Já si vzala člověka nevěřícího, netajícího se na tehdejší dobu silně liberálními a uvolněnými názory. Věděla jsem o jeho pohledu na svět, ale chtěla jsem ho. Když on pak své liberální představy o rodině začal uplatňovat v praxi, nedokázala jsem to s nadhledem akceptovat. Bůh mě před tím svazkem varoval, ale já neposlechla. Do této situace poznání vlastní viny i hlouposti vstoupil můj drahý Pán Ježíš a odpustil mi a přijal mě. Znovuzrodila jsem se. Nebudu to tu rozebírat, protože své svědectví o setkáním s Pánem Ježíšem jsem popsala mnohokrát, ale teď mluvím o něčem jiném.

V roce 1984 jsem se po druhé vdala. S mým druhým manželem žijeme z Boží milosti šťastně 26 let a nebeský Otec nám mnoho požehnal. Máme dohromady čtyři děti a šest vnuků a žijeme se všemi ve shodě. Jsem vděčná za každý den, který od Pána dostávám.

A přesto vám, moji milí, musím dosvědčit jednu hlubokou pravdu.

DRUHÉ MANŽELSTVÍ JE MNOHEM TĚŽŠÍ NEŽ PRVNÍ.

Není to totéž jako když prohrajete jeden zápas a nastoupíte druhý. Oba s mým manželem víme, že po celá ta léta jsme na lásce, porozumění i vzájemném štěstí tvrdě pracovali. A oba také tušíme, že kdybychom v mládí byli ochotni obětovat všechnu svou pýchu a sobectví ve prospěch toho druhého, jako se o to poctivě snažíme po celé druhé manželství, vůbec jsme se tehdy nemuseli rozvádět.

Proč vám to píši?

Manželství není žádná olympiáda, kdy jde o to, kdo z koho. Manželství je živý organismus. A rozvod je amputace tohoto organismu.

Stýkám se s mnoha ženami, které rozvodem prošly. Dnes už jsme šedesátnice. Ale na nás všech rozvod zanechal jizvy. A čím je člověk starší, tím se jizvy víc ozývají. To nemá nic společného s neodpuštěním, podobně jako třicetiletá jizva, která zlobí při špatném počasí, nemá nic společného se žlučníkem, který byl kdysi dávno vyoperován.

Stejně tak jsem si všimla, že i všechny děti z rozvedených rodin jsou nějak pošramocené. Každé jinak, ale všechny nějak. Nedávno to doznal o svých dětech i sám kníže Schwarzenberg. Když mluvím o dětech, nemyslím tím jen školáky, myslím i na vás, čtyřicátníky.

Přijde-li člověk o nohu nebo o ruku, stane se invalidním. Má-li spoustu kuráže a silné vůle, může se poprat s okolnostmi a prožít slušný život, ale přesto je invalidní. Když se člověk rozvede, stává se invalidním na duši a duchu. V naší zemi se padesát procent manželství rozvádí. V Brně je na některých školách už 75% dětí z rozvedených rodin.

Představte si, že byste na ulici potkávali každého druhého bez ruky nebo nohy. Jak strašný by to byl obraz? Jak bolestně bychom si uvědomovali, čím jsme postiženi. Každé druhé manželství je amputováno. Jsme národem duchovních a duševních invalidů, ale my hledáme výmluvy, kterými bychom to omluvili. Když říká Hospodin ústy proroka Malachiáše: „Nenávidím rozvod, nenávidím ho jako plášť potřísněný násilím...“ mluví tu právě o tomhle. Rozvodem možná není spácháno násilí na našem těle, ale je spácháno násilí na našem duchu a duši a to minimálně do dvou, ne-li tří generací dopředu i pozpátku.

Náš národ je duchovní mrzák. Je to tak smutné, že mám slzy v očích, když to píšu. Ale ať se podívám, kam podívám, do politiky, do ekonomiky, do školství, do církve, všude nacházím absolutní duchovní a mravní bídu a všude nacházím nevěru a rozvod.A tak shledávám, že to, čím se nejvíc provinila moje generace narozená po válce je ROZVOD. A veřejně to přiznávám, protože k rozvedeným patřím. Rozvod je hřích, který do této země přinesla moje generace, odpadlá od Boha a pyšně se domnívající, že vymyslí něco nového a pohodlnějšího než stanovil Bůh. Neslyšela jsem, že by církev (rozvedení a znovu ženatí faráři a pastoři) činila veřejné pokání z vlastních rozvodů, ale já to právě nyní činím.

PROSÍM, DĚTI NAŠE, I KDYŽ UŽ SAMY MÁTE DĚTI, PROSÍM ODPUSTE NÁM, ŽE JSME DO VAŠICH ŽIVOTŮ V TAK MASOVĚ MÍŘE ZAVLEKLY TUTO STRAŠNOU DUCHOVNÍ RAKOVINU. NEVĚDĚLY JSME CO ČINÍME. OPRAVDU JSME TO NETUŠILI.

NENÁVIĎTE ROZVOD! 

MILUJTE NÁS, ROZVEDENÉ, PROTOŽE VAŠI LÁSKU A ODPUŠTĚNÍ VELICE POTŘEBUJEME, ALE NEBERTE SI Z NÁS PŘÍKLAD A NENÁVIĎTE ROZVOD.

VŽDYŤ I HOSPODIN ROZVOD NENÁVIDÍ.

Vaše Marie Frydrychová,  křesťanská spisovatelka

Pozn. Tuto spisovatelku jsem si oblíbila ve svém mládí, byl mi velmi blízký její pohled na dívčí čistotu před manželstvím, velmi mě a mé kamarádky, sestry v Kristu povzbuzovala její slova  v roli milující ženy, v roli maminky, která  ví přesně, proč ještě nespěchá do práce. Sestra Marika nemohla v některých církvích vyučovat sestry, právě protože byla rozvedená, také i u nás. Ale na druhou stranu, můžu říct, že Bůh pokorného miluje, Bůh zasáhl v životě Mariky, změnil celý její život od základu, a pak i to špatné změnil na dobré. Myslím, teď na to, jak silně (s mocí Ducha) sloužila ženám, povzbuzovala je k bezpodmínečné lásce k mužům a dětem, pomohla tak nejedné ženě mít lepší manželství. S Boží pomocí svou službou slovem, praktickou radou zachraňovala manželství. Důležité je na tom všem také i to, že ženy zvala k té nejlepší záruce šťastného manželství k osobnímu vztahu s Kristem. Marika velmi prakticky a často hovořila o pokání, o pýše s kterou ženy bojují.  Maričino svědectví i po létech zní stále stejně, rive.