Křesťanství nás učí, že všichni lidé máme jednoho společného Boha, a tudíž v Bohu jsme všichni bratry a sestrami. Někdo z nás se narodil v křesťanské rodině a byl vychováván v křesťanství, jiný v muslimské rodině a byl vychováván v islámu, další v parské rodině a byl vychován v parsismu, někdo v židovské rodině a byl vychován v židovství, atd. 

     Jedno je nám všem společné. Máme určité poznání Boha, avšak všichni jen nedokonalé. Bůh je natolik přesažný, že člověk není schopen jej dokonale poznat. Jelikož všichni máme o Bohu jen nedokonalé poznání, je směšné se přít, zda ten má poznání méně nedokonalé a jiný více nedokonalé, neboť i to nejdokonalejší poznání Bůh nekonečně transcenduje. Ať člověk vyznává jakékoli náboženství, nebo ať je bez vyznání, není to na újmu boží lásky k tomuto člověku, která je nekonečná. To platí jistě i o božím milosrdenství, které skrze Krista všechny lidi určuje ke spáse.

     Každé náboženství může člověka kultivovat, avšak každé náboženství lze také zneužít. Pokud dojde ke spojení náboženství se státní mocí, je zde na jedné straně záruka jeho podpory, na druhé straně hrozba náboženské obhajoby zla, páchaného  ze strany státu. Pokud náboženství nemá oporu státní moci, dochází z jedné strany alespoň teoreticky k vytvoření prostoru pro jeho věroučně správnou realizaci, z druhé strany však k jeho liberalizaci, partikularizaci až deformaci.

     To je dějinný úděl všech náboženství - vznik, rozkvět pod státní ochranou, jejich zneužívání k nenáboženským cílům, slábnutí až po ukončení státní ochrany, organizační a věroučná destrukce náboženství. Toho jsou si velmi dobře vědomi parsové, kteří své náboženství nemohou opírat o státní moc. Své krásné náboženství, velmi podobné křesťanskému, si velmi bedlivě střeží jako nejcennější poklad. Totéž si ale uvědomují i muslimové a židé. V jimi převážně obývaných státech je jejich náboženství pod státní ochranou, v ostatních zemích si jej většinou sami věřící střeží.

     Křesťanství, snad s výjimkou Ruska a Řecka, se však téměř nikde netěší státní podpoře. Její absence má za následek postupný citelný morální úpadek v dříve typicky křesťanských zemích, tříštění stabilních náboženských struktur, zejména římskokatolické církve, a vznik bezpočtu jejích věroučně odlišných derivátů a dalších a dalších věroučně rozdílných odvozenin těchto derivátů. Tím se křesťanství stalo pro běžného člověka nepřehledným, méně přitažlivým a věrohodným. Za zdánlivou svobodu tak zaplatilo a stále platí trvdou daň.