Jako třeba: 

Bůh se změní na oplatku. Uzdravený nemocný je zázračně uzdravený, ale přitom je stále majitelem nemoci jelikož nechápe že je zdráv. Zázrak zjevení který nikdo jiný nevidí. Vyhánění démonů, kteří se opět vrací ve větší síle..

Ano, právě ta dlouhá doba je objektivním důkazem. Ale bohužel se stává, že za zázrakem je vydáváno i to, co bohužel pak nefunguje.  Já za zázrak považuji to, že jsem se během necelých dvou let změnil tak, že jsem z kluka, kterému málem hrozila zvláštní škola, stal premiant třídy. Jak je to možné? To byla objektivní změna. Za ní stál Bůh a někdo za mne prosil. A věřím, že to byla ta katolická babička, která se za mne modlila. Nikomu jsem jinak nestal o to, aby za mne prosil.  

V nebi se dozvíme pravdu.

Bůh vidí do srdce a nezajímá ho příslušenství k církvi.

Můžeš pak dopomáhat lidem k tomu, aby se jejich svoboda duch začala rozvíjet v pravdě Boží. Někdy je tento duchovní rozvoj raketový a to potkalo Tebe. Rozvinul se tvůj duch a duševní pokrok ihned po tom musel následovat. 

Tohle není až tak ojedinělý osvobozující proces ducha. Náhle zlepšení prospěchu se stává. Jenom se nijak zvlášť nezkoumá do duchovní hloubky. Řekne se jen: no to je dobře, že si se začal pilně učit.

Když jsi se tenkrát tak raketově zlepšil, nevnímal jsi přitom ohromnou svobodu svého ducha? Pokud ano, tak ji musíš vnímat doposud, něco takového nepomíjí.

Ano, ta babička  to nezpůsobila, ale modlila se za mne k Bohu. Síla modlitby je velká. Člověk prosí a volá, a Bůh oplatí zjevně.
V té době jsem nic nevnímal.Bylo mi 11 let, blbnul jsem  s klukama, ale pravdou je, že jsem se na svět začal dívat nějak jinak. Ta babička zmizela někam pryč a málem bych na ni zapomněl. Měl jsem zase jiné starosti. Nemoci rodičů a tušená  prognóza jejich konce. Rozhodnutí, že se vyučím elektrikářem, abych už konečně vydělával a přinesl do té bídy peníze, ale nakonec to bylo jinak. Až ve stáří člověk začíná se vracet a uvědomovat si, že to nebyly náhody, ale Boží péče. Tehdy jsem to ještě neznal a nepřemýšlel o tom, Teď mi to naplňuje radostí. A každá těžkost života byla výchovou. A říkám si, kdyby rodiče to teď viděli, nemohli by uvěřit, co jsem v životě s pomocí Boží žil. Mohl jsem se stát alkoholikem, povalečem, prostě byla tady spousta možností, zachovat se špatně, ale Bůh vždy zasáhl. Dokonce i v takovém případě, kdy jsem byl přesvědčován coby člověk s dělnickým původem, abych vstoupil do strany, jinak přijdu o práci, Bůh zasáhl a poslal přítele, který mi vše vysvětlil, co by to znamenalo.  A za pár let byla revoluce a bylo moc dobře, že jsem do strany nevstoupil.  Bůh život řídí, aniž si to někdy  uvědomujeme. A proto je dobře si to uvědomit a provést často takovou rekapitulaci života, abychom tu Boží lásku, pokud jsme si ji silně neuvědomovali, abychom ji pocítili na plno a silně a vyjádřili velký dík Bohu. Dluh, který vůči Bohu máme, nejsme schopni splatit. A tak ho milujme upřímně a z celého srdce a Pán Ježíš ať je naším vzorem  a působí v nás.

Nábor do strany? Ojojoj soudruzi, s tím na mne nechoďte. Povinné komunistické svátky jsem ignoroval a časem za ně měl Á. Což bylo dva dny z dovolené a neplacený svátek. Bolševická partaj se uměla pěkně mstít. Měl jsem mezi komunisty i jednoho přítele jehož otec byl vysoce postavený SNB a pochopitelně i straník. Tento můj rudý přítel se mnou rád tajně rozmlouval o Bohu a přitom jsem se já od něho dozvídal, že mne STB hlídá prostřednictvím svých členů, kteří byli většinou členy PSVB. Měl jsem tehdy nějaké "protistátní" aktivity a ještě, že byl převrat. Kdo ví jak by to se mnou potom dopadlo. 

Spojuješ si všechno s modlitbou nějaké babičky, ale celé mi to spíš připadá, že se jedná o Bohem vyslyšenou prosbu tvé matky nebo otce za Tebe. Proto tě asi napadají myšlenky- kdyby mne tak viděli naši, ti by měli radost. To je přece jasná duchovní odezva na vyslyšenou a naplněnou prosbu.

Moji rodiče se nikdy nemodlili. Akorád na vánoce maminka řekla pár vět. Také neměli církevní pohřeb, ostatně bych na něj tehdy neměl peníze a neměl jsem ponětí, v jaké jsou v církvi. Asi jako většina byli v dětství pokřtěni katolicky. Obyčejný pohřeb stál 1050 Kč. V krematoriu a s jednou kyticí na rakvi.1000 Kč jsem dostal od sociálního zabezpečení jako pohřebné a 50 přidal ze sirotčího důchodu, který činil 450 Kč. O žádné náboženství jsem se nezajímal a byl jsem spíše atheista. Až za rok na to na vánoce při setkání s věřícími, kteří ke mně přistoupili  s láskou, jsem začal přemýšlet a při setkání  s nimi začal vnímat něco nového. Nechápal jsem, co to je, ale byl to Duch Boží. Přestal jsem být sto procentním  atheistou a začal být tím hledajícím.

Znám však i fanatické katolíky kované jako ocel. Jejich duše je temná jako peklo a peklo taky umí jiným v životě dělat. A do těch Božím slovem biju a bít budu. Na tomto webu je jich několik a snaží se svým náboženským fanatismem svádět jiné lidi do chřtánu papežské šelmy. Ti jsou mnohem horší než všichni ti fanatičtí charismatici o kterých píšeš. Působí skrytě a v moci antikrista a nejsou si toho vědomi. V tom je ta největší duchovní past. Fanatický katolicismus nese všechny znaky nevědomé služby satanovi. A je to po celá staletí právě papežství co fanatický katolicismus svým věroučným dogmatismem přímo podporuje a vyvolává.  

Já nechodím mezi katolíky a tak neznám žádného katolického fanatika. Spíš jsem od mládí považoval katolickou církev za takovou moc vlažnou  a povrchní. Vzpomínám si, že jednou za totality tajně, jinak by mne vyhodili z fakulty, jsme s jedním baptistou, který studoval strojařinu, se rozhodli, když jsme se vraceli z večeře v mense,  navštívit setkání mladých katolíků v jednom kostele ve velkém krajském městě. Sešlo se nás asi kolem 30 mladých lidí. Setkání se konalo v zadní části chrámu, kde byla místnost velká jak třída. Pan farář nám vykládám něco, co nebylo moc zajímavé. A na závěr sdělil, že se bude konat v horách setkání následují víkend. Otočil se na dva přítomné kněze. Jeden z nich se postavil a asi , aby si nás mladé získal, řekl několik vět, které se nám oběma zprotivily. „ Budete tam bez rodičů a uděláme si tam takový malý náboženský čurbes. „ Když jsme se pan vraceli na kolej, shodli jsme se, že  tam již nikdy nepůjdeme. Nic nám to nedalo.

Myslím si, že ten pan farář si nás mladé chtěl získat tím, že si myslel, že  svým slovníkem, nám bude bližší, ale vyznělo to naopak.

Už jsem tam nikdy nešel.

Mám však na rozdíl od Tebe zkušenost s fanatiky  v ostatních církvích.

Fanatiky najdeš všude. Zatím jsem psal o těch katolických. Ti jsou totiž jedni z nejhorších. Nemám ale potřebu fanatiky vyhledávat a nějak zvlášť zkoumat. Ostatně všichni fanatici se projevují stejně a jsou snadno rozpoznatelní. Hrdý pohled vstříc novým zítřkům jako vystřižený z Rudého Práva a svoboda ducha znásilněná nějakou ideologií. Ať už náboženskou nebo třeba ateistickou. Zkoumat všechny druhy fanatismu, na to by jeden život nestačil. Vždyť stačí vyměnit si několik vět, aby člověk fanatika v pravdě rozpoznal. Fanatika nezajímá pravda ve sdíleném slovu, fanatik chce někomu nutit tu "pravdu" svoji, nutit přesvědčováním a znásilňováním ducha.

Diskuse s fanatikem je pak nepříjemná jelikož je svoboda projevu od začátku nucená a manipulovaná směrem k "pravdě" fanatika. 

V náboženském projevu je tenká hranice mezi náboženským fanatismem a svědectvím pravdy. Je zde však ovoce které nám umožňuje tyto dva projevy od sebe v pravdě rozlišit. (extrémní leč dost názorný příklad)

Pravý křesťan obětuje za pravdu Boží svůj vlastní život. Náboženský či jiný fanatik obětuje za svou fanatickou pravdu kohokoliv jiného, jenom ne sebe. Lásky v něm není.

Ve fanatikovi lásky není. Docela dobrý rozlišovací znak. I když ne vždycky je to jasné. Matka v určité církvi, která věří tak silně, že to má až znaky fanatismu, má lásku ke svým dětem a přeje si, aby poznali stejnou pravdu.  Není tedy bez lásky. A může to být matka s katolickou vírou a úpěnlivě se jí drží  i jako rodinné tradice. Zradit tuto víru by považovala za neúctu vůči svým předkům. Znal jsem i fanatického komunistu, a přitom to byl člověk, který miloval svoje děti a byl přesvědčen, že komunismus je jediná správná cesta a správná pravda. Byl rozhodnut za tu pravdu trpět. Takže to není tak jednoduché. Ale raději to nekomplikujme. Pak bychom za fanatiky museli považovat i ty, kteří se rozhodli jít za Kristem bez ohledu, že opustí rodiče, děti, manželky. Jakou tedy měli lásku ? Jen k Bohu? Anebo to dělali jen kvůli vlastní záchraně ?

Osobně při setkání s fanatiky se cítím nepříjemně a hlavně není možná komunikace. Oni ji vlastně odmítají, protože nechtějí na svém poznání a pravdě nic měnit. Fanatikem je i zarputilý ateista. A člověk si musí dát pozor i na sebe, aby se jím také nestal.

Milovat své bližní pokud milují oni nás není těžké. Spojením fanatické náboženské výchovy se "snadnou" láskou k bližním vzniká onen "nezlomný katolický duch" pokřtěný v dětství:-)))

Bojíš se ateismu? Ateismus není tak špatný jak se na první pohled zdá. Ateismus chrání člověka před bludnou vírou ve falešné bohy, však fanatický ateismus zatemní i Boha pravého. Podívej Františku, vůči katolíkům, jehovistům, adventistům, či kterého jiného čerta jsem ateista. Nevěřím na ty jejich bohy a bohyně a spásné skutky a náboženské úkony, předsudky, povinnosti. Vůbec si nedávám pozor na to abych se ateistou nestal. Na co? Bůh se nám lidem zjevuje v pravdě tak, jak jenom On chce a ne tak jak si Ho zrovna vytvoří moje lidstvím omezená představivost. Vždy to nechávám na Bohu jak, kdy, kde a v čem se mi dá v pravdě poznat. Pro ty všechny ostatní bohy vytvořené v lidských náboženských představách jsem ateista.

Ateismu se nebojím. Ale není to příjemný stav.  Netoužím po něm. Sám jsem to v mládí zažíval a vidím to kolem sebe. Lidí věří na vesmírnou sílu, na mimozemšťany, v magii aj. Čím to je ? Nebo připustí, že by na tom Bohu mohlo být něco pravdy, ale… 100 krát ale.

A na závěr jeden životní poznatek. 

Láska k "nepřátelům" je těžká a vyžaduje sebezápor.

Láska k nepřátelům je velmi snadná- většinou totiž ani netušíme, že nepřátele jsou. Za hezkou tvářičkou, krásnou řečí, kouzelným image, se často skutečný Boží nepřítel ukrývá. Jsou to lidé, kteří se dobrovolně vydali do moci satana, kteří za sebou táhnou davy hříchem okouzlených převážně mladých lidí. Viz masmedia.

Druhý druh psychopatů jsou lidé posedlý satanem. Je jich poměrně dost. Jsou "paka" na základě své znásilněné duše. Duchovní zlo, které z těchto lidí při osobním kontaktu vystupuje, našeho lidského ducha doslova paralyzuje a útočí na všechno co je v nás zatím neuzdravené. Je to velmi nepříjemné, ale v tom okamžiku si nesmíme pro tento nesmírně nepřijemný pocit nechat vzít sílu ducha. Velmi dobrou pomůckou je zhluboka se nadechnout a myslet v nádechu na Ducha svatého. Okamžitě se vrácí síla. A tuto navrácenou sílu proti posedlému použít. Je to takový duchovní odpal "míčku" zpět. Je jen jeden vztah s posedlým který je správný. Vztah strachu. Zde není místo pro nějaké odpouštění nebo láskařství. Posedlý z nás musí mít strach! Jen strachem si je možné si ho udržet od těla. Je to totiž strach co posedlého ovládá. Tuto satanovu zbraň je třeba otočit proti němu. Zbytek je na Boží moci. 

Takové srovnávání je hloupost. Mnohem lépe se hodí srovnání když se pravověrný katolík obrátí a v pravdě Ducha pozná, že žil ve stejném omylu jako apoštol Pavel před svým obrácením. V pravdě pozná, že následuje učení lidské a ne učení božské.

A přidej ještě tu o tom Jelenovi a Jezinkách, tu mám taky rád.