Grano Salis - Jezuité.

Buď začátek jaký buď, jen když konec bude náš.

Název "Jezuité" je odvozen od jména "Ježíš" (lat. Jesus).
Ježíš je jezuitům Pánem a Mistrem - oni jsou pak jeho učedníky, tovaryši. Proto jsou "Tovaryšstvem Ježíšovým" - jsou skupinou, společností, jejíž hlavou je Ježíš.
Spiritualita jezuitů se celá soustřeďuje okolo dvou bodů: „jednota s ukřižovaným Kristem“ v duchovním životě a „služba Ježíšovi“ v životě apoštolském.

Hlavním přínosem jezuitů církvi je prohloubení vnitřního duchovního života s Bohem. Toto jejich úsilí je směrováno do těch nejširších vrstev obyvatelstva.
Vše dělají s jedním cílem: K větší slávě Boží, k uskutečńování Boží vůle ve světě.
Ignác (zakladatel jezuitů) se spokojuje s tím, že nás postaví před Boží plán jako východisko a základ každé volby, kterou máme udělat. Je to úkolem průvodce, aby nám pomáhal udělat v naší době a v naší situaci konkrétní láskyplnou zkušenost tohoto trojúhelníkového vztahu: člověk, Bůh, celé stvoření.

Jak v Ignácově době, tak i v našem století, není pro lidskou osobu autentické hledání Boha, které neprochází skrze zapojení do konkrétního stvořeného světa a naopak není dokonalé nasazení ve stvořeném světě naší doby, mého života, které není plodem důvěrného vztahu k Tomu, který je jeho Stvořitelem a Spasitelem.

Základem spirituality jezuitského řádu se stala knížka sv. Ignáce z Loyoly „Duchovní cvičení“ neboli „Exercicie“ .
Není to běžná duchovní literatura, ale spíše jen jakási sbírka návodů, jak meditovat a především jak k meditaci vést druhé. Najdeme zde proto nejen rady pro všechny, kteří se touží naučit vnitřní modlitbě, ale především pro ty, kdo je na jejich cestě provázejí.

Křesťanská meditace je plně soustředěna na osobu Ježíše Krista.
„Meditace je modlitbou srdce, která nás v Duchu svatém spojuje s lidským vědomím Ježíše Krista"
Hlavním cílem křesťanské meditace je „připodobňovat se" našemu Pánu, učit se jeho pohledu na svět, jednání s lidmi, učit se poslušnosti, trpělivosti a snažit se uvést svůj život do souladu s boží vůlí.
Název knihy odkazuje zároveň i na zkušenost, která se zde člověku nabízí.
Sám Ignác z Loyoly ji v úvodu svého barokního dílka definuje takto: „Pojmem duchovní cvičení se rozumí každý způsob zpytování svědomí, meditace, kontemplace, ústní a vnitřní modlitby a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jsou tělesná cvičení (procházet se, pochodovat a běhat), tak se nazývá duchovními cvičeními každý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění aby hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše.“

Tato Ignácova knížka není knihou jako jiné knihy.
On ji nenapsal, aby byla čtena, nýbrž aby pomáhala tomu, kdo uvádí kteroukoliv osobu, jež po tom touží, do dobrodružství hledat a nacházet Boží vůli při zaměření svého života. Ignác neredigoval nějaké pojednání o spiritualitě, ani nějaká pravidla pro někoho, nýbrž praktickou příručku. Text, který je nutno uvést do praxe a ne jen číst.
Tyto čtyřtýdenní exercicie Ignác předkládá svému bližnímu všech dob. Zkušenost a poznání, které člověk poctivým a upřímným konáním exercicií nabude, je cenné bohatství, které může velmi pozitivně ovlivnit mnohé v našem životě. Člověk se začne učit lépe rozumět sobě a Bohu, rozpoznávat ve svém životě stopy Ducha a Boží vedení. Stejně tak může dospět k tomu, že existuje řada věcí, které nás přesahují. Jde o cestu vedoucí k pokornému přiznání, že i naše chápání má své limity. V takových okamžicích se musíme tváří v tvář tajemství ponořit do ticha.

Každý jezuita prožívá ve svém životě minimálně dvakrát klasické měsíční exercicie. Kromě toho každý rok vykonává minimálně jednu osmidenní duchovní obnovu. Zkušenost exercicií ovšem není určena jen pro jezuity, nebo jen pro kněze, řeholníky a jiné duchovní osoby, ale pro každého, kdo chce prohloubit svůj život z víry. Pro křesťany je obvykle plodem exercicií hluboké a osobní setkání s Ježíšem Kristem. Z toho se může zrodit touha po ryzím přátelství s ním a ochota žít tak, jak si to on přeje. Z exercicií však mohou s užitkem čerpat nejen katoličtí křesťané, ale i nekatolíci.
„Duchovní cvičení již proměnila mnoho srdcí a mnoho životů, a jsou zdrojem důležitých společenských i kulturních změn. Nejsou nějakým rigidním uzavřeným systémem. Naopak, jsou pružné a mohou být přizpůsobena lidem v různých stavech a jejich duchovních cestách a stejně tak v jejich nejrůznějších činnostech, které lidé dnes vykonávají. Zkušenost ukázala, že i nekatoličtí křesťané z nich mohou mít užitek.
Zvláště lze exercicie doporučit každému, kdo chce vykonat nějakou zásadní volbu, důležité rozhodnutí o svém dalším životním směřovaní. Plody duchovních cvičení jsou ale pro každého jiné a zcela osobní, protože každý člověk je jiný, neopakovatelný a ojedinělý. Bůh ho proto během doby, kdy se mu člověk v meditaci otevírá, sám vede a dává mu přesně to, co pro svou životní cestu potřebuje.

A proto onen slogan: "Buď začátek jaký buď, jen když konec bude náš" - ať je člověk na začátku v jakémkoli duchovním stavu k Bohu, jen když na konci exercicií bude patřit Ježíši.

Není snadné pro člověka dnešní doby si vyhradit 30 dní pro duchovní cvičení. Sám se přiznám, že se mi to ještě nepodařilo.
Jezuité však pořádají i zkrácené exercicie, týdenní, nebo i jen třídenní - skz víkend. Těch se pravidelně jednou za rok zúčastňuji.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace