Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Příběh o Abramovi a Sáraj v Egyptě patří k těm velmi známým. Abram svoji ženu vydává za sestru, faraón mu věří a vezmu si za jednu z žen (spíš než o manželku šlo o konkubínu, ale to není podstatné) a věnuje za ni Abramovi značný majetek. Mnozí (křesťané i nekřesťané) cítí morální napětí nebo mluví dokonce o nemorálním jednání Hospodina, který podvedeného faraóna za jeho jednání potrestá. Jednal tedy Hospodin opravdu nespravedlivě či nemorálně?


Postavení Abrama v Egyptě

ČEP nás ve verši 10 informuje, že Abram měl v Egyptě pobývat jako host, ČSP mluví o cizincovi ČBK stejně jako Septuaginta jeho postavení nijak nespecifikuje.[1] Samotné postavení hosta-cizince bylo ve starověku bráno velmi vážně. Poskytnout pohostinství patřilo k základním povinnostem napříč kulturními prostředími. A tak např. Lot je ochoten vydat davu napospas své dcery, aby ochránil hosty pod svojí střechou (Gn 19,7-8) [2] a sám Ježíš dává Sodomu a Gomoru do souvislosti s odmítnutím pohostinství (Mt 5,14-15). [3] Deuterokanonická Kniha moudrosti nám může také posloužit jako zdroj pochopení tehdejšího postavení hostů. (Mdr. 19,13nn) [4]

Postavení faraóna

1. kniha Samuelova (kap. 8) ukazuje nelibost proroka Samuele nad tím, že Hebrejci po vzoru svých sousedů touží mít také krále. Hospodin takový požadavek označuje za projev nevěry a varuje, že existence krále bude mít velmi neblahé důsledky pro lid. Postavení starověkých vladařů bylo zcela jedinečné. Povětšinou byli považováni přímo za bohy či boží syny. Měli neomezenou moc nad svým lidem. V případě Izraele fungovali proroci, kteří mocenské choutky svých králů nezřídka korigovali, ale i tak se dočteme, že třeba David mohl s klidem vydat sedm lidí Gibeóňanům k tomu, aby je obětovali před Hospodinem. Rovněž egyptský faraón byl absolutním vládcem ve své zemi, i když byl do značné míry ovlivňován tamní kněžskou třídou, jejíž moc se ukázala v případě Achnatona.

Abramovo rozhodnutí lhát

Abram sestupuje do Egypta a svěřuje se své ženě s obavou, že faraón poruší jeho práva [5] hosta a zabije ho, aby ji získal. (v. 12) [6] Abram tedy rozhoduje, že budou lhát a že on se bude vydávat za jejího bratra. Vedle obavy ze smrti počítá s tím, že když v jeho ženě faraón opravdu najde zalíbení, bude z toho mít osobní prospěch. Při výkladu nesmíme zapomínat, že Abram měl co do činění s totalitním režimem ve formě vlády neomezeného panovníka.

I demokratické právní řády obžalovanému umožňují nevypovídat, pokud by tím přihoršil sobě či někomu blízkému. Svým způsobem nutí některé účastníky procesu ke lhaní, neboť obhájce, který ví, že obviněný je vinen, je povinen hájit ho jako neviného. Jednáme-li ale s totalitou, pak lhát, abychom ochránili sebe či druhé, považujeme obecně za přijatelné. Člověk, který odmítne prozradit své "komplice" Gestapu, StB., KGB či podobné státní instituci, bude také lhát, ale setrvá-li ve své lži i při případném mučení, budeme mluvit o hrdinském činu a nikdo snad takové člověka neodsoudí. V tomto ohledu je celkem unikátním jevem křesťanství, které nás vyzívá, abychom Krista nezapřeli, i když takové jednání povede ke smrti. [7] Avšak zachované spisy týkající se starověkých mučedníků pro Krista ukazují, že ani oni nepovažovali za špatné lhát, aby ochránili druhé či dokonce texty Písma před zabavením a zničením.

Abram tedy lhal, aby zachránil svůj život. V principu neměl žádnou reálnou šanci zabránit faraónovi v tom, aby se Sáraj zmocnil. [8] Jako manžel by byl podle Písma zabit, jako bratr mohl buď "prodat", nebo být zabit. [9] Pokud by od faraóna nepřijal jeho dary, velmi hrubě by ho urazil a se zlou by se potázal.

Hospodin zasahuje

Dále se dočteme, že Hospodin ranil faraóna a jeho dům velkými ranami, faraón vyčítá Abramovi jeho jednání a propouští je oba i s jejich majetkem. Mezi verši 17. a 18. se toho muselo stát poměrně dost, ale Písmo o tom mlčí. Někdo musel faraóna informovat o tom, že Abram není bratr Sáraj a že neštěstí, která faraóna potkala, mají s touto skutečností něco společného. Nemyslím si, že jde o nějakou nespravedlnost. Písmo nás nenechává na pochybách, že od okamžiku Abramova vstupu do Egypta byly možné jen dva scénáře. Abram nebude lhát a farón bude v očích Hospodina vrah a cizoložník, nebo Abram bude lhát a faraón bude cizoložník. Podstatou faraónova hříchu však není ono cizoložství, je jím jeho krutovláda a přesvědčení, že může dělat a mít cokoli, co si zamane.

Závěr

Lhát tomuto konkrétnímu faraóni i faraónům novodobým není, s vyjímkou zapření své víry v Krista, nic nemravného, je-li cílem ochránit život svůj či druhých. Každý takový faraón však musí počítat s tím, že bude volán k zodpovědnosti za své chování. Byla to představa o jeho neomezené moci, která ho dostala do problémů. Pro mě osobně je zajímavý samotný konec příběhu, kdy faraón Abramovi ponechal veškerý jeho majetek, a to včetně darů a toho, co mu jako bratrovi dal za Sáraj. Možná mu někdo poradil, ať Abramovi nic nebere a nezahrává si s znovu s Abramovým Bohem, možná faraón nechtěl ztratit tvář [10] a ponechal své lidi ve zdání, že Sáraj zapudil z vlastní vůle, možná si uvědomil, že byl obelhán, protože sám sebe obelhal představou své neomezené moci.



Poznámky

[1] Řekl bych, že hebrejský text se tu kryje se Septuagintou, ale to vycházím jen z použitých slov a slovníků bez znalosti jazyka.
[2] Je nesmyslné tvrdit, že samotná homosexualita byla hříchem Sodomy. Bible opakovaně vyjmenovává hříchy Sodomy a homosexualitu ani jednou nezmiňuje. Je snad možné, že dav chtěl hosty znásilnit, ale to byla celkem běžná forma ukázky vlastní nadřazenosti a ponížení druhého, a to jak ve vztahu k ženám tak mužům.
[3] Myslím, že o přijetí Evangelia se mluví ve verši 13, verš 14 pak mluví o samotném přijetí pod střechu a vyslechnutí v návaznosti na v. 11.
[4] Za pozornost stojí, že i tady se jako hřích Sodomy uvádí nepřijatelné chování k hostům-cizincům. Vedle Sodomy je zmiňován i Egypt, jehož prohřeškem bylo, že z hostů udělal otroky, Sodoma je však hosnocena hůř, protože její obyvatelé se k hostům chovali odporně již od samotného začátku.
[5] Nelze mluvit o právech ve smyslu právních nároků. Jde o právo morální.
[6] O platnosti varování před ustanovením krála, které na Hospodinův popud pronesl Samuel, svědčí i naplnění Abramových obav, kdy král David jedná v případě Urijáše stejně jako by jednal faraón.
[7] Naopak islám muslimovi umožňuje zapřít svoji víru tváří tvář takovému riziku.
[8] Jedině snad nejít do Egypta.
[9] Faraón nemusel Abrama zabít, pokud by mi Sáraj nechtěl "dát" ani jako bratra ani jako manžela. Písmo však praví, že jako manžela by ho zabil, takže to berme jako součást dobového pozadí.
[10] V tomto i Mojžíšově případě nejde o nic menšího než porážku egyptského panteonu (včetně faraóna) jiným "božstvem" - taková byla tehdejší interpretace poražených.