Grano Salis - Chléb a kalich - viditelné symboly Kristova těla a jeho krve

poslal Momonka

Podle apoštolských spisů Večeře Páně byla vzpomínková slavnost, ustanovená Pánem, při které věřící velebili Boha Otce i Syna a dobrořečili mu za vykoupení. Všichni jedli chléb a pili z kalicha. Činili tak podle slov Kristových na jeho památku. Čteme si v evangeliích: "A vzav chléb, vzdal dík, rozlomil a dal jim řka: tj. tělo mé, které se za vás dává. To čiňte na mou památku. Tak i kalich po večeři, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se za vás vylévá“ (L 22,19-20).

Je přímo dějinně tragické, že slova "To jest mé tělo" a "To je krev má nové smlouvy" (Mt 26,28), byla vzata doslovně místo metaforicky, tj. v přeneseném smyslu. Tato slova, která vždy věřícím přiblížila Kristovu oběť a vyvolávala u nich projevy hluboké vděčnosti, vážné úvahy a radostné chvály, protože byla ve svém smyslu zcela zvrácena, byla zneužita k vyvraždění statisíců lidí, kteří odmítli vzít je doslova a mít tak podíl na rouhavém modlářství. Ďábelské mučení bylo vynalezeno inkvisicí, aby lidé byli donuceni vyznávat, že kousek oplatky a trochu vína je zázračnou mocí kněze proměněno ve skutečné, fyzické tělo a skutečnou krev Kristovu!

Metafora, slohová figura, obrazný výraz, spočívá ve slovesu "je" a NE v těch dvou podstatných jménech chléb a kalich. Vezměme první výrok: "To je mé tělo". První podstatné jméno chléb je tu nahrazeno zájmenem "to". Druhé podstatné jméno je tělo. Je pozoruhodné, že když je užito zájmeno místo jednoho podstatného jména, jak je tomu v tomto případě, a ta dvě podstatná jména jsou různého rodu, tak gramatický rod zájmena vždy souhlasí s rodem toho podstatného jména, na které je smysl přenášen, a NE s rodem podstatného jména, od kterého je smysl přenášen, přestože k němu patří. A tak, jestli je rod zájmena jiný než rod prvního podstatného jména, ke kterému zájmeno patří, nebo které nahrazuje, ihned nám to ukazuje, že jde o slohovou figuru, metaforu!

Tak v našem případě chléb, v řečtině artos, je mužského rodu, kdežto zájmeno "to" ve výroku "To jest mé tělo", je v řečtině "touto", středního rodu, tak jako "sóma" - tělo, je středního rodu. KDYBY NEŠLO O METAFORU, výrok by musel znít takto: "Ten (rozuměno chléb) je mé tělo." Zájmeno svým rodem však souhlasí s druhým podstatným jménem, na které je význam přenesen, a proto musí jít o metaforu. Jestli někdo bere tento výrok doslova, dopouští se přestupku především proti filologickému pravidlu.

V druhé části Kristova výroku máme dvojici metafor. Čteme si v Mt 26,27.28: "A vzav kalich, a díky činiv, dal jim, řka: Pijte z toho všichni. Nebo to jest krev má nové smlouvy, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů." Kalich zde představuje víno, a víno představuje krev nové smlouvy. V tomto výroku: "To jest krev má nové smlouvy" zájmeno "to" se vztahuje na kalich. O VÍNU VŮBEC NENÍ ZMÍNKA! Chce někdo tvrdit, že kalich (ať byl z jakéhokoli materiálu!) se proměnil ve skutečnou krev Kristovu?!

Uvedu zde poznámku pod čarou, která je vytištěna v katolickém překladu NZ od dr. Škrabala. Překladu si vážím, až na místa, kde překladatel dal přednost tradicím a dogmatům církve před vědeckou důsledností a přesností. Škrabalovy poznámky jsou však většinou nepřijatelné. Ty musí vždy souhlasit s oficiální linií církve, aby prošly censurou, a jsou tudíž v rozporu se správným smyslem biblického textu. Poznámka pod čarou praví:

"Chléb, který držel v rukou, je proměněn v jeho tělo. Takový je totiž jedině přirozený a jasný smysl jeho slov. A podobně i víno se stává jeho krví!"

Nedovedu pochopit, jak mohl dr. Škrabal říci, že podobně i víno se stává jeho krví, když Pán Ježíš nevyslovil "víno", ale "kalich". Bylo by na první pohled nepřijatelné tvrdit, že kalich je proměněn ve skutečnou krev Kristovu. Nikdo nemůže popřít, že kalich zde představuje víno a jde tedy o metaforu. Bylo by trochu divné tvrdit, že metafora je proměněna ve fyzickou skutečnost, krev Kristovu! Kdyby tedy se měl celý Kristův výrok vzít doslova a ne jako metafora, pak by se měla zachovat naprostá důslednost výkladu, a muselo by se tvrdit, že ne víno, ale ten kalich (nádoba), který Kristus držel, byl proměněn v jeho skutečnou krev. To by ovšem bylo neudržitelné, a proto dr. Škrabal, místo aby opakoval slovo kalich, které užil Kristus, neoprávněně mluví o vínu. Víme však, že v prvním Kristově výroku jde o metaforu, a v druhém jde o dvojici metafor.

Představte si, kdyby opravdu Pán Ježíš byl proměnil chléb a víno ve skutečné své tělo a svou krev! On, který tam byl v lidském těle před zrakem svých učedníků, apoštolů. Toto jeho tělo, jako těla jeho učedníků, bylo ucelenou jednotkou, celistvým organismem, a najednou by dal své tělo jíst a svou krev pít! Jak je absolutně nemyslitelné, nesmyslné a nepřijatelné, že by sám Boží Syn byl uvedl své učedníky do takového ohavného kanibalismu! Jakákoliv myšlenka na jedení lidského masa a pití lidské krve vždy byla každému normálnímu člověku naprosto odporná a nepřirozená, ZEJMÉNA KAŽDÉMU ŽIDU, jemuž bylo zákonem zakázáno jíst jakoukoli krev (Lv 17,10; Dt 12,16)!

Pán, když byl v Betanii pomazán, řekl svým učedníkům: "Vždyť chudé máte vždycky s sebou, a kdykoli chcete, můžete jim dobře učinit; mne však nemáte vždycky." Reformátoři vždy užívali tento Kristův výrok k potření nauky o tělesné, fyzické přítomnosti Kristově v oběti mše! Jaká tragedie, že během řady století lidé byli mučeni a vražděni jen proto, že odmítli uznat tuto nesmyslnou, ba zvrhlou nauku! Sám Bůh zná přesný počet obětí.

Ze svatých Písem by se daly uvést stovky dalších metafor. Kdyby se vzaly doslova, vznikly by groteskní nesmysly. Při každé metafoře bychom mohli nahradit sloveso "je" nebo "jste" slovesem "představuje", což nejlépe vyjadřuje přenesený smysl. Kristův výrok by tedy zněl: "Toto představuje mé tělo... toto představuje mou krev nové smlouvy." Pak by bylo ihned jasné, že jde o obrazné vyjádření.

Těmito příklady je ukázáno, že v metaforách obě podstatná jména nebo zájmeno a podstatné jméno (v uvažovaném výroku), se mají brát doslovně, a že slohová figura spočívá ve slovesu. Naopak, zase v případech, kde vůbec nejde o metaforu, se často sloveso v řečtině nevyskytuje a překladatelé je za účelem jasného smyslu přirozené vkládají. Zde jsou některé z mnohých případů:

"Bůh (je) duch" (pneuma ho Theos, J 4,24). V řeckém textu není sloveso "je". Theos (Bůh) má před sebou určitý člen "ho". Tím se Theos stává předmětem a pneuma (duch) bez členu je přísudkem. Překladatel doplní "je".

"Bůh (je) věrný" (pistos ho Theos, 1K 1,9; 10,13; 2K 1,18).

"Věrná (jest) tato řeč" (pistos ho logos, 1Tm 1,15; 3,1; 2Tm 2,11).

Proč vůbec Pán ustanovil tuto Večeři? Nebylo to za tím účelem, aby představovala jeho skutečnou, fyzickou přítomnost v chlebu a kalichu. Naopak. Chléb a kalich měl dokazovat jeho fyzickou nepřítomnost. Proč neustanovil Pán svou Večeři o tři roky dříve, když zahájil po svém křtu veřejnou činnost? Proč ji ustanovil těsně před svou smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením? Proč řekl Pán: „To čiňte na mou památku?“ Nebylo to právě proto, že počítal, že už s nimi více nebude? Jaký význam by potom měla jeho slova: „To čiňte na mou památku“, kdyby při každé Večeři byl skutečně, fyzicky přítomen v přepodstatněném chlebu a kalichu?

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace