Grano Salis - Pokání coby naprostý základ života s Bohem.

poslal oko

Cizinec napsal:

..."často se mi v životě s Bohem stávalo a stává, že jsem činil nebo činím pokání včas. Dřív, než je pozdě. Že mne Bůh zastavil či zastaví dřív, než se mi povede udělat něco špatně nebo dokonce zlého. "...

Fakt jde dělat pokání už jaksi dopředu, před hříchem? Co je to za druh "evangelia" - kde má toto oporu v Písmu?

Já mu tedy v dobrém dále vysvětloval:

"Dáváš zde slovu "pokání" zcela novou (svoji osobní) náplň - zcela nový význam.

Pokání se dělá jenom ze špatných věcí - pokání se nedělá ani z dobrých skutků, ani z dobrých rozhodnutí."

Načež Cizinec:

"Stando, ty tvoje přehazovačky, texty, co píšeš jen a jen sám za sebe - rozumím, že dáváš slovu "pokání" zcela novou (svoji osobní) náplň - zcela nový význam. To je tvoje věc."

Tak takovouto reakci bych čekal spíš od nějakého malého kluka někde na pískovišti, než od zralého muže, co se považuje za křesťana!

Podle Cizince je prý lepší pokáním řešit svoji budoucnost, protože minulost prý změnit nejde.

Takže co se tedy řeší pokáním doopravdy, minulost, nebo budoucnost?

Správnou odpovědí je: Pokáním v přítomnosti napravujeme svoji minulost pro naši lepší budoucnost.

U Cizince spatřuji naprosté zmatení jeho představy, co je ve skutečnosti pokání. A k tomu navíc i zatvrzelost srdce pokusit se pochopit postoje oponenta.

Minulost sice už změnit nemůžeme - ale často si ji přece alespoň částečně taháme sebou do přítomnosti v podobě dluhů, v zátěži nevyřešených a neodpuštěných hříchů. (Jestliže bych si třeba včera neuváženě rozbil auto, dneska bych musel chodit pěšky - takto se stále promítá naše minulost do naší přítomnosti).

Člověk zatížený hříchy není svobodný - jako by měl na noze kouli s řetězem. Čím jsou hříchy závažnější, tím je ta koule těžší. Život v otroctví pak není životem šťastného člověka.

Pokání znamená doslovně změnu smýšlení - tedy že nám ta koule na naší noze , kterou jsme si sami svým jednáním zavinili, začne být nesnesitelná. Když člověk udělá v životě nějakou chybu s nepříjemnými následky, tak je přirozené, že ho to mrzí - lituje toho a kdyby mohl čas vrátit, tak by se zachoval jinak, lépe.

Když si např. člověk vezme neuváženě a zbytečně půjčku třeba na dovolenou k moři a dostane se pak kvůli platební neschopnosti do rukou exekutora, lituje toho nakonec velice.

Je to lítost přirozená - nedokonalá lítost.

Pokud má křesťan vztah s Bohem a ví, že svými hříchy nejenom uškodil sobě i jiným lidem, ale že i Bohu s tím opravdu žádnou radost neudělal, ale že ho zarmoutil - tak ten toho pak lituje vícenásobně - a tomu říkáme "lítost dokonalá".

Oba dva druhy lítosti vedou u člověka ke změně jeho smýšlení - člověk se poučil, mrzí ho to, lituje špatných rozhodnutí - a stydí se za to.

A tato lítost v podobě hnutí lidského srdce směřovaná zpátky k Bohu je správnou odpovědí na Boží dar pokání člověku.

Bez této lítosti ze spáchaného zla

- z lítosti vycházející ze srdce hříšníka jako úpěnlivé volání k Bohu o záchranu, je pokání naprosto nemyslitelné.

Činit tedy jakési "pokání" ze špatností, které člověk neudělal - toto je už doslova nesmysl - jen výplod chorého mozku. Chorého nikoli snad z pohledu medicínského, ale chorého z pohledu náboženského smýšlení - doslova zmateného z různých nepravdivých představ a omylů ve víře.

Dar pokání znamená osvobození od koule na noze, osvobození z dědictví minulých hříchů, znamená vyrovnání všech dluhů z minulosti.

Není v moci žádného člověka, aby si sám smazal své hříchy, vyrovnal dluhy minulosti a aby se změnil k lepšímu. Je k tomu potřeba Boží milosti, Božího obdarování ze zásluh Krista. Ani to pokání člověk není schopen začít sám od sebe, ale už i tu nespokojenost se sebou samým vyvolává v lidském srdci Duch svatý.

V pokání pak přichází sám Kristus (s "kladivem a majzlíkem") a odsekne ten náš řetěz s koulí od naší nohy. Božím obdarováním se skrze pokání a lítost ze způsobeného zla staneme svobodnými.

My věříme, že lidé sice nejsou vzpourou Adama a Evy docela zkažení, ale přesto jsou do hloubky porušení. Toto porušení lidské přirozenosti, které si předáváme od prvních rodičů, způsobuje, že toho, co je dobré, nedokážeme dosáhnout sami a bez Boží pomoci. Tento stav nazýváme "prvotní hřích". Zde nejde o hřích samotný, ale o stav padlé lidské přirozenosti, kvůli kterému máme sklon spáchat nějaký konkrétní hřích. Říká nám to vlastně, že sami o sobě jsme od Boha oddělení. (Všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží sláva - Ř 3,23)

Právě tento stav nás vede k páchání hříchů a činí nás neschopnými konat dobro, které bychom vlastně konat chtěli.

Jsme porušení, stojíme vně spásonosného vztahu s Bohem a nemůžeme s tím nic udělat. To je problém, špatná zpráva.

Dobrou, radostnou zprávou je to, že nás Bůh nenechává napospas,, ale poslal nám svého Syna jako Spasitele. („Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. - J 3,16).

Toto je jádro samotné zvěsti: "Ježíš Kristus tě spasil".

Už samotná touha po přiblížení se k Bohu je výsledkem Božího působení v našem životě.

To znamená, že tu stojíme před tajemstvím Boha, který první miloval nás, který nám vždy ponechává svobodu, ale svou milostí nás dokáže obdařit tak, aby naši svobodu nenarušil.

Sami nemůžeme udělat nic, abychom si Boží milost zasloužili, ale pokud v našem životě působí Boží milost, patrná jako "víra, která se projevuje láskou" (Gal 5,6), dostáváme dar bytí s Bohem, dar spásy, a to vše vyvěrá z Kristova kříže.

Křesťan, který dál po učiněném pokání žije v přátelství s Bohem, žije ve stavu milosti posvěcující a pomáhající. Duch svatý působí a zdokonaluje srdce člověka ke svatosti neustále a pokání je tedy nikdy nekončícím procesem nápravy v pozemském životě křesťana - Duch svatý ho postupně usvědčuje z dalších jeho hříchů, které člověk pro jejich nepatrnou závažnost dříve za hříchy ani nepokládal. Ale pod vedením Ducha svatého - když si je uvědomí - i z těch pak činí pokání a jeho život se tak neustále pročišťuje. Toto je nedílnou součástí Pánovy výchovy u každého křesťana.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace