poslal Nepřihlášený Ocitáme se v klubku zoufalství. Trneme jen při tichém šelestu. V duchu se modlíme za naši spásu, i když víme, že nás spasit nelze..
Před námi se otvírá brána naděje a my se bezhlavě vrháme do neznáma a tápeme ve věčné temnotě. Ze všech sil se snažíme vykřičet naši palčivou a stále neutuchající bolest. Pak staneme před zrcadlem. S úzkostí a strachem ve tváři pomalu vzhlédneme a spatříme tu bolavou pravdu, která nám tak křičí do očí a my se s tím musíme vyrovnat. Jsme sami. Okolo nás je jen čisté nikde nekončící prázdno. To prázdno nás pomalu pohlcuje a ANO jsme sami. Jen tak prostě zmizíme.......
Jenže se stane zázrak. Naše srdce se váhavě začne rozbíhat. Ve chvíli kdy, ucítíme první tlukot toho zázraku a uvědomíme si, že jsme přeci měli být mrtvými anděli naší samoty a strachu začneme pomalu váhavě otvírat oči, jako bychom měli strach, že je to opravdu jen sen.
Odpuštění a láska. Ty to pocity nás teď oplývají. Pomalu si sedáme a snažíme se najít něco co by nám postačilo, jako důkaz, že to celé není jen věčně přející sen. Důkazem je nám však naše zklidněná mysl. I jizvy a rány, které nám to všechno připomínali byli najednou pryč. A my se cítíme plni života. S úsměvem kráčíme do nového světa a v duchu děkujeme za ten malý zázrak co se stal.
