Já jsem tu takovýto výrok nezaznamenal, ale Bible říká, že věřící v Krista mají rozsuzovat, co se říká (píše) a zkoumat duchy, jsou-li z Boha. Nedělají nebo lépe řečeno, neměli by to dělat sami od sebe, ale mají k tomu Ducha, který jim v tom pomáhá, aby to dělali skrze Ducha, která ví, co je co a kdo je kdo. A hlavně - zná Boží věci, jako nikdo jiný respektive On jediný zná Boží věci..

1K 2:11 Vždyť kdo z lidí ví, co je v člověku, než duch člověka, který je v něm? Tak ani Boží věci nezná nikdo, jen Duch Boží.

Já ho znal dobře a i tehdejší dobu. Nakonec mu ten bývalý režim zajistil aspoň nějakou práci, zatímco sedláci ho zneužívali. Já nenávidím křesťanskou morálku plnou přetvářky, zatímco Ty máš oči v písku jako pštros a děláš, že nevidíš. Ano zlý duch je v takové morálce, kterou zase Ty nevidíš. Sám podněcuješ třídní nenávist a naivně si myslíš, jak jsi dobrý. Kdo měl bídu, tak to bylo podle Tebe v důsledku jeho hříchu. Kapitalista boháč naopak je v očích Božích, tak jak uvažuješ Ty, dobrý a požehnaný, protože ve hříchu nežije. Tak jako hnusný Amík, který se tváří, že patří Bohu, vraždil  a je na to hrdý  a nečiní pokání. To je zas ta Tvoje  a vaše  ( některých prozápadních věřících) křesťanská morálka.

Ty rozhodně zprávu o Bohu tak, jak jsi to popsal, neneseš a podle Tvých slov nevěřím, ani tomu, že to umíš Ty. Tehdy jsem byl mladý a o Bohu moc nevěděl a ani nevím, kdo by mu v našem městečku mohl takovou zprávu přinést.  A takových lidí bylo  a je mnoho. Vlastnosti, které mne přisuzuješ, mne někdy vedou k pocitu, že vše tohle o Bohu, je jen velká přetvářka. A pokud mne k tomu vedou, pak cítím, že v Tobě není Bůh, ale Satan. On chce zničit  víru ve mně. Dobře  s ním spolupracuješ.

 

  Ne, já tvou morálku plnou přetvářky nenávidím také a vidím to, jak se chováš. Na jednu stranu sladké řečičky o Bohu, a hned za chvilku je pro tebe víra hnus pro bohaté. Jsi celkem průhledný a nemám důvod před tebou strkat hlavu do písku.

  Já mám rád křesťanskou morálku: Mám rád pracovitost, poctivost, spořivost, prozíravost, mám rád víru Bohu i lidem, mám rád vzdělání i znalost informací o světě, mám rád starost o druhé a ne jen o sebe a mnoho dalších věcí. 

  To ostatní, co sis o mne vymyslel, jen ukazuje na to, co máš ty sám v sobě, z čeho, z jakého zdroje, pochází tvé "informace"

Ano, ve mně je odpor k bohatým, kteří mají víru v Boha jako pláštíček na zakrytí svého já. Já nic neskrývám jako Ty, ze kterého vyzařuje úplně to samé,co jsem na takových lidech poznal.  Láska ke kapitalistům a neúcta k lidem, kteří jsou chudí, protože prostě mají smůlu.

U mě jsi živý důkaz zneužití víry  v Ježíše, která se chodí kapitalistům, aby mohli si nějak ospravedlnit svá svinstva a vytvořit nepřítele.

 

Nedivím se, že komunisté nevěřili v Boha. Od koho Ho mohli poznat? Od těch, co je vykořisťovali ? Co vedli války? Co byli lhostejní k jejich utrpení a bídě ???

 

Jsi na druhém břehu než já. A já na tom Tvém břehu žádného Pána Ježíše ani Boha nevidím. Naopak vnímám útok z Tvé strany a začínám chápat, kdo za ním stojí.

 

  Františku, nemysli si, že postoje, které máš ty, mají i druzí. Tvoje láska ke kapitalistům a neúcta k lidem, kteří jsou chudí, jsou jen a jen tvoje, stejně jako tvůj odpor k bohatým a všechno ostatní, co tu ty píšeš.

  Určitě jsem na druhém břehu než ty a to, co ty píšeš, je mi cizí: Je mi cizí nenávidět američany, rusy nebo němce, je mi cizí mít neúctu k chudým, protože jsou chudí, je mi cizí závidět bohatým, protože jsou bohatí, je mi cizí posuzování víry druhých a spousta dalších věcí, co se objevují ve tvých příspěvcích. Proto radši druhým pomáhám, než abych je soudil za to, co žijí. Ať to jsou bohatí, nebo chudí, hloupí nebo chytří nebo jakkoliv ty třídně dělíš lidi.

  Toník

  

 

  

Když čtu Tvoji reakci a co jsi napsal:

  Neučil jsem tě ani nenávisti ani k závisti k bohatým: Naopak jsem ti psal, že závidět je špatné a radil ti, abys druhým nezáviděl. 

  Stejně tak pro mne není křesťanská morálka hnusná, jako pro tebe a nevadí mi američané, necítím k nim žádnou nenávist ani odpor. 

Ty troubo, v té době mne bylo asi dvacet roků, o Pánu Ježíši jsem toho zase tak moc nevěděl. On se na mne díval, viděl, že už nejsem takový trhan jako dříve, v jeho očích jsem byl cizí. Bylo mi ho líto. Jistě, že jsem oponoval, ale víc jsem nedokázal. Měl smutné oči a nějaké trápení. Já sám jsem měl zase jiné trápení. Ty víš prd o životě. Vnuk  velkostatkáře nasraný na komunisty.  Toho muže jsme znal dobře a každý ho jen ponižoval. Byli jsme si blízcí. Já zažíval také ponižování jako dítě a proto jsme se přátelili. Já jsem se s ním nesrovnával a nad ním nepovyšoval. On mne pouze viděl po letech jinak.

Prd víš o životě.

Ty umíš potěšit?  

  Jak potěšit člověka, který o křesťanství a o Pána Ježíše nestojí, jen nadává, útočí a posmívá se? 

  Buď te ten člověk po letech viděl jinak, nebo sis to o něm vymyslel, tak jako si tu vymýšlíš nesmysly o nás. Asi si to neuvědomuješ, ale tehdy už jsi o Pánu Ježíši něco věděl. Mohl jsi mu to říci a potěšit ho. Jenže pro tebe byla víra jen pokrytectví pro ty bohaté, jak píšeš stále dokola z tvého "pokladu". Třeba se nedověděl o Ježíši právě kvůli tobě? Napadlo tě to? 

  Tobě křesťané pomáhali, byli na tebe hodní. Mohl jsi to předat dál. Mohl sis přečíst co se o Pánu Ježíši píše a nevěřit komunistům, co ti tloukli do hlavy.

  Jestli chceš potěšit, zkus se třeba podívat na tohle video. Snad ti nebude vadit, že je z ruska. Potěší tě? Hezky vyjadřuje to, co je křesťanství a vztah Boha a lidí skrze Ježíše. Cena za to žít s Ježíšem je jednoduchá: Všechno. Když čteš písmo a příběhy, je tam jak bohatý mladík i chudá vdova. A Ježíš nijak nevyvyšuje ani jednoho, ani druhého, ale ukazuje na obou cenu za život: Ta cena je "všechno". Nemá pohled jako vy, aby lidi dělil na chudé a bohaté a když ano, tak se zastává chudých a utlačovaných, kterým se druzí posmívají. 

  Dělá tedy úplný opak než to, co píšeš ty ve tvých příspěvcích. Potěší tě to, nebo naštve a přidáš si na mne ještě další nadávky? 

  Mne těší, že se Ježíš stará o ty slabé, ubohé, odstrčené, nemohoucí. Co tebe? Těší tě to, nebo tě to staví do vzpoury, protože to neodpovídá tvému "pokryteckému náboženství jen pro bohaté"? I mne Pán Ježíš našel jako slabého, ubohého, nemocného a zachránil. Proto můžu právě slabým a ubohým o Pánu říkat, protože vím, že nerozlišuje chudé a bohaté, jako ty.

  Můžeš si přečíst třeba tuhle zprávu: Snad ti nebude vadit, že je z blesku. Jeden starej chlap, co už je v důchodu a jeden před důchodem a pár dalších, co už to nemají zapotřebí a mohli by nadávat doma na celý svět a bát se světa, se místo toho sebrali a začali něco dělat. A za rok se jim něco povedlo. To je křesťanství, které znám já. S tím "křesťanstvím" co žiješ ty má jen málo společného. 

  Potěší tě to, nebo naštve? Začneš se zajímat o o věci, nebo začneš bý víc sprostý a víc nadávat?

Já znám to ponižování a nadávky také. Nebylo to z politických a neženských důvodů jako u Tebe, ale z důvodů sociálních. Mně nezbylo nic jiného, než napnout síly z ponižovaného kluka, který měl ve čtvrté třídě tři čtyřky to dotáhnout v deváté třídě na jedinou dvojku. Tím jsem těm, co mne ponižovali, dokázal dát najevo, že nejsem tím, co mně asi vzhledem k původu přisuzovali. Žádný  věřící mne tehdy nepomohl a ani mým rodičům, když umírali na nemoci. Jen jeden pán, který asi také zemřel bez poznání Ježíše, byl ochoten se mnou chodit do nemocnice za tatínkem  a jeho manželka upekla štrůdl. Nakonec tři týdny před smrtí přestal chodit  a pak se mi omluvil, že se nemohl na tatínkovou utrpení dívat. Já jsem o polední přestávce ve středu, kdy byly návštěvní hodiny, šel za tatínkem a bylo to hrozné. Naříkal, chtěl pít a zakázali mi dát mu napít. Za pár minut mi začínala deskriptivní geometrie  a s tatínkem jsem se rozloučil. Naposled. V pátek o přestávce mne naše třídní s pláčem šla oznámit, co volali z nemocnice, a sama se rozplakala. „ Pošleme  k tobě sociálku, běž domů!“ Já vím, co mám dělat. Znal jsem vše od toho, co se stalo před rokem, jak se vyřizuje.

Šel do nemocnice, vyřídil pohřeb a tatínkovo oblečení musel zanést do pohřební služby. Za pár týdnu se vracím s klukama ze školy vlakem. V aktovce má urnu, knížky a večeři. Co je život ? Kde byli ti hodní věřící? Kde byl Bůh ? Bůh tu byl a věděl, co dělá. Jinak bych to přece nevydržel. Poslal mi nakonec do cesty hodné věřící, u kterých jsem vnímal Boha. Ale to bylo postupné poznání. A když jsem se setkal s Petrem, neuměl jsem mu nic o Pánu Ježíši vyprávět. Sám jsem v tom neměl jasno. A  nebyl jsem sám. Kolem jen nevěřící svět.

Já jsem poznal, že mnozí věřící jen melou a melou o své víře, ale vůbec se nedokáží vžít do druhého. Nevidí dál než tam, kam chtějí. Měl jsem možnost se mnohokrát přesvědčit, že mnozí z nich se jen  a jen přetvařují, jsou bez citu a cítění. Víra jako pláštíček.

To video je dojemné. Ta dívenka dala vše, co měla, aby udělala jinému radost a ten bohatý pán to dokázal vnímat. Ale kolik bohatých má takové vnímání? A kolik chudých chce dát jiným všechno? Je to krásné video k zamyšlení, ale ne realita. Realita je často hrozná.

Tebe Ježíš nějak našel, tak je to dobře. Ale každý žije a žil jiný příběh.

Křesťanským uprchlíkům pomáhejme. S tím souhlasím ve všem. U muslimů se bojím.

My dáváme peníze na pomoc jiným( Adra)  a kdybych měl možnost, rád pomohu fyzicky i finančně. Ale ne tak, aby mne každý viděl a chválil. Sám jsem na sobě poznal, jaké to je, když dítěti sociálka koupí oblečení, a pak se na tebe lidé kolem dívají…. Je to ošklivý pocit, který jsem zažil jako dítě na sobě. Raději bych chodil otrhaný.

 

Takže jsi mne ani nenaštval, ale také nijak nepřesvědčil a jen potvrdil moje zkušenosti  s věřícími.

  Že Ježíš nerozděluje chudé a bohaté, ale spojuje. Ruší nenávist a závist jedněch k druhým, stejně jako samospravedlnost a nadřazenost.

  Že Ježíš nerozděluje na američany, rusy a židy, jako to dělají náboženstští fanatici, ale spojuje. Je pak jedno, jestli je někdo čech nebo žid. V srdci jsou jedno. Ježíš ruší různé kolektivní nesnášenlivosti.

  Že "cena za křesťanství" není pár korun dobročinné organizaci, ale VŠECHNO, celý život. Ať jsi chudý, nebo bohatý.

  Na tobě je, jestli to pro tebe je jen přetvářka, nebo skutečnost. 

  Pro mne je to skutečnost. Nemám žádný problém v církvi ani s chudými, ani s bohatými. Nad chudé se nenadřazuji a bohatým nezávidím. Nemám ani k jednomu ani k druhému důvod.

  Píšeš hezky svůj příběh. 

  Mě když bylo devět, umřel můj děda. Ten "kulak", co se mu tak posmíváš, co měl osmnáct hektarů polí a 4 hektary luk a lesa, do kterého jsme spolu chodili uklízet nepořádek po socialistickém hospodaření, i když už ten les dávno nebyl jeho. Neměl z něj žádný užitek, ale stejně se o něj celý zbytek života staral: To byl příklad, který mi dal zase on. Ale když mi bylo devět, umřel. Na rakovinu. Pro mne byl děda bližsí, než rodiče. Byl totiž odmala se mnou, staral se o mne, rodiče totiž tehdy museli oba povinně do práce, není to jako dnes, kdy jsou maminky doma s dětmi a podporuje je stát jak může. Moje maminka šla do práce, když mi bylo šest měsíců. A tak jsem byl doma s dědou, který se o nás staral.

  Taky bych si mohl stěžovat: Jenže mne to nenapadlo. Věděl jsem odmala, že je Bůh nad námi a že se jednou potkáme, že člověk musí umřít. Nebyl jsem učený vzpouře proti Bohu.

  Když mi pak bylo dvacet a potkal jsem křesťany, tak jsem se sice stejně jako ty vzepřel a vysmíval se jim, ale ne na dlouho. Brzo jsem té zprávě o Pánu Ježíši uvěřil, asi za půl roku a za dalšího půlroku jsem Ježíši dal život. To, že mi křesťané dali poznat Boha pro mne tedy mělo smysl.

  Na tobě je jak se zachováš ty dnes, když jsi to minul v minulosti: Jestli se dál budeš zlobit na všechny lidi kolem sebe a posuzovat je, vysmívat se věřícím, nebo jestli se podíváš na tvůj život.

  Toník

Pro mne to stále není skutečnost. Možná líp jsem to vnímal za totality, ale dnes je v tom i politika. Po roce 89 byli lidé nadšení z Havla, zatímco já jsem za tím viděl jen kapitalistickou vychcanost. Tvůj děda byl jistě dobrý  člověk, který znal jen dřínu a určitě nikoho nevykořisťoval. Byl pracovitý a v tom dal vzor i Tobě. Já zase jednou se setkal s bývalým velkostatkářem, kterému komouši toho nechali dost a dost  a ten svůj majetek neměl z vlastní dříny. Nemohl jsem uvěřit, že nějaká stejně stará holka, jejíž papa nadává na komouše, má takový ráj ve svém pokojíčku, zatímco já neměl nic a měli jsme jen bídu. Ano, tak se rodí závist i nenávist. Možná kdybych měl věřící rodiče, směřovali by mne jinam. To jsem neměl a školní komunistická výchova mne podporoval v přesvědčení, jací jsou či byli ti kapitalisté a kulaci.  Nakonec jsem nenáviděl všechny boháče, třeba i komunistické zbohatlíky.

Žádného Boha nad námi jsem nevnímal. Naopak jsem kostel neměl rád a to už kvůli tomu, že i ti synáčkové zbožní se mi dokázali posmívat a pak kvůli pohřbům. Když jsem viděl pohřeb kráčející naším městem a tam ministranty ( jedem z nich se mi i posmíval), faráře ve strašidelném oblečení, ponurá hudba, hrozné. Pak jsem si představil, že rodiče brzy zemřou kvůli nemoci a neuměl si představit tuto cestu.

Když mi bylo osmnáct let, potkal jsem moc hodné lidi. Modlili se a já pochopil, že modlitba není básnička, ale rozhovor s někým na konci, kterého nevidíme ,ale cítíme. U mně nastal proces hledání a hledání. Na koleji jsem se s vírou netajil. Měl jsem tak i brožurky tehdy pašované ze Západu. Bohužel ve sboru, kam jsem chodil, jsem se cítil strašně sám. Samota, krutá samota. Kolem na koleji nic nechápající svět kluků, kteří kouřili a někteří měnili holky   a užívali si. Byl jsem jim pro smích a málem jsem znova vnímal ponižování. Směs víry i nevíry ve mně. Smutek, nenávist, vztek, deprese…. A věřící akorát do Tebe hučí. Přijmi Ježíše, přijmi Ježíše… A člověk neví jak? Nic se neděje při ani po modlení. Zůstává jen samota a beznaděj. Člověk si nese svoji výbavu a sociální zátěž. Nakonec mi Bůh pomohl. Našel mi děvče, věřící a dal naději, Jinak bych se utrápil a nikdo by mi nepomohl. Ale to je na jinou kapitolu  s jinými zkušenostmi.

   Tvůj příběh jsi tu psal mockrát. Je jen svědectvím o tom, že svět ve zlém leží a že hřích je hrozný pán života. Nejen, že lidem ničí život, ale ještě převrací věci naopak, proti druhým lidem. Takže člověk pod hříchem si vymýšlí o druhých to, co sám žije, "hází svůj hřích na ně", aby sám sebe polepšil ve svých vlastních očích.

   Ale to není řešení toho hříchu, natožpak tvojí situace. Ale to už ti křesťani říkali.

   Pokud ti křesťané říkali, že máš přijmout Ježíše a "nic se nědělo ani při modlení", tak je to určitě chyba. Možná jejich, možná tvoje.

   Stalo se mi totéž, co tobě. 

  Když jsem potkal křesťany, posmíval jsem se jim a vzbouřil jsem se proti evangeliu. Pro mne nebylo pohoršením to, že křesťané jsou američani (neměl jsem v sobě rasismus jako ty) ale pro mne bylo pohoršením to, že křesťanství je tak jednoduché, jasné a přímočaré. Naše náboženství bylo složité, tajemné, neprůhledné, křivolaké, jeho součástí bylo všelijaké bloudění a ani ti, co nás ho učili, mu nerozuměli, jak bylo složité. Měl jsem v sobě modly a celý ten jejich ansámbl a službu jim.

  Ale pak jsem přece jen četl písmo a poslouchal, co z písma svatého říkali a uvěřil jsem jim. Pochopil jsem z písma, že Ježíš umřel právě za můj hřích, za všechen ten smutek, samotu, deprese a bezbožnost. Hodně silné pro mne bylo to Ježíšovo slovo: "Bože můj, proč jsi mne opustil", když jsem pochopil, že to bylo kvůli mne a mému hříchu stejně jako to slovo "svůj pokoj vám dávám".

  A taky jsem se modli tu modlitbu, co mi křesťané řekli. Pěkně potají v pokojíčku, aby to nikdo neviděl. A modlil jsem se jí vícekrát.

  A taky se nic nestalo.

  Protože po mne Bůh chtěl, abych se v mé pýše pokořil. Abych přiznal svůj omyl a hřích veřejně. Abych se k Pánu Ježíši přiznal veřejně.

  Nevím, co se "pokazilo" v tvém životě, ale může to být podobné, jako v mém. Ale nemusí.

  Toník

Je to složité. Ty začátky byly především plné naděje. Začal jsem chodit mezi věřící, protože tam byli moc hodní lidé. Protože jsem tam cítil něco, co nikde nebylo. Takovou zvláštní lásku. A pak jsem si říkal, že tady něco objevím. Tady je nějaké tajemství, co těmto lidem dává pokoj a lásku, vyrovnanost, klid, krásnou duši. Někdy jsem si připadal jako nějaký novinář či reportér, který se snaží zachytit něco vzácného a sdělit to pak ostatním. Vzpomínám si, že jsem však ani nevěděl, co je Golgata a proč nějaký Ježíš za mne zemřel. Vnímal jsem jen atmosféru a asi nevnímal slova. Dostal jsem malinký Nový Zákon a četl ho s úctou. Když čtu od začátku Matouše, čtu tam rodokmen Josefa a ani se nedostanu dál, abych rozuměl. Ale cítil jsem, že je to něco svatého., třebaže nerozuměl. Pán z toho sboru, kde byli jen staří lidé, přišel za mnou se modlit  a já nevěděl, co chce. Poklekli jsme, on něco odříkával, pak mne objal a plakal. Snažil jsem se s ním diskutovat, ale on měl vždy nějakou odpověd, kterou jsem nechápal. Já věděl, že je duševně nemocný následkem koncentráku  za války a tak jsem ho bral opatrně a říkal jsem si, že mu nesmím dát najevo nějakou moji nevoli či něco podobného. Nesmím ho zarmoutit. Zmatek zůstal dál. Ve velkém městě, kde jsem studoval byl malinký sbor zase převážně se staršími lidmi. Samota a samota. Do toho moc učení, strach, abych vše zvládnul, posměch nad tím , čím se trápím od kluků na koleji. Oni si užívali mládí. Já nekouřil, nepil. Aspoň jsem si dopisoval s jednou věřící adventistkou. Byla velice zbožná a oddaná své církvi. Vdala se za chlapce z církve a za několik roků rozvedla. Nikdy jsem ji neviděl, ale jen si psali o Bohu. Vánoce bývali strašné. Vzpomínám na jeden moc smutný štědrý večer. Moji kolej zavřeli, ale byla otevřena jiná s cizinci. Jedni kluci mi dovolili, abych tam přečkal vánoce s vědomím správce kolejí. Koupil jsem si šunku, černé pivo a udělal si večeři. Nenapadlo mne jít někam do restaurace, najíst se pěkně , napít se vínečka a radovat se. Jak blbec jsme seděl u stolu a oknem se díval do jasného mrazivého večera a viděl na blízkém sídlišti rozsvíceno spoustu oken. Za nimi stíny postav, stromeček a mně bylo tak strašně smutno. Říkal jsem si, zda někdy já budu mít hodnou dívku, děti, byteček? Kdo si vezme kluka, který nic nemá?  Takový pesimismus na mne padnul. Vzal jsem papír a napsal té dívce asi ne moc hezký dopis. Asi dopis plný zklamání  z víry v Boha. Ona s ním asi běžela za nějakou ženskou a odpověď byla dost krutá. Nehledáš Boha, musíš hledat Boha a tak dokola. Žádné pochopení, ale spíše vyčítání. A tak jsem na Boha zanevřel ještě více. Na škole jsem nebyl ani v SSM, ačkoliv tam byli téměř všichni. Pak mi jeden kluk varoval, abych odstranil ze své vitrínky na pokoji Bibli a ty pašované knížečky, že se o tom bavili na schůzi SSM. Naštěstí se nic nestalo. A pak mne Bůh vyslyšel. Poslal mi do cesty to, po čem jsem toužil. Hodnou věřící dívku a vše se změnilo. Vše dostalo smysl a cíl. Udělal jsem státnice, učil rok v pohraničí a nakonec skončil v zařízení pro děti s defektem, kde jsem po absolvování další vysokoškolské specializace zůstal až do důchodu.  Měl byt, ženu, děti, rodinu. Pro mě obrovský poklad.Tam moje víra , i když nebyla nijak fanatická a agresivní, nevadila. A život šel dál s dalšími zkouškami, když manželce šlo o život. Bůh zkouší, řídí i pomáhá. Jo, bylo by to na tlustou knihu. Já věřím v Ježíše, protože vím, že mne, i když složitě, vedl. Nechal mne poznat i toho mnoho, co se mi nelíbilo. Ale to je na jiné povídání.

Jsem hříšník, dělal jsem a dělám chyby. Nic si nezasloužím, ale přesto je Bůh štědrý. Největší dar je dar víry a vědomí toho, co Ježíš vykonal i pro mne. Milost Boží je obrovská. A víru musíme i živit tím, že studujeme Písmo, přemýšlíme, modlíme se, potřebujeme i společenství s věřícími….A někdy i to, aby nás bratr ve víře i někdo jiný také trochu napomenul. Nakonec to může být i manželka či vlastní děti….Díky Bohu za každé napomenutí …
Nic se nepokazilo. Spíše dovedu být někdy protivný a nevděčný. Mám takovou povahu.

  Díky za tvůj příběh. Kousek z něj jsem žil podobně, když si přečteš ten můj. Mohl bych tam zapsat i tu epizodu s ošklivým dopisem, kterou jsem taky zažil někdy kolem dvacítky podobně, jako ty. 

  Ale v něčem je ten můj příběh jiný: Když jsem pozval Pána Ježíše do svého života, když jsem se stal křesťanem, už jsem nebyl sám.

  V tom jsi ty minul v církvi to důležité. 

  Vlastně to nejdůležitější: Hledal jsi dobré lidi, vztahy a ty jsi v církvi našel, takoví v církvi fakt jsou. Bůh se o tebe v životě staral a ty to dokonce víš. Hodně jsi toho o Bohu slyšel, přečetl příběhy lidí i bibli. Hodně toho o Bohu víš. Něčemu z toho věříš, něčemu ne a teď reviduješ co je "správně" a co "špatně". 

  Ale živého Boha jsi nepoznal, neznáš ho.  A to je co potřebuješ. 

  Nepotřebuješ další ujišťování ve tvém stavu. Ani křest ve vodě. Ani poznat co je "správně" a co "špatně", dobro a zlo, "správnou" církev, další "dobré" učení.

  Potřebuješ poznat Boha. Zažít Boha. Ty osobně.

  Nevím, jestli to pro tebe bude i dnes "krutá odpověď, nepochopení a výčitka", jako tehdy, nebo jestli ti to pomůže. Abys poznal Boha, potřebuješ jít za lidmi, kteří Boha znají, aby se za tebe modlili a tu známost ti předali. Ne další informace o Bohu, ty ti moc nepomohou.

  Toník

  Adventisté k tomu nejsou dobrá volba. Mají určitou úctu ke křesťanskému učení, k Božímu slovu, a to je dobře, v tom se s námi shodnou: Na rozdíl od některých protestantů, kteří hrají náboženskou komedii, katolíkům vyčítají druhé Boží přikázání a sami si zvesela předělali čtvrté jak se jim to hodilo do krámu. Ale se znalostí Boha ti nejspíš adventisti nepůmůžou, i tady v diskuzích, když se píse o zkušenostech s Bohem a znalosti Boha, tak se moc neúčastní. Spíše vůbec. Jen všelijakých dohadů učení a konspirací. Ale alespoň poctivě přiznají, že se jich slova písma netýkají, že se na ně nevztahují, že nepatří mezi vyvolené.

  Co tvůj syn? Myslíš, že on nezná Boha? Blízký člověk je vždycky ten, za kterým je lepší zajít, než někde hledat naslepo. Možná to bude pokořující, ale to bude jen dobře.

  Toník