Nevím, co je pro tebe bludné, ale v pravoslaví je třeba dogmatem usnesení všech ekumenických koncilů prvního tisíciletí, tj. včetně toho druhého nikajského, takže toto je něco, co je dovoleno uctívat, co se při návštěvě kostela líbá a co může být označeno za zázračné. Kromě toho uznávají další spousty sinod a koncilů 2. tisíciletí.

No tak přímo na koncilu neupaloval nikdo, ale závěry koncilů k tomu vedly na obou stranách. Na to jsou ostatně protestanté zvyklí ze své tradice - viz např. anabaptisté.

Nevyhlašovali křížové výpravy, ale církví organizované násilí vůči sektám se nevyhnulo ani pravoslaví a natož Rusku.

Mají biskupa, který má primát nad celou církví. Není však jurisdikční.

Mají prakticky stejná pravidla jako katolíci. Katolický i pravoslavný kněz může být ženatý (u katolíků třeba řeckokatolický), po vysvěcení se kněz oženit nemůže, bibkup, arcibiskup, patriarcha mají povinný celibát.

Nemají. Pravoslaví ovládají ikony a výjimečně "3D" svaté věci jako ten kříž.

Hmm, tak asi neumíš číst. Poměrně často hájím pravoslavný pohled v rozporu s katolickým, ale to někomu, jako jsi ty, nedojde. Ten nepřihlášený neználek, co sem dal ten článek, jsi byl ty?

Věřím že jakákoliv dobrá vůle a láska mezi církvemi je vždycky od Ducha Svatého. Těžko bychom mohli naplnit to co jest psáno o jednom ovčinci kdyby se navzájem neměli rádi protestanti a pravoslavní.

No jasně, když o tom nic nevíš, můžeš si říkat takové věci. Tak namátkou:

měl Ježíš lidství Adama před pádem nebo po pádu (západně řečeno: narodil se Ježíš s dědičným/prvotním hříchem)? Katolíci + protestanté:"Ne", pravoslavní:"Ano."

Žádný povinný celibát? Tohle fakt nemá cenu - pravidla celibátu jsou prakticky totožná v katolické církvi i pravoslavných církvích. Katolická má různé rity, víme? No ty ne.

To není až tak pravda. Ale nezměnilo se toho moc. Můj argument je však takový, že už nerozdělená církev v 9. století musí být něco, co je naprosto nepřijatelné pro protestanta. Jenže na druhou stranu tu máme společný dokument luteránů a katolíků o tom, že v otázce spásy a skutků vlastně říkají totéž.

Před mnoha lety tu jeden člověk napsal povedenou sérii článků o podstatě evangelia. Tady máš odkaz na první z jedenácti, ve kterém napsal zajímavou věc:" Předurčení je vlastně jádrem evangelia, protože nás učí, jak jsme Bohem ospravedlněni." Je podstatou Evangelia tvoje víra, tvoje víra a skutky, nebo svrchované Boží rozhodnutí?

Pravoslavný pohled si můžeš přečíst tady. A pokud chceš, pak postačí jen jeden odstavec z toho textu, nebo je to tučné:

Spása - termín, který preferují pravoslavní. Spása znamená záchrana. Zachránit potřebuje ten, komu hrozí vážné nebezpečí - kdo tone, kdo umírá. Tento pojem nejlépe ze všech postihuje, jak Pravoslaví učí o spáse, která je záchranou umírajícího člověka. V pojmu spása je obsaženo pravoslavné učení o člověku, o jeho duchovním stavu, o jeho zchátralosti, nemocnosti, o tom, že člověk kvůli prvotnímu hříchu hyne a propadá smrti - tělesné i duchovní. Kristus je lékařem lidské duše, je zachráncem, který svým křížem a Vzkříšením zachraňuje člověka pro věčný blažený život. Pro spásu člověka je především potřeba vyléčit smrtelnou nemoc, kterou bylo lidství raněno prvotním hříchem (všimněme si: nejde o odpuštění tohoto hříchu - vždyť to není osobní hřích! - ale o léčení všelidských následků tohoto hříchu). Ve své boholidské Osobě obnovuje a léčí Kristus Pán naše poškozené a nemocné lidství, které Boží Syn oblékl, aby se člověk opět mohl sjednotit s Bohem. Otevírá lidem, kteří se znovu narodí z vody a Ducha a spojí se s Kristem, cestu k dokonalosti. A dokonalý člověk se může sjednotit s dokonalým Bohem - v tom tkví spása člověka. Od člověka se ke spáse žádá, aby poté, co se s vírou a pokáním narodil k nové existenci, svou činností a vůlí spolupracoval s posvěcující Boží energií a pěstoval v sobě to, co do něho bylo zaseto, aby v něm rostl nový člověk, který již nezemře, ale je schopen účasti na věčné blaženosti. (Hovoříme zde na toto téma často, takže se nyní omezím jen na takto povšechnou charakteristiku.)

Tak to neshodneme. Příčinou a důvodem spásy je svrchované Boží rozhodnutí, Boží dekretivní vůle. Způsobem ospravedlnění je Boží zásah do nitra člověka (vystavení člověka neodolatelné milosti). Důsledkem milosti je víra a pak skutky nebo víra a současně skutky. 

Ohledně katolíků se velmi pleteš. Katolická církev jasně učí nauku o predestinaci. Níže cituji pár paragrafů o vyvolených z jejich katechismu. Neexistuje však dogmatické prohlášení ohledně toho, jestli jde o nepodmíněné vyvolení (tak to vidíme my dva) či podmíněné vyvolení (tak to vidí třeba Oko). Takže každý katolík si může vybrat, zda se přikloní k molinismu (podle Luise de Molina, podmíněné vyvolení, vlastně před-vědění Boží) či tomismu (podle Akvinského a Augustina, nepodmíněné vyvolení, tvrdé předurčení). Pravoslaví se v drtivé většině drží pohledu Jeruzalémské synody z roku 1672, kde se mluví o podmíněném vyvolení.

Pokud jde o katolický pohled, pak se říká, že vyvoleným poskytuje Bůh dostatečnou a efektivní milost, nevyvoleným dostatečnou a neefektivní milost. Používá se k tomu např. podobenství z Mt 25,14nn. Bůh předem o nevyvolených věděl, že jeho milost odmítnou, a nechal je k tomu dojít pomocí jejich svobodné vůle.

Předpokládám, že moje řešení biblické hádanky znáš. Písmo jasně říká, že Bůh si nepodmíněně vyvolil ty, které dá synu. Ostatním dal ducha otupělosti, zatvrdil je. Písmo ovšem zjevuje i Boží dekretivní vůli, že vše s ním má být usmířeno (spaseno) a poskytuje nám i odpověď na to jak - skrze očistný trest (zřejmě nikoli prostý prvku milosti) hořící síry.

Ty citáty: 

Pouto církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení: „Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednocení ve Svatém městě.“ (842)

Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. Církev formulovala nauku víry o očistci zvláště na florentském a tridentském sněmu. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“ (1031)

A tak od jednoho slavení eucharistie k druhému a hlásání Ježíšova velikonočního tajemství, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26), Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“ k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království. (1344)

Jmenuješ opakovaně ten Trident. Tak se na to podívej. Vůbec netvrdím, že to tehdy tak mysleli. Podle mě tam šlo jen o uspěchanou reakci v panice na reformaci.

Podívej se do 2. kapitoly Jakuba od verše 14. Víra bez skutků je mrtvá. Máš-li mrtvou víru, tj. víru bez skutků, je k ničemu. Ospravedlnění a očištění od hříchů není jen o důvěře (a už vůbec ne o vlastní víře, že mě to potkalo). Je to o daru pokání. Písmo jasně říká, že nebude tentýž osud všech věřících. Zde se podívej do 1K 3,11-15. Některé čeká věnec a jiné spálení díla - a to díla skutků, domu postaveného na základu víry. Když Pavel píše o běhání a namáhání se, pak píše o skutcích a koruně (věnci) za ně. Pokud jde kánon 30, pak se to týká očistce, ve který nevěřím ale který není v rozporu s bezpodmínečným předurčením. Kánon 33 se předurčení vůbec netýká.

Ano, zřejmě drtivá většina katolíků se tu plete, ale ne kvůli Tridentu ale kvůli přijetí arminiánství (u nich tedy spíš molinismu). Jakákoli debata o víře a skutcích je naprosto zbytečná na obou stranách barikády. Přijetí víry (odevzdání života Ježíšovi, jakkoli chceš) je skutek. Buď je člověk spasen, protože se tak Bůh rozhodl a člověk proti tomu nemohl nic udělat, nebo je spasen protože se ze své svobodné vůle a bez ohledu na vůli Boha (ten chce podle arminiánů, aby byli v Kristu spaseni všichni) rozhodl správně. Buď je člověk spasen jen a pouze z vůle Boha, nebo ze svého rozhodnutí Boží vůli naplnit. Živá víra a skutky jsou jedno a to samé. Proto může Písmo říkat:"vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry." To není Trident ale právě Jakub. Ukaž mi, reformovany, svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Nevidím důvod jít ve stopách reformátorů (asi zejména Luthera) a považovat Jakuba (nejen Jakuba) za nějakou podřadnou epištolu.

Tridentský koncil jsem nijak zvlášť nestudoval ale přikláním se k názoru že prokletí se týkala těch z nás (katolíků), kteří v  církvi byli a pokoušeli se jí rozvracet. Zevnitř nebo zvenku a věřím že zachránil miliony lidí před peklem a věčnou záhubou. Ti kterých se to týkalo na tomto světě již dávno nežijí. Neměli bychom je soudit, mít jim to za zlé a měli bychom se za ně modlit a přát jim Boží milost a spásu.

Snažme se naplňovat II. Vatikánský koncil, dokud nebude nějaký další.