Neznalost kořenů vyvolává jejich postupné odumírání.


Můj článek byl vyprovokován diskusí o ampulkách krvi JP II, o ostatcích svatých obecně.

Nejdřív bych rád uvedl na pravou míru onen Toníkův výraz "porcování ostatků."
Toník ho vybral skutečně mistrovsky, aby posloužil zamýšlenému účelu, totiž aby u každého dostatečně neinformovaného vyvolal nepříjemné asociace proti ŘKC. Uznávám, že slovem Toník vládne velmi dobře.

Ani v ŘKC však nikoho "neporcují."
Také JP II. leží stále v hrobě neporušený. Byly sice od některých Poláků snahy získat jeho srdce, ale to církev odmítla.
Praxe ostatků svatých, alespoň pokud je mi známo, se děje jen u holých koster, ze které se vezme některá její část. Neznám takový případ, že by některý svatý zemřel a horda katolíků by se na něj vrhla a rozporcovali ho, jako u řezníka. Slovo "relikvie" je ovšem každému z vás jistě dobře známa a dokazuje právě tuto starobylou křesťanskou praxi.

Pro moderního člověka je však praxe ostatků mírně řečeno - nepochopitelná.
Kořeny tohoto leží už v prvotní církvi, kdy se křesťané scházeli k bohoslužbám v katakombách na hrobech mučedníků. Později, když křesťané přestali být pronásledováni a vyšli z podzemí do chrámů, přinesli si své svaté sebou. Alespoň symbolicky, třeba kousek kosti.


Každý oltář v každém křesťanském chrámu (a nemyslím si, že u pravoslavných je to jinak) má uvnitř sebe zabudovanou schránku s ostatkem nějakého svatého. Symbolizuje to naše sepětí se svatými, kteří jsou v nebi s Kristem, naše společenství svatých. Pokaždé, když je zpřítomňována Kristova oběť na oltáři, nejenom my živí, ale celá církev - také všichni svatí v nebi, jsme shromážděni kolem kříže.

Je pravdou, že mnoho činností se v církvi dělá špatně.
Dělají se automaticky a předpokládá se, že věřící vědí, proč zrovna tak. I opakování věcí samozřejmých je matkou moudrosti a na to faráři často zapomínají.
Ohledně uctívání ostatků svatých si vzpomínám, že ještě v době mého mládí se ve významné svátky chodilo kolem oltáře "na ofěru". Byla to sbírka, spojená s uctíváním nějakého svatého. Uctění spočívalo v políbení relikvie, třeba malého křížku, ve kterém byl uvnitř zabudován nějaký malý ostatek světce.
Vzpomínám si na smíšené pocity, které jsem tehdy míval. Nebyly nikterak příjemné. Nikdo mně pořádně nevysvětlil, proč to dělat a přestože mezi každým polibkem se relikvie utírala, připadalo mi to stejně nehygienické. Taky tato praxe u nás dneska už v podstatě vymizela.

Některé formy lidského chování se s dobou a změnou myšlení lidí mění.
Dneska už děti nelíbají ruku ani kmotříčkovi, když přijde na návštěvu. V generaci našich prarodičů to však ještě bylo znakem dobrého vychování.
Podobná situace je s uctíváním kříže na Velký pátek.
I zde se praxe políbení změnila v prosté pokleknutí před křížem.




Proč teda zůstávat u ostatků svatých?
Odpověď nebude tak jednoduchá.
Spočívá v tom, že jak Bůh, tak i jeho obraz - člověk, jsou pro nás stále zahaleny tajemstvím.
Tak, jako nedokážeme v úplnosti říct, co všechno Bůh je (jsme schopni vyjádřit jen jednotlivé střípky pravdy), tak neumíme v úplnosti říci, co všechno vlastně je člověk, popsat dokonale jeho vnitřní vazby.

Říkáme o sobě: "Já mám tělo" - což ukazuje na to, že naše skutečné já je cosi jiného, než naše smrtelné tělo, o kterém stejně víme, že se v běhu času mění v někoho úplně jiného, že tělo dítěte je jiné, než tělo dospělého a to je zase jiné, než tělo starce. Víme, že během každých sedmi let se díky metabolismu v našem těle vymění každý atom, každá molekula. Ukazovalo by to na to, že tělo tedy není podstata našeho skutečného Já.

Přesto toto "říkáme o sobě," tělo k našemu Já jaksi patří.
Neříkáme: "Mé tělo umírá," říkáme: "Já umírám."
A zde narážíme na nepochopitelný paradox, narážíme na tajemství, co je vlastně lidské tělo.


Ti nepřemýšliví, co mají rádi ve všem jasno, se určitě spokojí s vytrženou citací Písma, že "tělo nic neznamená."

Ti přemýšlivější si vzpomenou na jinou citaci: Nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? Vezmu tedy údy Kristovy a učiním je údy nevěstky? (1 Kor 6,15).
Anebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého ve vás, kterého máte od Boha, a nejste sami svoji?