Stojím hluboko v Sinaiské poušti. Jen na pát desítek minut jsem se dostal mimo vše. Neskutečné ticho, nikde okolo nic. Nic zeleného, nic živého. Jen hory kamení, písek a nepřestavitelný žár. Jsem fyzicky hodně vyčerpán a podle svých zkušeností bych se měl cítit špatně. Je to ale jinak. Nikdy jsem nebyl blíž Bohu a nevzpomínám si, že bych se kdy cítil lépe. Najednou mi to došlo. Opustil jsem svou duši a stojím ve svém duchu. Ještě v noci jsem se v letadle modlil: "Pane, chci konat dobro, chci Tě potěšit, chci konat Tvou vůli". Nyní mi tato motlitba připadá  jako největší rouhání. Tady na rovině ducha nechci konat dobro, tady nechci konat vlastně nic. Jediná věc, kterou chci, je Kristus.

Náš autobus si to sviští po moderní dálnici směr Jeruzalém. Venku je nádherné počasí a na azurově modré obloze září slunce. V polovině října bývá v Izraeli stále fantastické počasí. Přemýšlím o svém prožitku na poušti. Stále jej nemohu strávit. Jistě ale v tuto chvíli vím, že mi Bůh udělil grandiózní lekci. Mnoho let, aniž bych si to uvědomoval, jsem většinu věcí dělal na úrovni duše. Ach, jak jen málo jsem se snažil oddělit svou duši od svého ducha. Jak jsem jen zanedbával jednu z nejpodstatnějších věcí křesťana. Boží duch přece nesídlí v mé duši - tam se s Hospodinem nemohu opravdově setkat. To, co se mi přihodilo na poušti v Egyptě bylo, že jsem si uvědomil, že musím svou duši doslova rozbít, abych osvobodil svého ducha. Že můj duševní život, jakkoli usiluji o to, aby byl ušlechtilý a dobrý, mi v podstatě brání ve skutečném poznání Krista. Leccos jsem s Bohem za ta desetiletí zažil, ale myní zcela jistě vím, že to byl jen nepatrný zlomek. A při tom, to mám blíž než na dosah ruky - je to přímo ve mě, v mém duchu. V době, kdy jsem ve svých sedmnácti letech uvěřil, že i za mě Ježíš Kristus zemřel na kříži, aby mě smířil s Bohem, jsem obdržel víc, než dokáži docenit. Ale co jsem s tím udělal? Nechal to ležet ladem. Ano je to tak, spousty darů od Hospodina si ani nerozbalíme, natož, abychom je přijali a užívali je. Slyším, jak se farníci v autobuse modlí Zdrávas Maria. Ještě před pár hodinami, když jsme jeli z Tel Avivu do Egypta, jsem měl při této modlitbě smíšené pocity. Nyní si uvědomuji, že není mou věcí posuzovat jiné věřící. Mou věcí a mým cílem je Kristus samotný a cokoliv mě bude brzdit nebo bránit v cestě za Ním, je špatné. Vždyť i satan si používá dobré prostředky a věci, dokonce i citce z Písma, aby odklonil křesťany od správné cesty. Na rovině duše mě ten zlý vždycky dostane, nikoliv na rovině ducha. A tady jsem začal objevovat svou lásku ke katolíkům. Sice jsem jim nerozuměl, dokonce jsem žil v zajetí mnoha nepravdivých mýtů o ŘKC, přesto jsem cítil, že nejsem až tak jiný. Od této chvíle jsem přestal s velikou brzdou v mém křesťanském životě. Už mě nezajímá, kdo je jakého vyznání, do jaké církve patří. Důležité je, zdali upřímně usiluje o každodenní život s Kristem. To hlavní ale bylo, že mi Bůh dal poznat, že nejdůležitější pro můj život je, vzít svůj kříž a následovat Božího syna. Po této proměně jsem začal objevovat doslova jiný svět, než jsem znal. Neříkám tady, že jsem lepším člověkem, to rozhodně ne. Stále zápasím s hříchem a jsem veliký hříšník. Ale už si nejsem tak suverénně jist, že můj život je dobrý. Jsem spasen - to ano, ale co jsem s tím spasením udělal? Je na mém životě vidět živý Kristus? Když se ohlédnu zpět, nejraději bych se hořce rozplakal, jak jsem prohospodařil hřivny a dary od Boha. A to všechno jako křesťan, který chodí na bohoslužby, který tolik rád diskutoval o Božích věcech. V takovýchto úvahách a sebereflexích jsem prožil druhý den v Izraeli. Večerní tma za okny autobusu a před námi doslova září Jeruzalém. Je z dálky vidět, protože je položen ve vysoké nadmořské výšce. V podstatě je to horská aglomerace. Nemohu se dočkat a jsem netrpělivý jako malé dítě. Před námi jsou tři dny v tomto úžasném městě.