vyjádřil  jsi zajímavý a myšlenkově bohatý shrnující komentář.  

1/Zaujalo mne pojmenování  a srovnání církví na přelomu komunismu/svobody a dnes. 

Ano, dříve církve šly s lidem ke svobodě, k odvaze v boji proti komunismu (ad kardinál Tomášek), měly vysoký morální kredit v tomto, dávaly odvahu být svobodnými lidmi jít proti útlaku, nesvobodě (proti proti proudu). Taková církev zaujala v té době i mne (koncem 80.let) s odkazem na pevná  Kristova slova a celé  poselství křesťanské  jistoty a naděje. 

Máš pravdu, že dvě až tři  desetiletí změnily českou církev (budu psát o ŘKC, kterou lépe znám,) k naprostému opaku. Důraz na vedení, vůdce (diktátora), na jeho neomylnost a moc včetně celé hierarchie, důraz na uchování moci, zastrašování opaku (vyhrožování a zasarašování, kdo má jiné názory a nemlčí). Setkala jsem se s tímto vlastně už poprvé  v roce 1994 při důležité události v naší farnosti, kdy se hrstka farníků zastala starého nemocného kněze u tehdejšího kardinála, ale byla v podstatě umlčena hrubým napadením a odsouzením. Pak podobné situace následovaly, že kdo se dotýkal nějakých nešvárů ubližujících bližním kolem, byl shora umlčen a zastaršován, pomlouván, souzen. Doba  se prostě zvrátila od odvahy a svobody k jednání dle  hesel "držet h..u a krok" nebo "kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti"atd.

Jde o jasně nekřesťanský krok, o jasně přehnané lpění na majetku, o okradení současné mladé generace, která sice v roce 1948 nežila, ale má církvím nyní 30 let splácet v daních vysoké částky. 

Přitom dnešní mladá generace bývá často chudá, rodiny s dětmi mají často vážné existenční problémy (a přitom místo na koupení sunaru či dětských botiček platí z daní peníze bohatým církvím každý měsíc, do vzduchu, často na nesmysly a na očitá veledíla pro něčí slávu a veřejnou pyšnou odměnu).

Jsem z tohoto také zhnusena a zklamána. Chápu navrácení budov, ale dřít dnešní lid takto na daních pro své církve  je neskutečně zlodějské a do nebe volající!

Mnozí potřebují (zejména na počátku hledání  víry) nějaké společenství nebo církev, sdílení, návrhy cest dál (nikoliv diktát jedné cesty). Není to myslím nic špatného - naopak - může to být hodně podnětné a obohacující na cestě. 

Opravdová láska a víra však přežije i "bez dudlíků a jiných náhražek", bývá zkoušena i  v samotě (a v temnotách odloučení), dle vzoru Krista (poušť, Getsemany atd), nepotřebuje už nutně společenství a podporu okolí, žije z Kristových slov a z lásky, jistoty, naděje v Něm.

Pamatuji si z ŘKC, jak jsme se modlili:

"Ať jsme jedno srdce, ať jsme jedna duše, ke Tvé slávě Pane!"

Přesto ten stav "domnělé jednoty navenek " byl uvnitř otřesný. 

Ale jistě rozumím, co je jedno srdce od Boha : přináší lásku, mír, odpuštění, porozumění mezi Božím lidem, vnitřní jednotu.

  2/ Dnešní generace není chudá kvůli tunelu církvím (to je jen malá drobnost) ale kvůli závisti a krádeži jejich otců, dědů a pradědů, kvůli hříchu závisti a jeho dědictví. Logickým výsledkem závisti je chudoba. Ale ne všichni mladí žijí v dědictví svých otců, jen zlomek z nich. Kolem sebe vidím mladé, kteří už se chvají normálně: Podnikají se svými otci, kupují a opravují nebo staví domy, jezdí se učit do ciziny na školy i do práce na místa, kde Závist nevládla dlouhá desetiletí. 

  Ale samozřejmě potkávám i mladé, kterým se závist a chudoba líbí. Ale spíše je toto záležitost staré generace a postupně vymírá.

  3/ Náboženství je duchovní záležitost. Ten, kdo má přímý konstakt s démony, co náboženství vytváří, samozřejmě nepotřebuje instituci. 

  Ale ten, kdo má kontakt jen zprostředkovaný potřebuje nutně instituci, která mu "víru" předá. Potřebuje nutně duševní vliv. Pokud se systém instituce a vlivu guruů ztratí, ztratí se i víra. Proto všechny ty povinné pouti na jedno místo, proto ten nátlak na pravidelné docházení, proto nátlak na oběti. To jsou všechno háčky, kterými jsou lidé uvázáni. 

  4/ Poznání Boha přináší jednotu. Démonická náboženství pak lidi rozdělují. Například i uvnitř sekt.

Cizinec:

Tady stačí jednoduchá věc: Vrátit se od lidských výmyslů 

a všelijakých zjevení andělů světla co vedou lidi ke svému 

bohu skrz temnotu, prázdnotu a beznaděj, zpátky k základu 

Ježíšovy církve, k prorokům a apoštolům, ke světlu evangelia, 

k lásce, pokoji, nadějí, víře Bohu. Přejít ze smrti do života. 

Přejít ze Zákona do Boží milosti.

Přejít ze smrti do života není vždy jednoduchá a samozřejmá věc.

 Tedy mohla by to  být cesta  jednoduchá, ale zpravidla není, protože člověk musí uslyšet Boží hlas, vnímat ho (místo sebe), a to není vždy samozřejmé. Bůh silně volá, ale člověk přirozeně zahleděný do sebe (myslím tím všeobecně tvorstvo)  často dlouho neslyší, dlouho přešlapuje na místo, než se "pustí" a slyší...

  Ano, evangelium je velmi jednoduchá, přímočará, jasná věc.

  Opět: To se ptáte, abyste to zjistil?

  Pochytil jste v církvích celkem dost, ale jen povrch. Pokud vás zajímá odpověď, tak si někdy přečtěte evangelium Matouše, 7,6.

kdo tu bábu dostane?

Ten to není, ten to je,

ten už s námi nehraje."

Nepromluvis kriveho svedectvi proti bliznimu bliznimu. To vse.

Nechceš nám napsat něco k tématu článku? O kriminále a tvém oblíbeném s. už jsi tady toho napsala myslím dost.

Já mám spíš pocit, že oni nebojují... ale mají pocit, že už vyhráli...

Já chápu evangelium jako jedno. Evangelia prolínají, svědčí o životě Krista, o jeho slovech a činech. 

Kristus chtěl, až "odejde", aby jeho učedníci byli jedno v něm.

Jak je toto myšleno? Ptáš se na lidi, kteří neuvedli vůbec vyznání, nebo ty, kteří se hlásí k věřícím, ale neuvedli konkrétní víru?

Duchovní význání je intimní záležitost (nicméně sdílení s druhými je myslím též krásné s lidmi kolem Krista)...

Ano, lidé měli právo o náboženství vůbec nemluvit.