Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Je, či není třeba naší spolupráce?

Vždycky jsem se snažil rozumem dokazovat, že pokud lidského podílu na naší spáse není třeba, nemohla by nastat situace, že by byl jeden spasen a jiný ne. Pokud člověk nemá vliv na svou spásu, buď budou spaseni všichni, nebo žádný. Je to záležitost výhradně Boží. Nemají - li skutky na nic vliv, existence soudu s vlivem na spásu se tím stává nesmyslnou.

Jestli připustíme, že jeden bude spasen a jiný ne, musíme také připustit vliv člověka na svou spásu. Jinak bysme museli vymazat i části Bible.


Úvodem chci upozornit, že ve svých tvrzeních vycházím z myšlenek Tomáše Špidlíka, protože je už stačil formulovat daleko dříve, než já. Snad tím odstraním alespoň část nedorozumění mezi námi. Jakmile hájím důležitost lidského podílu na naší spáse, hned jsem obviňován ze skutkaření, se zákonictví. Někteří z vás na to reagují jako býk v aréně, když uvidí červenou. Věřím, že je to jen z nepochopení, proto to rozvádím podrobněji.

Zákon je jen dobrou pomůckou, jak rozeznat dobro od zla.
Bible nás stále upozorňuje, že člověk a Bůh jsou zásadně dvě různé přirozenosti. Jsme různí, ale milostný vztah nás spojuje vjedno, takže si můžeme říct "my". V modlitbě říkáme Bohu "ty", s vědomím, že od něho dostáváme milé věci. Děje se to v takové míře, že svatí vyznávají: "Všecko dobré, co mám a dělám, je od Pána, já sám sobě nemohu přičítat nic".

Ale tento svatý povzdech by mohl negativně svést nesvaté lidi k lenosti asi v této formě: Co bych se namáhal, Pán Bůh sám se postará o všechno.

Aby se tomuto nepatřičnému závěru předešlo, teologové často diskutovali o otázce lidské spolupráce s Boží milostí, s činností Boha samého ve světě i v nás. Bůh nás jistě nechce svými dary vést k lenivosti, k umenšení lidské důstojnosti a iniciativy. Jsme - li Boží obraz, jsme bezpochyby také obrazem Tvůrce. Nemíní s námi jednat tak, jak my se často chováme k lidem tělesně, či mentálně postiženým.

Některé napadlo, že by se mohla zásluha o dobré dílo rozdělit: Napůl by se připočetlo Bohu a napůl dobrému člověku.

Bylo by to něco podobného, jako když dva koně táhnou jeden vůz.
To přirovnání je však nedůstojné (neodovídá postavení Boha vůči člověku), takže pohoršilo i vážné teology. Pokusili se tedy o přirovnání jiné:

Člověk vezme do ruky péro a napíše dopis. Komu jej přičíst? Vždyť celý dopis napsala ruka a celý dopis napsalo péro.

To, co dobrého Bůh sám píše rukou své božské přirozenosti, se musí přičíst jemu samému. Ale my jsme tu jako péro v jeho ruce, proto je to všechno také dílo naše.
Rozdíl je pouze v tom, že my nevyžadujeme od péra souhlas ke psaní, ale Bůh náš souhlas vyžaduje vždy.

Na počátku ve věčnosti je třeba umístit jenom Boha.
 Existoval jenom On sám a jestli se rozhodl k dílu, je celé bez výjimky jeho prací.
Jeho všemohoucnost a věčná blaženost nepotřebovala nikoho, kdo by s ním spolupracoval. Fakt, že se rozhodl stvořit člověka ke svému obrazu (Gn 1,26), je už dílo jeho lásky a milosti.

 Existence člověka je tedy zkonkretizovaná Boží milost.
Proto člověk právem definuje sám sebe, svou identitu těmito slovy: "Boží milostí jsem to, co jsem".
Není tedy nejvhodnější tvrdit, že Bůh spolupracuje se mnou, ale lépe je říci, že Bůh je činný ve mě.

Toto přesněji vyjadřuje pravou skutečnost, ale nesmíme přitom nikdy zapomínat na prvek svobodného lidského souhlasu.
V žádném případě nejsme mrtvé pero, loutky bez vůle, ovládané Bohem, ale skuteční tvůrci ve svobodě a ve vztahu, který nás povznáší nad naši přirozenost.