Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Je mi skoro 19 roků.  Píše se rok 1969. Zůstal jsem sám a mám to štěstí, že mohu studovat. Materiálně se mám dobře. Beru sirotčí důchod 450 Kč a stipendium 600 Kč. Kolej stojí 50 Kč a obědy a večeře jsou po 2,70 Kč. Nekouřím, i když na mém pokoji díky spolubydlícímu  a návštěvám je to jak v udírně. Všechno na mne nekuřákovi s*****í cigaretami. Nechodím na večírky do vysokoškolskému klubu popíjet vínečko a radovat se z mládí. Ušetřím si i pár tisíc a kupuji si moji největší radost – magnetofon Sonet duo. Je již použitý a dostal jsem k tomu asi dvacet nahraných cívek současných písniček. Poslouchat hudbu je můj největší relax. Bohužel to není to pravé, ale zatím postačující. Krásné jsou chvíle, kdy sedíme do noci na pokoji s ostatními a bavíme se o politice a o všem ostatním. Nedávno se upálil Palach. Co bude dál ?  

  Názory se tříbí. Jsme mladí a život má pro nás stále větší cenu než nějaké sebeobětování. Chápeme, že nikdo z nás by se tak neobětoval. Obdivujeme jeho odvahu. O prázdninách jsem doma ve svém malém bytečku, který si zatím držím. Sedím na lavičce u stromu poblíž domu, kde mám byt. Občas kolem pro trávu projíždí pán. Je to již důchodce. Má dobrácké oči  a příjemný hlas. Párkrát se u mě zastaví  a hovoříme o běžných věcech. Je sympatický, milý. Při některé z dalších zastávek prohodí jen tak mezi řečí: „ Františku, přijď k nám v neděli na oběd, rádi Tě přivítáme“ Žádný nějaký nátlak. Pozvání nepůsobí ani jako akt milosrdenství nad mým osudem. Mám z toho příjemný pocit. Už jsem pár návštěv  zažil u rodičů mých spolužáků krátce po otcově smrti, ale člověk vycítí, že  to byl jen  projev milosrdenství a to nechci. Ale toto pozvání od toho příjemného člověka je něco jiného. A tak se nakonec rozhodnu. Je nedělní dopoledne a je slušnost přijít včas. A čeká mne nádherné prostředí podobné tomu, jaké jsem míval. Skromné prostředí  a láskyplné uvítání. Mám pocit domova a nechápu proč. Povídáme si, paní odskakuje k plotně, odkud to příjemně voní. Vepřo, knedlo, zelo a dobrá polévka. Když všichni tři usedáme ke stolu, pán se mi zeptá: „Františku, my se před jídlem vždy pomodlíme, nebude ti to vadit?“ Pokynem vyjadřuji souhlas, že mi to vadit nebude. Sedíme. Pán skloní oči a totéž i jeho paní. Je chvíli ticho  a já očekávám nějakou říkanku, ale ono nastane něco jiného. Slyším polotichý hlas, který začíná oslovením Boha a Pána Ježíše. Ta modlitba není říkanka, ale hovorem s někým, koho nevidím  a kdo tu určitě je. Zazní v ní poděkování za Boží milost, lásku, ale i za to, že jsem  s nimi  s přáním, aby se mi u nich líbilo.  Je to krátké, ale nádherné. Nikdy v životě jsem nic takového neslyšel. Pak oba dva zvednou oči a dávají mi s radostným výrazem ve tváří  a milým hlasem najevo dobrou chuť. Celé to poledne i odpoledne je nádherný zážitek. Dnes to vidím jako přítomnost Božího Ducha  s námi. Tehdy jsem o žádném Duchu neměl ani ponětí.Tady  nešlo jen o emoční zážitek. Vracím se pak domů a je mi do breku. Něco nového jsem poznal. Něco, co zlomilo můj atheismus ve mně. Nevím, že ještě poznám jiné věci  a že poznám i podfuky a faleš v duchovním životě. Dobře, že v tuto chvíli o tom nic nevím, Dobře, že je přede mnou spíše naděje než zklamání. Párkrát navštívím i shromáždění v neděli. Schází se tam jen pár lidí. Nic z toho nechápu, ale tajemně působí to, že je to tajné, že je to něco, co režim špehuje a trestá. Na jedné straně si uvědomuji, že pokud mne někdo udá, je konec se školou a studiem. Jednoho dne za mnou do bytu přijde jeden pán ze sboru. Má invalidní důchod  podlomené duševní zdraví z války  z koncentračního tábora. Chce mi svědčit o Pánu Ježíši. Poklekáme a on se modlí. Moc tomu nerozumím. Připadá mi to fanatické. Vím, že je nemocný. Pokouším se položit pár otázek, ale pak zjišťuji, že na to neumí odpovědět. Je roztřesený, plný emocí a já se k němu chovám hezky. Dělám, že to vše přijímám, abych ho potěšil, ale ničemu nerozumím. Odchází zářící štěstím.  Je mi ho i trochu líto a ztrácím jistotu, že tohle je správná cesta víry. Vracím se po prázdninách na kolej, kde je úplně jiný život. Mám tajemství a na rozdíl od mých spolužáků  a spolubydlících mám zkušenost, kterou nemá nikdo  z nich. Pokusím se navštívit i shromáždění v krajském městě, kde žiji na koleji. Ale mám pocit, že vše je tu nějak fanatické  a já nechci být fanatikem. Je to vše složité. Život jde dál. Končím školu a najdu moc hodnou dívku. Mám tedy hodnou ženu i děti. Věřím, že to je dar Boha ke mně, zázrak. Práce mne baví. Moje první setkání u mých věřících přátel byla nepřenosná zkušenost. Žijeme si svůj společný život. Posloucháme Monte Carlo.  Nikam do sboru  nechodíme. Neumím se modlit nahlas. Manželka je v tom aktivnější. Modlím se jen   v duchu a ne nahlas. Máme možnost poznat i věřící. O jedněch prázdninách  se dětmi  zúčastníme setkání několika věřících rodin. Je to hezké i poučné. Máme v přírodě společné modlitební chvíle, kdy se všichni modlíme. Praktikuje se to tak, že napřed se modli muži a  pak přítomné ženy. Už se všichni muži modlili  a já tuším, že teď je řada na mně. Ještě nikdy jsem se veřejně nemodlil nahlas. Přemáhám se a začnu. Ale co se to se mnou děje? Sevře se mi hrdlo a ze mně těžce lezou slova, která vyjadřují poděkování Panu Ježíši. Hlas se chvěje  a nikdy jsem nic takového nezažil. Možná u toho brečím a nevím proč. Opět nepřenosná zkušenost. A ta změní i náš rodinný život. Doma zavádíme to, že se před jídlem vždy  modlíme a to už zůstává. A jsou další a další zkušenosti, bohužel spíše i  negativní.  Po roce 89 je těch negativních zkušeností spousta. Ano, poznávám faleš  a pokrytectví víry, fanatismus a další projevy. A to trvá dones. Po roce 89 je to úplná smršť různých náboženských směrů. Apoštolská církev si v našem městečku zve různé lidí z Anglie a z USA. Fanatický Amík nám dává lekci toho, jak jsme tu za komunismu trpěli  a nyní jsme zachráněni. On nám nabízí to pravé světlo. Hraje na kytaru, zpívá, pak lidem přikládá ruce na hlavu, pokud k němu přijdou na jeho výzvu. Tak tohle vnímám jako divadlo. On se na jedné straně chlubí tím, že je vyznamenaný americký pilot bombardéru. Zabíjel tak ženy i děti daleko od své vlastni. Proč? V čem je mi vzorem?? V čem?? Škoda, že nemám odvahu  a hlavně neumím anglicky, abych se ho zeptal, zda ho netrápí svědomí, že zabíjel v zemi, která mu nic neudělala?  Fanatický překladatel  a kazatel AC by to stejně nepřeložil. A následují další  a další zklamání. Co se to děje? Opět nepřenosná zkušenost a těch negativních nepřenosných zkušeností přibývá. V práci se stydím za to, že věřím v Boha a tím se řadím mezi lidi, kteří teď v této době se tak divně prezentují.   Takže pozitivní i negativní nepřenosné zkušenosti. Čím to je ? Malou vírou? Tím, že neumím přehlížet, mlžit, lhát a hrát hru zbožného??? Nebo už jsem se stal tím komunistou, kde by mne rád cizinec viděl?   Co se stalo křesťanstvím?? Co se stalo s Ježíšem??