Grano Salis - Zlo ve službách dobra aneb požehnaný Evin hřích

Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. (Izajáš 45:7)

Náboženský člověk hned namítne, že Bůh je dobrý. Pro což nalezne spousty veršů, zejména v žalmech. Svrchovaný stvořitel sice vytvořil zlo, ale jeho používání je dáno satanovi a jeho pomocníkům. Takové uvažování je však dualismus, kdy na straně jedné je jen zlé, představované satanem a na straně druhé jen dobré, představované Bohem. Není tomu tak, neboť satan je pouhý žalobce, v překladu slova i v úloze před Soudcem. Viz třeba Jób 1:8-10, kde satan vyjadřuje pochybnosti nad Jóbovým nezištným vztahem k Bohu. Strůjcem zla se satan stává jen na výslovný Boží pokyn – Jób 1:12. Aby nedošlo k omylu – vykonat zlé skutky může satan jen s Božím souhlasem, avšak hlásat může co chce. Zato člověk má svobodné poznání dobra a zla a v rozhodování mezi nimi nejen mluví, ale i jedná o své vůli. S hrozným výsledkem:

Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. (Žalmy 14:2,3)

Děsivý příběh zla

Za dob proroka Elíši, po smrti izraelského krále Achaba, se moábský král Méša, zabývající se drobopravectvím, odtrhl od Izraele, jemuž platil do té doby tribut (poplatek). To se nelíbilo izraelskému králi Jóramovi. Spojil se proto s judským králem Jóšafatem a edómským (aramejským) králem a společně vytáhli do boje proti Moábu (2. Královská 3:5-9). Prorok Elíša tomu válečnému tažení předpověděl v hudebním tranzu úspěch (2. Královská 3:15-19).

Bitva se vyvíjela pro moábského krále špatně.

Když moabský král viděl, že není s to boji odolat, vzal s sebou sedm set mužů ozbrojených mečem, aby provedli průlom a dostali se k aramejskému králi, ale nepodařilo se jim to. Vzal tedy svého nejstaršího syna, který měl vládnout namísto něho, a přinesl ho na hradbách jako celopal. Na Izraelitech byl velký hněv, odtáhli daleko od něho a vrátili se do země. (2 Královská 3:26,27 – Jer. Bible)

Z tohoto biblického svědectví na nás promlouvá pohanství ve své čiré podobě. U pohana Moába je pochopitelné. Izrael a Juda si však nechávají předat Boží vůli v pohanském rituálu proroka Elíši. Vrcholem všeho byla lidská oběť nejstaršího syna moábského krále.

A výsledek? Na Izrael padl hněv, hanba a rozhořčení. Takže potupen odešel, ač měl vítězství v hrsti. Ale co je zarážející: Kde byl biblický Bůh se svými zásadami, s odporem k lidským obětem a jakýmkoliv projevům pohanství? Proč naopak Izraelci s ještě větší vervou nepřidali a nevymýtili tu pohanskou hrůzu? Nebo snad moábský bůh Kémoš, nasycen lidskou obětí, získal převahu nad Bohem všech bohů Hospodinem? Kde byl všemohoucí a spravedlivý Bůh?

Bůh ani teologové nezasáhli. Co s tím?

Děkujme, že ta popsaná událost nám zůstala zachována, nejspíš beze změny. Máme v Bibli dost příkladů provedených změn, kdy se Boží nadšenci domnívali, že je lépe pravdu upravit, aby vyhovovala jejich představám o Bohu. Nic naplat, člověk je svými představami schopen hledět pouze na svém horizontu a uplatňovat kauzalitu (příčinu – následek), kdy špatné jednání musí být potrestáno a dobré odměněno. Avšak dostat se k Bohu a k jeho záměrům vyžaduje vertikální pohled vzhůru do nebe. Ale vlézt do Božího myšlení nelze ani po Jákobově žebříku. K poznání Božích cest však stačí dobře vnímat svědectví Duchem oslovených pisatelů Písma. Výsledný poznatek je ten, že Bůh nejedná kauzálně. Kdyby tak jednal, nezůstal by zde jediný člověk, neboť všichni zhřešili a zasluhují spravedlivý trest, jímž je smrt (Římanům 6:23a)

Vypořádat se se zabitím vlastního syna moábského krále nedokázali ani pozdější vykladači. Nejvýše si všimli podobnosti s Ámosem 2:1. Co však z události můžeme sami vyčíst se pokusím shrnout s použitím kázání starozákoníka Jana Hellera. Také je doplníme našimi znalostmi o Bohu z Nového zákona, tedy jak je známe z osoby Krista.

Spravedlivý vládce

Předně si musím uvědomit zásadní chybu, kterou často bezmyšlenkovitě papouškujeme, když hovoříme o „všemohoucím Bohu“. Chyba je způsobena i některým překlady; přitom již dávný překlad z hebrejštiny do řečtiny - Septuaginta - termín „všemohoucí“ redukuje a používá správný výraz „vševládný Bůh“neboli Vševládce, řecky Pankratór. Bůh určitě může všechno, ale určitě není velesvévolník či supersvévolník, jak plyne ze slova „všemohoucí“. Ostatně téma „všemohoucí“ vyvolalo u posměváčků řadu vtipů (přiznejme si, že oprávněně). Ani si v principu nelze představit spravedlivého vládce, který by poddaným přikazoval vodu a sám se opíjel vínem. Bůh tedy není všemohoucí jak si myslí svévolníci, ale vševládný, vládne vším vesmírem, je Pantokratór. Oslovení „Panovník“ ostatně najdeme v Bibli mnohokrát. Že je Bůh spravedlivý, to již známe přímo jako synonymum Božího jednání.

Spravedlivá vláda

Musíme také vědět, že zápisy v Písmu nemají jen informační význam, ale nabádají nás, abychom v nich hledali smysl. Samotná informace nás ponechá jen v tápání, někdy v bezvýchodnosti, ale teprve smysl sdělení nám osvětlí Boží cesty. V tápání člověk spadne do temné jámy, ale Boží cesty vedou do světla.

Může mít spravedlivý vládce zájem na válkách, zabíjení a ničení u svých poddaných? Dokonce i spravedlivý světský vládce jedná tak, aby urovnával rozpory a rozmíšky. Což teprve Bůh Stvořitel! Copak může mít zájem na válčení Jeho stvoření mezi sebou? A představme si situaci Moábského krále: Vykoná nejvyšší oběť, kterou vykonat může, aby zabránil pokračování bojů. Kdejaký otec by raději obětoval sebe, než svého syna. Oběť syna je ta nejvyšší oběť, kterou může každý otec dát.

Izraelci si vážnost počínání moábského krále uvědomili a z bojů se stáhli. S ostudou, neboť si to uvědomili také všichni kolem nich. Chtěli si Moáb podrobit, aby jim platil jehňaty a ovcemi. Dostal spravedlivou odplatu – hanbu. Na sobě poznali Hněv v velkým „H“, Hněv, který kdysi vedl zhoubce domy egypťanů.

Co nám příběh říká? Také to, že naše náboženské horlení, a to i proti pohanskému modloslužebnictví, musí mít své meze. Pohledem spravedlivého Vládce musíme rozlišit zájem Spravedlivého. Nadřazený je pokoj, nikoliv rozbroje a války.

Boží počínání přeměňuje i zlo v dobro

Z biblické zprávy také plyne poznatek, jak to nejhorší pohanské zlo, obětování syna pohanskému bohu, dokáže náš Pantokratór proměnit v dobro. V tomto konkrétním případě ukončil vzájemné vraždění. Tohle opravdu dokáže jen On.

Nejvyšší Vládce se neptá na hřích, ať je jakýkoliv

A ještě jeden důležitý poznatek, který lze odvodit i mnohými dalšími způsoby: Pánbůh se nikoho neptá na jeho hřích. Zeptá se „chceš být uzdraven?“ a neříká, napřed smyj hříchy a pak někdy tě uzdravím. Objímá ztracence dříve, než vyslovil pokání. Pánaboha u každého zajímá jen jedna jediná věc: „Chceš být pod mou spravedlivou vládou?“ Přijetím míru, pokoje a vzájemného porozumění a usilováním o něj se staví všichni, i pohané, do skupiny těch, kteří se pak mohou ptát: „Kdy jsem tě viděli...?“ (Matouš 25:37-39)

Se svými hříchy má každý možnost se vypořádat sám. K tomu dostává jedinečnou příležitost v pokání. Neboť i milost pro nás zařídil Pánbůh sám nejvyšší obětí.

Zlo ve službách dobra

Slyšel jsem od jednoho kazatele, že již za doby Tomáše Akvinského se vedly disputace o tom, že kdyby nebyl hřích a zlo, nebyl by Kristus. Tipoval bych, že ta myšlenka je tak logická, že musela vzniknout ještě dříve. Potřebovali bychom Krista ke spasení, když by nebyl hřích a člověk by nedokázal rozlišit dobré od zlého?

A proto můžeme zvolat: Požehnané jsou Boží cesty, i ty za poznáním zlého člověkem. Evin hřích Bůh proměnil v požehnání pro lidstvo.

[Římanům 5:19-6:2] Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace