Jak to s odpuštěním hříchů mají katolíci.


V tomto tématu navazuji na svoji diskusi s Toníkem o jeho (podle mne mylné)  představě, že prý v Ježíši Kristu Bůh už odpustil hříchy všem lidem - i těm, kteří dosud pokání ze svých hříchů neučinili
- což jsem já rozporoval poukazy na učení Krista o tom, že některé hříchy nebudou některým lidem odpuštěny nikdy (Mt 12,31-32) a podobně i na Kristovo předání moci apoštolům hříchy lidí zadržet (J 20,23).
Já tvrdím, že bez pokání není žádného odpuštění hříchů.
Celou diskusi je možno shlédnout pod únorovým článkem  "http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2470073".


Postupně jsme toto téma začali rozebírat podrobněji.

Toník, jako bývalý římskokatolík si pamatuje učení katolické církve o tom, že těžký hřích v případě okamžiku smrti, je Bohem odpuštěn pouhým pokáním hříšníka i bez vykonání svátosti smíření ve zpovědi. Pamatuje si také, že není - li toto nebezpečí smrti, je nutno každý těžký hřích vyznat i ve zpovědi. Nebylo mu jasné, kdy je tedy těžký hřích podle katolíků Bohem odpuštěn - zda už při soukromém učinění pokání ze hříchu, nebo až ve zpovědi.
Jeho otázka:
"Pokud máš v jeden konkrétní okamžik odpuštěny hříchy lítostí a nedá se mluvit o "plném odpuštění", tak ti za lítost Bůh odpouští hříchy nějak "napůl" a za zpověď ti je odpustí "naplno"?"


Já mu napsal:
"Soukromou lítostí a pokáním hned po těžkém hříchu je sice hříšník už zachráněn před věčným zavržením (to v případě jeho náhlé smrti by jej čekalo očistcové očišťování) - není však ještě dokonale uzdraven pro další pozemský život v církevním společenství. Jeho hřích ještě není zcela vyléčen - minimálně (když ne nic dalšího - poškozených bývá zpravidla více stran) zbývá se smířit s církví. Proto Kristus ustanovil svátost vázanou na službu církve (J 20,21-23).
O plném odpuštění, smíření a o celkové likvidaci  konkrétního těžkého hříchu se dá mluvit až po rozhřešení ve zpovědi."
...
Zde opravdu nejde o žádné "pocity".
Pokání není projevem jen citu, ale především lidské vůle, lidského rozhodnutí se obrátit, změnit své smýšlení a jednání.. Je lidským následováním hlasu Ducha, který člověka k pokání nabádá, vede. Pokání činí člověk komplexně, na všech frontách: tedy jak vůlí, rozumem, rozhodnutím, tak také citem, srdcem.
A jako i v jiných oblastech i zde se musíme učit. Učit odolávat svodům, cvičit se v sebeovládání (modlitbou a půstem), záměrně se vyhýbat příležitosti ke hříchu (zapojení rozumu i vůle). To ze strany člověka.
Ze strany Boha pak člověk dostává jako milost  "Boží pohled" na lidi či  na věci, které pro nás dříve byly kameny úrazu - pokušením.
Toto všechno souvisí s trvalým vyléčením člověka ze hříchu a nebývá to hned - a nebývá to pro člověka snadné a bez práce, bez také i jeho úsilí. My duchovně rosteme právě touto svou spoluprací s Bohem na sobě samotných - na vlastní přeměně..


I po osobním  pokání z těžkého hříchu nemohu stále přijímat eucharistii!
- přijímal bych nehodně.
I když mám i tento těžký hřích už Bohem odpuštěn a spolu s ním prominut i věčný trest za tento těžký hřích. Pro přijímání eucharistie je však nutnou podmínkou ničím nenarušené společenství církve.  Nelze zasednout k Pánovu stolu bez "svatebního šatu".

..."Bůh mi odpustí hříchy v tom okamžiku, kdy z nich učiním pokání. "...
Když se topíš v prudkém proudu, absolutně nejdůležitější pro záchranu je uchopit se pevného bodu, záchranného lana či pomocné ruky, která tě vytáhne ven. To je vyjádřením smyslu této věty - být spasen, nic víc. 
I když jsem byl už zachráněn od věčné smrti, stále jsem "mokrý" hříchem. Musím nejdřív podstoupit "usušení" , přistoupit ke svátostnému smíření - ke zpovědi. Musím napravit svoje vylomení od církve, být znovu naroubován do ušlechtilé olivy. Smířit se s církví, kterou jsem těžkým hříchem poškodil (srov. 1 Kor 6,15-16) -  („Jdi se napřed smířit se svým bratrem“).



Otázka Toníka:
..."Učinit pokání" je tedy pro tebe jeden konkrétní okamžik života? Máš to tak, že v jeden konkrétní okamžik "jsi učinil pokání" a před tím konkrétním okamžikem "jsi ještě neučinil pokání"?....

Pokání je u křesťana trvale žijícího s Bohem trvalým životním postojem, trvalým stavem.
V takovém případě pokání z jednoho konkrétního jednoho hříchu činím hned v okamžiku, kdy si uvědomím, že jsem zhřešil.
A v takovém stavu je téměř nemožné zhřešit těžkým hříchem - k duchovní smrti. Jedná se o hříchy všední. Tento okamžik bývá skutečně už před zpovědí. Z takto Bohem odpuštěných lehkých hříchů se už zpovídat nemusím, ale pokud se jedná třeba o poklesky opakované (např. výbuchy hněvu), je dobré se z nich vyznat i ve zpovědi a spolu se zpovědníkem řešit protiopatření - jakými metodami se takových určitých zlozvyků zbavit.

V případě člověka, který nemá tento trvalý životní postoj pokání - však v jednom okamžiku si hříchy uvědomí a pokání učiní - v tom samém okamžiku je zachráněn pro nebe. Není ještě zcela vyléčen, ale už je zachráněn. Je - li křesťan, čeká ho ještě smíření s církví (skrze svátost smíření) a narovnání jeho hříchy porušených mezilidských vztahů s bližními, kterým ublížil.
Pokud jako křesťan zůstáváš i po pokání ze hříchů dál žít na tomto světě, potřebuješ nutně smíření s církví a žít v církvi - potřebuješ znovunaroubování na živý kmen. A to nezískáš nijak jinak, než skrze službu církve hříchy odpouštět - skrze svátost pokání.

Psal jsem také, že i odpuštění hříchů je celý proces uzdravení člověka do nápravy od hříchu, že to není jen nějaké laciné "sorry" Bohu a je hotovo, smazáno.
Pokud učiníš pokání až v okamžiku své smrti, Bůh ti sice hříchy odpustí a jsi zachráněn pro věčnost, ale umíráš nesmířen s církví. Nejsi tedy ještě plně uzdraven, připraven pro nebe (nemáš vyřešeny narušené vztahy)  a čeká tě očistec.

Přesto Toník pokládá další otázky:
" Pokání ze hříchu je pro tebe "trvalý postoj". Pokání ze hříchu pak činíš v "jednom konkrétním okamžiku".