Grano Salis - Věčnost. Jistota i naděje

poslal unshaken

„Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (Jan 3:36) Evangelista Jan nám vysvětluje přesně, koho míní oním Synem, když popisuje Ježíšův výrok: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ ( Jan 5:24)

Tyto útěšné verše známe každý. Má však evangelista Jan pravdu, když Ježíšovi vložil do úst tyto výroky? Pokusme se v Písmu najít potvrzení jejich pravdivosti. Neboť nic naplat, samotná víra nás sice bytostně dokáže zcela uchvátit, nicméně když přijdeme do kontaktu s realitou smrti, tak se v nás může ozvat buď „pomoc mé nedůvěře“, nebo dokonce nedůvěra, podpořená zkušeností se lživým satanovým prohlášením z Genesis 3:4 „Určitě nezemřete“. Kdo si však myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. (1. Korintským 10:12). K umírání je totiž jen jedna příležitost.

Věčnost. Co to je?

Pokoušel jsem se najít význam tohoto slova v Biblickém slovníku. Tam však se pečlivě probíraly obtíže, se kterými se setkávají překladatelé. Obvykle se vyskytují slova, která v češtině znamenají „věk“, někdy „věky“. Myslí se tím časově ohraničené úseky, mající počátek a konec. Takových vyjádření jsou v Písmu spousty. Je to na delší povídání. Dám pouze odkaz na Jáchyma z Fiore, který se věky podrobněji zabýval – vyprávění o něm: první díl, druhý díl.

Věčný Bůh

Pro Boha a Jeho jednání najdeme v Písmu jiné pojetí věku. Ani neuvedu podrobnější odkazy, jsou jich desítky. Pánbůh je věčný (Žalm 93:2), to znamená, že nemá počátek ani konec. Co činí je také věčné (Žalm 33:11), věčné je Boží milosrdenství, spravedlnost, sláva, a tak dále.

A teď trochu přemýšlejme. Nemá-li Bůh počátek ani konec, tak se vyskytuje a jedná mimo nám známou časovou kategorii. Ta naše počátek a konec má. Jde tedy o kategorii, která není z našeho materiálního světa. Můžeme domyslet, že pokud tento „božský čas“ nemá počátek ani konec, nemá nejspíš minulost ani budoucnost, což jsou také jen naše pozemské časové kategorie. Bůh tedy vše vnímá podobně, jako my kdybychom znali pouze přítomnost, aniž bychom pomysleli na minulost nebo budoucnost.

Na uvedené pojetí „božského času“ můžeme narazit i jinak. Například jazykovědci (lingvisté) vybádali, že slovní zásoba hebrejštiny byla určená nejenom k dorozumění mezi lidmi, ale hlavně pro dorozumění s Bohem. Takže je bez přímého určení minulého nebo přítomného času, což jí přibližuje „božskému času“. „Jsem který jsem“ (JHVH) řečeno v hebrejštině tedy značí v naší řeči také „byl jsem“ a „budu“.

Věčnost a předurčení

Pokud přijmeme bezčasové pojetí „božského času“, tak snadno vyřešíme otázky, které si mnozí o předurčení kladou. „On nás vyvolil již před stvořením světa“ (Efezským 1:4). Když se my, někdy v našem pozemském čase, ztotožníme s Boží vůli a staneme se obrazem Božím, pro naše chápání z toho plyne, že nás Bůh kdysi dávno vyvolil. Jenže pro Boha, který je v „božském čase“ bez minulosti a budoucnosti, se jedná o přítomnost. Přítomnost, ve které stvořil svět, stvořil nás, vyvolil nás. Když neexistuje minulost ani budoucnost, nezáleží na pořadí. Těžko se to chápe, i mně se to těžko vysvětluje. V okamžiku, kdy přijmeme Boha a ztotožníme se s jeho vůlí, setkáme se, dalo by se říci prolomíme se, do Boží přítomnosti. Událost setkání s věčným Bohem se nám zobrazí ozřejměním v našem časovém chápání jako dávné předurčení. Ačkoliv pro Boha ve věčnosti to byla zase jen přítomnost. Dalo by se to říci ještě jinak: Když Bůh něco koná ve své jedině existující přítomnosti, v našem světě to má ozvěnu v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Co je tedy věčnost

Posmrtné (eschatologické) pojetí času se smrtí mění z pozemské časnosti do věčnosti. Věčnost tedy znamená při našem pojetí času jak nepřetržitou existenci, tak existenci v přítomnosti bez minulosti a budoucnosti.

Ohraničení našeho pozemského života minulostí a budoucností nám Pánbůh dal jako příležitost, abychom v našem životě naplnili Boží záměr pro život s ním ve věčnosti. Pokud ho nenaplníme, čeká nás ve věčnosti smrt.

Věčný život

Celým Písmem se prolíná definice života: Život může být jen s Bohem. Život není v Písmu jen jako biologická, animální existence. Dosáhne života ten, kdo má Boha, má Krista, ztotožňuje se s ním, touží stát se obrazem Božím. Všeho lze dosáhnout snadno vírou. Viz verše v úvodu, které potvrzují lidskou zkušenost i Boží zjevení. Věčný život pak začíná již na zemi. Po fyzické smrti pokračuje věčně.

První náznak věčnosti: Každý křesťan musí postupně dojít k poznání, že minulost je pro něj zbytečná, je to jen zátěž, od které je nutno se odpoutat, považovat ji za plevy, jako například Pavel.

A protože jsme přece jen na zemi, má pro nás význam i budoucnost. Které vycházíme vstříc s nadějí, živenou a rozrůstající se svědectvím všech svědků Kristova vzkříšení. Nejenom toho našeho svědectví, ať je provázeno nebo ne nějakým prožitkem. Máme věčný život tady a teď, alespoň závdavek, který se setkává s věčností odstraněním minulosti.

Kdo si umí představit nesmysl, že nesmrtelný Kristus, který žije v nás, by s námi v den skončení našeho pozemského života také zemřel? Nebo se nás vzdal, když slíbil, že nás neopustí?

„Věčná“ smrt

Smrt je existence bez Boha. Přestože to nutí psát „život bez Boha“, není to správné vyjádření. Bez Boha může existovat jenom smrt, nemůžeme tedy hovořit o životě v biblickém smyslu. Počátek života buňky se sice bez Boha neobejde (ještě nikdo neoživil tu mrtvou), ale Hebrejci chápali živou bytost správně: Jako jednotu bez rozlišení duše a těla. Když tato jednotná lidská bytost nemá ucelenou jednotu s Bohem, nemůže být živá, byť probíhají přírodní (Bohem určené) děje. Chybí však Boží duch, který teprve umožňuje spojení se Stvořitelem. Jím probíhá veškerá komunikace, ne prostřednictvím buněk, fyzikálních nebo biologických dějů. Jak zde na zemi, tak po fyzické smrti. Světští lidé žijící bez Boha proto mohou chápat biologickou smrt jako přírodní zákonitost, která souvisí s biologickou existencí, která se nazývá (pro nás nesprávně) životem.

Všimněme si, že v Bibli není ani zmínka o věčné smrti. Takže podtitulek odstavce je nesprávný. Věčná smrt neexistuje. Existuje pouze smrt, jíž je existence bez Boha. I když člověk zemře jako bezbožný, stále se jedná o součást Božího stvořitelského díla, původně určeného k obrazu Božímu. Byť záměr Stvořitelův naplněn nebyl, stvoření zůstane stvořením a Bůh neprovádí žádné odstvoření. Nechová se jako Mengele v koncentráku, neřídí se ani Darwinovým přirozeným výběrem.

Člověk stvořený jako obraz Boží nemůže zaniknout jako věc, která nakrátko vykoná svou pouť světem, „jenom hluku nadělá“, „zmizí jak pára nad hrncem“ a nezanechá po sobě ani stopy, neboť molekuly fyzické přítomnosti se rozplynou v molekulách světa. Tak to není.

Bůh je věčný, proto i obraz Boží může být jen věčný. Buď živý, nebo mrtvý.

Pane, dopřej nám, abychom náš pozemský život prožili v Tvé přítomnosti a pak s Tebou ve věčnosti. Amen

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace