, mluví naprosto běžně jazyky, na nemocné vzkládá ruce a oni jsou uzdravováni – dokonce už je i spasen a pobývá na nebesích!
A všechno to si dokáže doložit vhodně vytrženými úryvky Písma, bez porozumění jejich skutečného smyslu, bez respektování souvislosti textů. Co je napsáno v Písmu, je přece neomylné a musí to tedy být skutečností! Kdo pochybuje, je bezvěrec, satan.
Jenže Písmo, neoživené opravdovým Duchem, zůstává jen mrtvou literou.
Když vidím tu dokonalost takových postav v různých hrách, jak obratně přeskakují každou překážku, bojují vítězně s každou přesilou a vládnou silou přímo nadlidskou – hned se mi vynořuje obraz těch, kteří je ve skutečnosti ovládají pouhým kliknutím klávesnice: neduživí hoši se skoliózou páteře, kteří v tělocviku nesvedou udělat stojku nebo kotoul, neudrží se na laně ani na tyči (natož aby vylezli ke stropu), protože mají příliš slabé ruce a obézní těžká břicha. Kteří ani neumí vylézt na strom - a kdyby se jim to i náhodou s pomocí žebříku podařilo, tak budou mít závratě.

Takto neslavně to vypadá s mnoha dětmi naší doby, které žijí své životy mimo svá těla, ve virtuálním světě dokonalých postav, které si sami stvořili a se kterými se ztotožňují.
A což teprve takový „Avatar“ oblasti duchovní!
Když člověk přijme za skutečnost to, co by si přál (a přání bývá otcem myšlenky), tak má už pouhou vírou odpuštěny všechny hříchy, pouhou vírou se znovuzrozuje do křesťana a křest k tomu ani vůbec nepotřebuje, obejde se i bez církve a vytvoří si církev svou, o které bude s veškerou vážností tvrdit, že ona jediná je tou pravou následnicí církve apoštolů, zatímco všechny ostatní církve už dávno uhnuly do herezí.
V tomto virtuálním duchovním světě ovšem neplatí pravidla pro skutečný život. Naprosto v něm nepochodíte s logickou argumentací.
„Avatar“ si s ní snadno poradí: obejde ji, přeskočí, uteče, v nejhorším případě má v záloze další „životy“.

Člověk by si myslel, že se snad v tichosti poučí a poopraví své názory.
Ale jen se otřepe, jen „vtáhne žloutek“, znovu vyrazí se stejnými argumenty, jak jeho spásu už nic nemůže ohrozit a jak se znovuzrodil mimo křest. A já své vysvětlování mohu už jenom buď vzdát jako marné, nebo začít znovu. Pak jsem ovšem zase označen za „katolický gramofon“.

Snad se na mě Toník nebude zlobit, když pro ukázku použiji kousek naší vzájemné konverzace zde. I když budu mluvit o Toníkovi, platí to obecně. Jde mi o podstatu problému, nikoli o vyjádření ke konkrétnímu člověku.

Oko říká: Nejdřív musí být pohřeb starého člověka, až následně logicky může natat vzkříšení člověka nového. A pohřeb se děje až ve křtu. Vzkříšení nového člověka tedy nemůže nastat dříve, než bude ten starý člověk mrtev, než ho zabiješ a pohřbíš obmytím v Kristově krvi, která jediná odpouští hříchy. Vzkříšení může nastat jedině až po pohřbu!!.
Není to tak těžké pochopit, ale pro některé z vás je to těžké přijmout. Vzhledem k vašim dosavadním náboženským představám je to pro vás evidentně nestravitelné sousto. Lpíte na nich, protože jsou snadné a líbivé, i když ve smyslu naprosto zjevně odporují zdravému rozumu. Ten se dá obalamutit neustálým omíláním zažitých frází o už ničím neohrozitelné jistotě vaší spásy a pod., které vytržené z původní souvislosti zahlušují a zatemňují zdravý úsudek a nedovolují přijmout ty místa v Písmu, které vaše naivní představy boří.
Cizinec odpovídá: To je teda konstrukce. Starého člověka nemusí nikdo zabíjet, ten je pro Boha mrtvý jak jen člověk může mrtvý být. Jen člověk, který nerozumí pohřbu by na pohřbu zabíjel nebožtíka. A člověk, který takto uvažuje, si dovoluje psát o zdravém selském rozumu. Nepřeháněj, oko. Škoda, že ses nezamyslel o tom, co jsem ti psal, o tom, jak to bylo s Kristem na kříži a v hrobě, když nesl všechny hříchy světa. Jestli šel do hrobu nějaký starý Ježíš a vzkříšen byl nějaký docela jiný nový Ježíš. Nebo jestli při potopě byli pohřbeni ti lidé v arše a pak Bůh stvořil nového Noeho.
Odbočuji poznámkou: Jistěže byl vzkříšen už docela jiný Ježíš - Kristus vítězný, s oslaveným tělem.
I starý člověk, pohřbený ve křtu do Krista, obléká Krista a znovuzrozuje se, je vzkříšen už jako jiný - jako dítě Boží s darem věčného života.
Je naprosto zřejmé, že se nelze znovuzrodit před křtem už pouhým uvěřením! Naše hříchy nesmývá naše víra, ještě ani její vyznání, ale až Kristova krev.

Oko dále říká: Toníku, tvé myšlení se ubírá po zajímavých stezkách. Je to pro mě velmi poučné – a také skličující, protože ti zjevně nemohu pomoci. Takže my jsme vlastně s Kristem ukřižovali mrtvolu! Proč však ještě dávat mrtvolu na kříž, dokážeš mi to prosím vysvětlit? Proč ještě umlčovat a křižovat mrtvolu? Apoštol Pavel naopak učí, že starého člověka je potřeba umlčet, aby už nesloužil hříchu, je potřeba ho UKŘIŽOVAT! Zaživa! Na tomto Kristově kříži zemře starý člověk a znovuzrodí se člověk nový - čisté dítě Boží, bez hříchu.
(Ř 6,6-8)
Víme přece, že náš starý člověk byl ukřižován s ním, aby bylo umlčeno hříšné tělo, abychom již dále nesloužili hříchu. Neboť kdo zemřel, je ospravedlněn od hříchu. Jestliže jsme tedy s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít.

Vyvstává otázka: nerozumí ani apoštol Pavel pohřbu, že na něm křižuje starého člověka? Cožpak nevíte, že tento starý člověk, přibitý ve křtu na Kristův kříž, je právě oním našim dlužním úpisem, který Kristus přibije na kříž? (Kol 2,14).

Zde Toník s překvapením zjistil, že o ukřižování starého člověka ve křtu učí samotný apoštol Pavel.
A že se to vůbec neshoduje s jeho dosavadní podobou víry o znovuzrození mimo křest. Navíc že ten náš „starý člověk“ nebyl zas taková mrtvola, aby nemohl páchat zlo. Pokud byste čekali, že teď logicky půjde do sebe a poopraví své názory, jste naprosto vedle.
Zde se totiž Toníkův „Avatar“ odmlčel. Zřejmě přešel na jiný level, aby ochránil všechno to, čemu dosud věřil.

A já jsem si uvědomil proč.
Člověk nemiluje zmatek v duši, má rád jasno. Zvláště v otázkách víry. Toníkova životní zkušenost se dostala do rozporu s Písmem. Toník ví, že Písmo nelže, ale také ví, že jeho významné setkání s Kristem před léty bylo opravdové. Důkazem je, že změnil své způsoby a od té doby věnuje plněji život Kristu. O tom nemám důvod pochybovat.

Problém je jinde.
Bůh tak člověka miluje, že se dotýká lidského srdce, vzbuzuje touhu - když ho pak člověk zavolá, odpoví. Vstupuje s ním do vztahu. A to nejen u křesťana, ale i u žida, jehovisty, či muslima. Každý člověk může prožívat živý vztah s Bohem – chybou je, když z toho pak zpětně vyvozuje pravost podoby své víry.
Čím více se totiž vzdalujeme skutečnému Ježíšovu učení, tím je omezována pouze plnost prožívání naší víry, nikoli intenzita jejího prožívání! Máme zástupy křesťanů různých vyznání, máme zástupy židů i muslimů, kteří jsou ve svém vztahu k Bohu opravdoví, usilují žít podle jeho řádu a jsou přesvědčeni o pravosti své víry. Zkušenost živého vztahu s Bohem tedy ještě není žádným potvrzením pravosti učení! A to si málokdo z nás uvědomuje.
Musíme se naučit tuto svou zkušenost vlastního prožívání vztahu dokázat oddělit a svou podobu víry podrobovat nezávisle zkoumání Ducha i rozumu. Naučme se otevírat Písmo častěji – a vždy milujme a respektujme pravdu – padni, komu padni.
Považoval bych za obrovský posun, kdybychom se už konečně dokázali sjednotit na tom, co Písmo skutečně říká, že pokud žijeme, nejsme ještě spaseni věčnou spásou, že jsme zatím jen vykoupeni (spaseni s podmínkou vytrvání v dobrém) zachráněni od života vyhnanců z ráje do života uznaných Božích dětí, dědiců věčného života. Že tento dar věčného života si sebou ale musíme přinést na Kristův soud, že vlastnictví tohoto daru je stále ohrožováno každým závažným hříchem.
Kdybychom se už konečně dokázali sjednotit, že křesťan se nemůže do života na tomto světě znovuzrodit nijak jinak, než skrze přibití starého člověka ve křtu na Kristův kříž.
Někteří se vysmíváte, jak pořád zdůrazňuji důležitost žít dobrým životem, nazýváte to skutkařením. Ovšem nezpochybnitelnou pravdou je, že Kristus kudy chodil, tudy dobře činil – a rovněž tak nezpochybnitelné je, že je naším nedostižným vzorem v chování křesťana! Zrovna tak Písmo (pro mnohé z vás autorita nejvyšší) ke konání dobrých skutků přímo vybízí (2 Kor 9,8;Žd 10,24; Žd 13,21; 1 Pt 2,12;) - a na mnoha dalších místech.
Stoupnout si před zrcadlo a dokázat se na sebe kriticky podívat, není ovšem nijak jednoduché. Pokud toto alespoň některé z vás osloví, pak se možná takový virtuální hráč jednou snad probudí, zvedne se ze židle a „půjde raději na hřiště, nebo do lesa,“ půjde prostě žít svůj život doopravdy.
A to je docela jistě ta skutečná, nejskutečnější Boží vůle, ke které nás sám Duch svatý vybízí.
Odmítejme líbivost a snadnost virtuálních světů. Zvolme cestu strmou a úzkou, často trnitou, ale cestu nesmírně krásnou. A což teprve ten výhled, který nás na vrcholu čeká! Jeho krása bude úměrná námaze, kterou nyní podstupujeme. Nemá stejnou cenu výhled do krajiny pro člověka, který se s námahou vyšplhá na horu a člověka, který na ni pohodlně vyjede lanovkou.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace