Hezky jsi to  Toníku napsal - docela  "po křesťansku".

Jako bys to ani nebyl ty.

Teď ještě vložím ukázku tvého "mírumilovného" komentáře v praxi - jak ty sám totiž reaguješ na ty lidi s odlišným názorem:

  Jsi zrovna jeden z těch, co pravidelně místo diskuze k tématu drze lže a pomlouvá lidi, útočí na křesťany - jako v tom příspěvku, na který jsem reagoval a mou reakci jsi uvedl. Citoval jsem tvou lež - ty jsi jí ale neuvedl. V poslední době už snad není příspěvek, který bys nezačal nebo nezakončil nějakou drzou lží (dokonce sis vymyslel, že jsem tu mnohokrát psal, že nelituji zla a hříchů - a podobných nestoudných lží sis vymyslel v poslední době mnoho). 

  Jsem tedy rád, že ses ozval. S tvými názory moje reakce nesouvisí - pokud by tady tak drze a sprostě jako ty lhal někdo, kdo má v něčem stejné názory, jako já, napsal bych mu totéž, co tobě (a stejně tak jsem to dělal). 

  K tomu zbytku mého komentáře: O zatemnělosti rozumu smrtelným hříchem jsi tu psal ty - jistě pravdivě, reagoval jsem jen na tvé svědectví. Podobně jako jsi tu psal o tvé "svobodě" hřešit a o tom, že se musíte stále rozhodovat mezi dobrem a zlem, vymyslel sis, že Bůh dovoluje lidem hřešit (a dokonce sis na to našel místo v písmu "všechno je mi dovoleno"),  ty jsi tu psal o tvých sklonech ke zločinnosti, o tom, že je vám bližší konat zlo než dobro a mnoho dalších podobných svědectví z tvého života.

  Ty sám tu o tom všem o sobě svědčíš - snad alespoň o sobě píšeš pravdivě. 

  Reaguji tedy jen na to, co o sobě ty sám píšeš, co sám o sobě svědčíš.

 

..."Dokonce sis vymyslel, že nelituji zla hříchů..."...

Reaguješ na to, ale pokřiveným pohledem ze svého virtuálního světa.

Vytrháváš věci ze souvislosti.

Psal jsi tehdy, že lítost není potřebná k odpuštění hříchů, že je to jen nedůležitý prchavý  "pocit".

V tomto smyslu jsem pak reagoval na to, že ty hříchů "nelituješ" - ve smyslu nepovažuješ přítomnost lítosti nad vlastními hříchy vůbec za nutnou pro odpuštění hříchů.

A už jsem ti to jednou i vysvětlil - stále mě obviňuješ z jakési "lži".

Ale přitom podle tvých slov ve tvém pokání lítost nad hříchy nehraje žádnou roli! Může tam být přítomna i nemusí.

A to je ta hereze, to je ten nesmysl, který kritizuji.

..."Vymyslel sis, že Bůh dovoluje lidem hřešit ..."...

Pokud totiž člověk žije v realitě, je mu jasné, že možnosti jeho konání ovlivňuje v konečném důsledku on sám svými rozhodnutími (dobrými i špatnými), že on sám si svými skutky nastavuje hranice dovoleného a nedovoleného.

Bůh nám jistě zjevil, jakým způsobem by měl člověk žít, aby žil správně - ale ponechal nám svobodu v rozhodování - to abychom se my sami osvědčili jako Boží děti!

 

Nejsme loutky, jsme samostatné bytosti se svobodou rozhodování.

A někdy se v této své svobodě rozhodneme i špatně - zhřešíme.

Jindy se zase rozhodneme správně a žijeme podle Boha.

Proto apoštol píše: Všechno je mi dovoleno - ale ne všechno prospívá....

Popisuje totiž realitu života každého z nás, kdy se máme sami volbou svého srdce rozhodnout jen pro to, co nám prospívá a sami se odvrátit od toho, co nám škodí .....

  To je v každém případě pravda, to opravdu nepovažuji. Lítost ani jiné pocity nepovažuji za nutné pro odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů není vůbec o pocitech - odpuštění hříchů je o Boží moci a rozhodnutí. Více potřeba není. Jestli pak člověk odpuštění hříchů přijme a má z něj radost a lituje hříchů, jenom dobře. 

  O tom, opravdu nevím, že bych tě kdy obviňoval z 'jakési "lži"'. 

  Pokud tu drze a sprostě lžeš a útočíš, vždy konkrétně a jasně tvou lež ocituji a označím. Případně místo tvé lži či pomluvy uvedu jak se věci mají ve skutečnosti (v případě této tvé lži jsem psal, že lituji zla a hříchů - což jsem tu zde mnohokrát psal i dříve)

  Stando, a tebe baví takto drze lhát, vymýšlet nové a nové lži, vršit lež na lež? Když jsi upozorněn na jednu tvou drzou lež, tak popřeš, co jsi napsal a vymyslíš rovnou další? Proč to děláš?

  Já jsem samozřejmě rád, že ukazuješ co je v tobě, co jsi zač a potvrzuješ to, co se píše v článku. Je vás tu jen několik, co takto chodí do křesťanských diskuzí a chováte se takto. Je samozřejmě dobře, že poctivě ukazuješ, co vše je v tobě za lži a že se nestydíš takto otevřeně lhát.

  Tebe nenapadne se zastydět nad tvým lhaním a pomluvami? Nikdy nelituješ, když takto lžeš a pomlouváš lidi v diskuzi?

  Ptáš se tvého boha, jestli ti dovolí takhle lhát v diskuzi a pomlouvat lidi? Schválí ti tvůj bůh takovéhle lhaní?

Toníku, tvoje vlastní slova:

..."To je v každém případě pravda, to opravdu nepovažuji. Lítost ani jiné pocity nepovažuji za nutné pro odpuštění hříchů. "...

  A to má být jako "argument" do diskuze?

  Ale alespoň jsi konečně něco napsal k tématu článku a ukázal vaši taktiku "diskuzí". Takovou hezky zakulacenou urážku - ani nemáš odvahu napsat jí přímo?

  Je nějaký důvod, abych se nechal vyšetřit? Neměl by se spíš nechat vyšetřit drzý a sprostý lhář, který je schopen o druhém napsat pomluvu, že nelituje zla a když je na svou lež upozorněn, ještě přitvrdí?

  Stando, jsou lidi, co se baví k tématu, v tomto případě rozhodnutí, odpuštění hříchů a pokání a s tím související pocity. 

  K tématu tu píšu věci stále stejně: 

  K odpuštění hříchů někomu druhému je potřeba rozhodnutí (a Boží milost, pokud je hřích těžký, má velké následky).

  K přijetí odpuštění je potřeba víra tomu, kdo odpustil a opět rozhodnutí odpuštění přijmout.

  K pokání je potřeba Boží milost, Boží dobrota, Boží moc. Ta je v evangeliu Ježíše Krista. V pokání je určitě a samozřejmě odpuštění druhým lidem, protože to spolu přímo souvisí, je to spojené (odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme)

  K ani jednomu nejsou potřeba pocity, na které to vy stále stáčíte. Ani pocity nedokáží vyvolat pokání.

  To naopak umí vztahy: Například láska, víra (a tím nemyslím víru náboženskou, ta to nedokáže), soucit ...

  To, že k odpuštění a pokání nejsou potřeba pocity a zážitky neznamená, že u obojího pocity nebo zážitky nejsou nebo že nehrají žádnou roli (jak sis vymyslel ty). K tomu jsem ti napsal článek Pokání nebo lítost, který si můžeš přečíst jak ty, nebo kdokoliv jiný co jsem tu o pocitech skutečně psal já a může ho konfrontovat se lží a pomluvami, které tu o mne píšeš ty, místo toho, abys psal k tématu diskuze - jak mají ostatně i tví kolegové z vaší skupiny často zvykem.

  Pro tebe ještě jednou zopakuji:

    Pokání a pocity

    Když si vzpomenu na chvíle které jsem prožil a z nich na chvíle pokání, rozhodně ty chvíle byly 
bohaté na pocity. Když se pak podívám do písma či tradice církve, vidím stejné pocity, které jsem 
zažíval také. 

    Kdybych ty pocity sepsal, byly to například nejdříve:

Zklamání 
Ohromení 
Překvapení
Zděšení 
Hrůza 
Pokoření 
Stud 
Zahanbení 

    Hezky a věrně tu situaci, kdy si člověk uvědomí hloubku hříchu, líčí Ezdráš:

...V naprostém zděšení jsem usedl a zůstal zděšen sedět až do večerní oběti. Všichni, kdo se 
třesou před slovy Boha Izraele, se kvůli nevěrnosti těch navrátilců shromáždili kolem mě. 
Teprve v čas večerní oběti jsem se ze své trýzně vzpamatoval. Stále ještě v roztrženém rouchu 
a plášti jsem padl na kolena a vzepjal ruce k Hospodinu, svému Bohu, se slovy: 

„Je mi hanba, Bože můj! Stydím se k tobě zvednout tvář, Bože můj! Naše hříchy nám 
přerostly přes hlavu, naše vina dosáhla k nebi. Ode dnů našich praotců až dodnes hromadíme 
svou vinu, a tak jsme pro své hříchy i se svými králi a kněžími byli vydáváni do rukou 
okolních králů...

    Ale tak jako pokání není lítost tak také pokání není zděšení či zahanbení.

    Pokání není o vnějších věcech, o vznosných slovech kterým se lidé pokání snaží napodobit, o 
tlučení se v prsa, popelu na hlavě a povrchních emocích které se snaží člověk vzbudit bez toho, že 
by poznal hrůzu hříchu a svatost Boha. Je o něčem uvnitř, o změně, kterou udělá Duch svatý, když 
obnovuje znalost Božího slova a usvědčuje ze hříchu. Ta vnitřní změna se pak ale samozřejmě 
projeví navenek v pocitech i změnou chování. 

    Když jsem v historii sledoval chvíle, kdy bylo evangelium kázáno v moci Ducha svatého, narážel 
jsem na tuhle věc stále dokola: Všude jsou vidět lidé, kteří byli před Božím majestátem zasaženi v 
srdci, zděšeni a třeba se i skáceli na zem a nebyli schopni pohybu nebo řeči či naopak v hrůze křičeli 
před tím, co je čeká. 


    Pokání ale nepřináší jen tyhle pocity. U opravdového pokání bývají obvykle dva druhy lidí: Ti, 
kteří si uvědomí svůj hřích a obrátí se a ti, kteří pokání nečiní. Na ty, kteří pokání nečiní, obvykle 
také přijdou pocity: 

Zuřivost 
Vztek 
Vzpoura 
Násilí 
Vypočítavost
Odpor

 

    Křesťanské pokání začíná soudem, ale díky Bohu soudem nekončí. Když se člověk poddá 
Bohu, poddá se tomu svědectví o hříchu a svojí situaci, uvěří v Ježíše, který za něj zemřel, tak v 
Něm přijde vysvobození, očištění od hříchu a změna života. A to vysvobození je opět (obvykle) 
provázené pocity:

Bázeň 
Radost 
Lítost
Vděčnost 
Pokoj
Lehkost 
a další.

    Ale tak jako nemáme hříchy odpuštěny radostí nebo vděčností, nemáme je odpuštěny ani lítostí. 

    Odpuštění hříchů je totiž z víry ve jméno Ježíš.

  Toník

Jestliže ty osobně  "Lítost ani jiné pocity nepovažuješ za nutné pro odpuštění hříchů," 

proč se čertíš a nazýváš mě lhářem, když jsem o tobě prohlásil, že : " podle tvých slov ve tvém pokání (ve kterém přece má být odpuštění hříchů)  lítost nad hříchy nehraje žádnou roli! "!

Co je z toho tedy racionální pravdou o tvých skutečných názorech: To, že lítost nad hříchy je pro odpuštění hříchů naprosto nepotřebná, nebo tento postoj nezastáváš a když právě toto o tobě já říkám, tak prý "drze o tobě lžu"?

Cožpak v tom nevidíš onen logický chaos chytré horákyně, zastávající zároveň naprosto opačná stanoviska??

...""...

Na jakési "pocity" to pořád stáčíš jenom ty, ve svém virtuálním vnímání reality.

Já ti od začátku vysvětluji, že lítost nad vlastními hříchy není vůbec jen záležitostí "pocitu" (jako když tě zebou nohy), že je to záležitostí citu, rozumu i lidské vůle svůj život změnit. A tato záležitost je vyburcována (vyprovokována) tím, že se Duch svatý dotkne lidského srdce a vzbudí v něm touhu po lepším životě s Bohem.

Neustále tuto skutečnost ignoruješ.

..."Odpuštění hříchů je totiž z víry ve jméno Ježíš."...

Žádná víra sama o sobě ti není schopna odpustit ani jediný hřích. Jen další posunutí smyslu, jen další hereze.

Skrze víru je třeba učinit pokání - víra vyprovokuje skutek.

Hříchy Bůh odpouští jen tomu, kdo učiní pokání a vyzná své hříchy, odvrhne je od sebe v lítosti že způsoboval zlo, zřekne se jich, nechce je opakovat (to je skutek, čin!) - Bůh pak odpouští hříchy pro zásluhy Kristovy.

Zda má ten kajícník přitom radost, či hrůzu - to už je vedlejší.

Lítost nad hříchy je ovšem zásadním postojem zkourmouceného lidského srdce, je zármutkem podle Boha - to je zásadní postoj srdce, nutný pro odpuštění hříchů.

  Proč bych se čertil? To by mne ani nenapadlo.

  Proč tě nazývám lhářem jsem ti psal vícekrát: Protože si tu o mne vymýšlíš různé pomluvy a lži a když tě na tvou lež upozorním, buď tvé lži a pomluvy zopakuješ, nebo ještě přitvrdíš a vršíš lež na lež. Tvoje pomluvy a lži tedy nejsou omyl, ale jsou cílené.

  Nenapsal jsem zde nikdy žádná slova, která by byť jen naznačovala, že lítost nad hříchy nehraje v mém pokání žádnou roli. Stejně jako jsem tu nikdy nenapsal, že nelituji zla a už vůbec nidky, že nelituji svých hříchů. Naopak jsem tu napsal bezpočet slov, ve kterých jasně, přímo a otevřeně uvádím, že mám s lítostí nad hříchy i s pokáním bohatou zkušenost. A svou zkušenost jak s lítostí tak s pokáním tu popisuji. Jedním z těch jasných vyjádření je článek "pokání nebo lítost".

  Stando, vždyť si každý může ověřit, co tu píšu, že je to opak těch lží, co si o mne vymýšlíš. 

  To ti nedojde?

  Lítost nad hříchy je pro odpuštění nepotřebná - k tomu jsem ti dával mnoho příkladů (Ježíš na kříži, Štěpán kamenovaný, křesťané předhození lvům, oběti komunistických zločinů - všichni tito odpustili, aniž by viděli lítost jejich tyranů. To jsem tu opravdu psal. Když toto o mne říkáš, tak nelžeš. Jak tě napadlo, že bys lhal ve chvíli, kdy o mne říkáš to, co tu stále dokola píšu? Nikdy jsem to neudělal. To je přece jasné, že když píšu, že lítost pro odpuštění není potřeba, že si to myslím. Takový postoj zastávat nemusím, to, že lítost není potřeba k odpuštění hříchů je naprosto evidentní realita. Že ty máš nějaký problém s tak jednoduchou věcí, s takovým základem křesťanství a našeho života, nijak nesouvisí se mnou: To je tvůj problém.

  Určitě, vidím. To už je ale na tobě, zda tě nějak baví zastávat zároveň naprosto opačná stanoviska - to opět není moje věc.

  Já samozřejmě chápu, že se snažíš s pojmem "lítost" naplnit druhý bod tvého desatera. 

  Snad mi nebudeš mít zazlé, když na tvou hru nepřistoupím. 

  To je dobře, že to víš.

  Určitě, přesně tak. 

  Je nějaký důvod proč takto posouváš smysl a vymýšlíš nové hereze? 

  Jak tě napadlo, že by víra byla schopna odpustit hříchy? 

  Už jsem od tebe četl hodně divných konstrukcí, ale poslední dobou se překonáváš.

  Jestli ti dobře rozumím, tak si ty sám ve tvé realitě nastavuješ tvými skutky hranice dovoleného a nedovoleného, z toho co tobě prospívá, co ti škodí. A ještě sis tvoje nápady podpořil slovy apoštola "Všechno je mi dovoleno - ale ne všechno prospívá". Podobně jako sis těmi slovy apoštola už dříve podpořil tvůj nápad že Bůh dovoluje lidem hřešit.

  Tvoje realita je nějaké tvé specifikum, určitě ti jí neberu. Ani tvé názory. 

  Chceš li žít to, co žiješ a mít tyto názory, měj si je.

  Asi budeš tušit, že máme věci zcela jinak, než ty, žijeme zcela jinou realitu: Hranice dovoleného a nedovoleného si nenastavujeme sami svými skutky, ale respektujeme Boží slovo, křesťanské učení. Zachováváme písmo, máme k písmu svatému úctu, a to včetně toho, co Bůh lidem dovolil či nedovolil, co lidem Bůh přikázal. 

  Slovo apoštola Pavla si určitě nevykládáme tak, že Bůh tím dovolil lidem hřešit, že když apoštol napsal "všechno je mi dovoleno" že by tím myslel "je mi dovoleno hřešit". 

  Tedy například desatero jsou pro nás stále hranice toho, co není dovoleno: Není pro nás dovoleno krást, cizoložit, závidět, vraždit ani lhát. Podobně slova Pána Ježíše jsou pro nás hranicemi toho, co je a není dovoleno.

  Ani v ŘKC jsem nežil tvou realitu, ale respektovali jsme například přikázání ŘKC desatera. Určitě jsem v ŘKC nepotkal jediného člověka, který by měl postoje takové, jako máš ty. Určitě jsme si i v ŘKC hodně povídali ne o svém prospěchu a škodě, ale velmi silně o lásce a ohledu na druhé lidi.

  Zajímalo by mne: 

  Je vás v ŘKC více, co máte a žijete takovou realitu jako ty, tedy že si svými skutky určujete hranice co je dovoleno a co ne a to podle vašeho prospěchu?

  Odkud máte ty vaše postoje? To je vyučování nějakého učitele ve vaší skupině? Nebo jste na vaše postoje přišli sami?

  Napadlo vás zamyslet se, jestli je vaše realita v pořádku?

  Nenapadlo vás, že když si "člověk sám si svými skutky nastavuje hranice dovoleného a nedovoleného", že takový člověk "znovu objevuje kolo" a naprosto zbytečně si namele?

  Toník

  

Člověk sám svými skutky si píše svůj život.

Každý člověk bez výjimky a platí to vždycky - ať žije svůj život správně (podle Boha) nebo špatně (podle světa).

My sami všichni lidé bez výjimky, jsme na tom ze svého dědictví po Adamovi tak špatně, že sami ani nedokážeme nehřešit - pro alespoň částečně bezhříšný život nutně potřebujeme Boží milost pomáhající. (Říkáme tomu dědictví "vrozená hříšná náklonnost").

Bůh nám milost pomáhající nabízí - ale nikoli každý člověk o ni stojí a dokáže ji přijmout a v ní žít. Taková je realita světa, ve kterém žijeme.

Neuvědomil jsem si hloubku vašich omylů, ve kterých žijete ve svém světě a neformuloval jsem svoji větu věcně úplně správně: ..."Popisuje totiž realitu života každého z nás, kdy se máme sami volbou svého srdce rozhodnout jen pro to, co nám prospívá a sami se odvrátit od toho, co nám škodí "...

Správně a v úplnosti měla znít takto: ..."Popisuje totiž realitu života každého z nás, kdy se máme také my sami volbou svého srdce rozhodnout jen pro to, co nám prospívá a také my sami se odvrátit od toho, co nám škodí "...

Protože úplně sami, bez Boží milosti, bychom to samozřejmě nedokázali. Nemohli dokázat. 

Tak za touto nepřesnost se omlouvám. Ale tyto věci by měly být pro každého křesťana známou samozřejmostí - nežijeme přece své životy sami, ale s Bohem a s bližními!

..." Asi budeš tušit, že máme věci zcela jinak, než ty, žijeme zcela jinou realitu: Hranice dovoleného a nedovoleného si nenastavujeme sami svými skutky, ale respektujeme Boží slovo, křesťanské učení. Zachováváme písmo, máme k písmu svatému úctu, a to včetně toho, co Bůh lidem dovolil či nedovolil, co lidem Bůh přikázal.  ...

Asi budeš tušit, že toto pojmenuji "pohled z virtuální nepravdivé reality:

Co ten hrách z cizího pole - to bylo podle kterého přikázání Desatera?  Neznám samozřejmě tvé hříchy ani ze včerejška, ani z dneška - ale určitě nějaké jsou. A tyto tvoje hříchy se nestaly z respektování Božího slova a křesťanského učení!

Takže teoreticky prý nemáš svobodu hřešit, ale prakticky hřešíš! Samy tvoje hříchy tě usvědčují z nepravdy!

  Stando, chápu vaši realitu, píšeš o tom stále dokola - pokud to tak máte a vyhovuje vám to tak, jistě vám to neberu.

  Právě, že to je pro nás samozřejmost. Nežijeme své životy sami - proto se taky nerozhodujeme podle toho, co nám prospívá či neprospívá. Nežijeme už sobectví náboženství, které bylo o sobě. Žijeme společenství a v něm jsou dobře nastavené normy Božího slova důležité.

  O tom už jsem ti psal mockrát: To bylo oklamání hříchem. Nejhorší otroctví hříchu, jaké člověk může mít, že ho hřích oklame tak, že už ani nerozpoznává, že je to hřích. Jako když drzý lhář stále dokola lže a pomlouvá a když je přistižen při činu, tak ještě přitvrdí - a při tom si svůj hřích ani neuvědomuje. A nemůže uvědomit.

  Podobně jsme to měli s modlami (to přikázání o modlách v našem desateru chybělo). Modly jsem ale jako problém vždycky rozumem vnímal, přeci jen písmo je v této věci jasné a zmíňky o modlách jsou na mnoha místech a praxe náboženství soch, obrazů a pověr přímo "křičí". Ale opět: Byl jsem mladý, ještě jsem neměl rozum zatemnělý léty hříchu, jako to mají lidé, co v náboženství soch, obrazů a pověr zůstali a jsou pod vlivem model desítky let a jsou jako ty kusy dřeva, kterým slouží: Nevidí a neslyší. Proto jsem jako mladý rozumem tehdy vnímal problém s modlami, i když srdce bylo mrtvé a ten problém nevnímalo.

  Škoda že je neznáš a je na tom vidět, jak přistupuješ k diskuzím a zřejmě i obecně ke komunikaci. Psal jsem jich i tu na GS mnoho a většinu z nich právě v diskuzích s tebou. 

  To, že ty je neznáš, vypovídá o tvém způsobu "komunikace" hodně.

  Já znám skoro všechno, co jsi tu psal, protože si tvoje příspěvky čtu, zajímá mne to a pamatuji si, co jsi psal.

  Určitě. A z oklamání hříchem. Z otroctví hříchu.

  Ani prakticky nemám tvou svobodu hřešit. A nikdy jsem jí neměl. Pokud mohu k tématu hříchu svědčit, jednoznačně znovu a znovu potvrzuji, že to, co říkal Pán Ježíš, je pravda. 

  Věřím tomu slovu Ježíše dokonce tak, že si myslím, že platí i na tebe: Že i ty sám, když tu drze lžeš a pomlouváš, tak to neděláš svobodně, ale děláš to z oklamání hříchu, z otroctví hříchu, přesně podle slov Pána Ježíše.

  A v čem je jako to usvědčení?

...""...

Tvoje slova: " Asi budeš tušit, že máme věci zcela jinak, než ty, žijeme zcela jinou realitu: Hranice dovoleného a nedovoleného si nenastavujeme sami svými skutky, ale respektujeme Boží slovo, křesťanské učení. Zachováváme písmo, máme k písmu svatému úctu, a to včetně toho, co Bůh lidem dovolil či nedovolil, co lidem Bůh přikázal...."

Pokud by toto byla pravda do důsledku, žil bys přece bezhříšným životem!

Samy tvoje hříchy tě usvědčují z toho, že ani nerespektuješ vždycky Boží slovo, žeani nezachováváš vždycky to, co Bůh lidem dovolil či nedovolil ....

  Pokud by toto byla pravda do důsledku, žil bys přece bezhříšným životem!

   Určitě.

  Mám to hodně podobné, jako ty - jsem katolík a pocházím 

z ŘK rodiny,..

martino

Po diskusní zkušenosti s Cizincem je to dobrá, nepravdivá pohádka...takové falešné diskusní tóny...

 Takže jo, jsou i submisivní věřící. Respektive jich možná je většina. Ovšem na internetu vypisují hlavně teologičtí samoukové, kteří si pilují svoje exkluzivní nauky. A že se mezi sebou hádáte, kdo je nejpravověrnější křesťan? To samé se děje mezi muslimy. A to samé se dělo uvnitř KSČ. Kdo nejvěrněji následuje odkaz Lenina nebo Marxe. 

Nevidím rozdíl mezi ideologiemi a náboženstvími. Některá jsou mírnější, některá agresivnější, ale v zásadě každá ideologie hlásá svoji exkluzivitu a rozděluje lidi. 

Je to úsměvné. 

Hele, to jde zcela mimo mě. Já už jsem ve věku, kdy se mě to netýká. Do žádného RP ani manželství vstupovat nebudu a děti adoptovat nechci. Zkrátka nemá to žádnou souvislost s mým životem. Opravdu nemá. 

Ono je to celkově spíše taková virtuální realita několika Pražáků. A možná strany zelených apod. Jak už jsem ti psal, nejsem volič ani zelených, ani soc dem, jsem volič SPD. Přečti si jejich program.