V roce 2005 jedna delegátka nenápadně upozornila svoji skupinu na prastarého dědečka který tam před kostelem zalejval záhon růží. Možná že žije a zalévá ještě dneska. Během zpáteční plavby začala vyprávět jeho příběh.

Oženil se když mu bylo asi 20 a zanedlouho po svatbě jeho milovaná žena onemocněla leprou. Chtěl tam jít za ní ale vrátili ho. Rozhodl se že bude simulovat malomocenství. Vzal lahev s kyselinou kterou používají klempíři na pájení pozinkovaného plechu a polil si s ní nohu tak důkladně že kulhá po zbytek života. Doktoři ho kupodivu uznali a dostal se na Spinalongu. Žil tam se svojí ženou až do 50. let , nikdy se nenakazil a narodily se jim dvě zdravé děti které vychovali příbuzní na Krétě. Pak přišly nové léky, manželka se uzdravila a oba dva odešli domů. Umřela jako stará babička požehnaného věku a před její smrtí se oba dohodli že on se vrátí na ostrov a bude se do smrti starat o jejich kostel.

Kréta je z duchovního hlediska velice zajímavé místo. Patronem ostrova je svatý Titus, žák svatého Pavla který se stal věrozvěstem a prvním biskupem. Jeho ostatky jsou uloženy v kostele v hlavním městě. Na druhém konci ostrova je pobořený kostel kde pravděpodobně kázal. Nikde jsem zatím neměl tak silný pocit přítomnosti živého Boha v běžném denním životě tak jako tam. Řecká ortodoxní církev je navíc velice přátelská a tolerantní k ostatním křesťanům. Jejich patriarcha žije v Istambulu a nevadí ani Turkům. Když jsem jim řekl kdo jsem tak mne brali jako svého. Kněží, jeptišky i obyčejní lidé. Jejich ekumenické cítění je živé a přirozené. Na jejich mši může přijít kdokoliv pokud se chová slušně. V několika velkých městech jsou tam i katolické kostely kde se slouží mnohajazyčné mše pro turisty. Liturgické písně jsou přeloženy do všech možných jazyků. Byl to zvláštní pocit sedět vedle Poláků, Angličanů i černochů a Filipínců. Jako kdyby člověk nahlédnul do Nebe. Možná jsou tam někde i evangelické modlitebny. Dá-li Bůh tak bych o tomhle zajímavém místě ještě rád časem něco napsal.