poslal Nepřihlášený Název další knihy (SHELLEY, M.: Draci s dobrými úmysly. Návrat domů, Praha 2007) naznačuje problém, který často provází také Církev bratrskou na její pozemské cestě. V každém sboru se vyskytují nějací „draci“ – lidé, kteří dovedou druhým znepříjemňovat život svou arogancí, nadměrnou kritičností, snahou o manipulaci a deptání druhých. Není náhodou, že někdy dochází ke kolapsům a rezignacím pracovníků, pokud se „drakům“ ponechá volný prostor.
Je to přesně tak jak autor knihy naznačuje ve svém věnování: „Tuto knihu věnuji všem, které popálil plamen z dračí tlamy, a přitom je nespálil na popel ani je nezatvrdil tak, že by přestali cítit – všem těm, kteří si tváří v tvář nehoráznostem uhájí lidství a Boží povolání.“ Knížka otvírá vážnou otázku: Co dělat s problémovými lidmi? Vždyť jde často o upřímně věřící bratry a sestry, kteří to velmi dobře myslí, ale nechávají za sebou bolestná zranění a mokvající rány. Často jde o loajální členy sboru, kteří jsou přesvědčeni, že svatě slouží Bohu, ale ve skutečnosti rozdávají tvrdé rány a zůstává po nich spáleniště v mezilidských vztazích doma i ve sboru.
Zde není řeč o dobré a vždy potřebné konstruktivní kritice. Vzpomeňte ale na některá členská shromáždění! Kolik tam zaznělo neuvážených, netaktních a někdy i zlých slov? A to vše ve snaze o očištění a podepření Božího díla. Proto náš nedávný host – kazatel Stuart Briscoe hovoří o tom, jaké je nutné vybavení kazatele. Měl by mít:
„mysl učence, srdce dítěte a hroší kůži.“ Není lehké si vybojovat odpuštění, sílu ke konfrontaci a moudrost pro vymezení takového útočícího a síru dštícího „draka“ do určitého prostoru. Na druhé straně každý služebník Pána Ježíše roste nesením nespravedlivé kritiky a břemen odsouzení a křivdy. Velmi často se ukazuje, že takový „drak“ je ve skutečnosti člověk, který se sžírá nedosaženými cíli svého života, neřešenými problémy či vnitřní nejistotou a pochybnostmi.
Shelley správně konstatuje, že např. atmosféra schůzí staršovstva je výborným měřítkem zdraví sborového společenství. Schůze staršovstva přece má být služba – společná práce – a nikoli utrpení. Modlí se členové staršovstva jeden za druhého? Udělají si čas na seznámení se s břemeny, starostmi a radostmi druhých? Dovedou se starší vzájemně povzbuzovat a přát si úspěšnou službu a Boží požehnání? Díky Bohu jsou v mnoha našich sborech staršovstva, kam je radost přijít a kde je úžasný duch jednoty, spolupráce a společné služby. Jak s tím kontrastuje těžká a jedovatá atmosféra nevyřešených vztahů a základních pozic na jiných místech. Zkusme se zaměřit na ohledání společných základů víry, formulujme si své poslání a hledejme k sobě cesty před Boží tváří tam, kde ještě spolupráce není. Nakonec i vlastní pokoření je člověku k dobru:
„Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením.“ (Ž 119,71).
Z předsednické zprávy Pavla Černého pro konferenci Církve bratrské, Brno 10.-12.5.2007
Celý text předsednické zprávy: http://cb.cz/main/file/download/252/předsednická_zpráva_2007.pdf
