Pomalu a bolestně se škrábeme z bahna do kterého jsme vlastní vinou zapadli a hledáme zpátky své místo mezi svobodnými a čestnými národy křesťanské Evropy mezi které odedávna patříme.

Povzbuzením na téhle cestě mohou být i dvě drobné a podobné epizody kterých jsem byl svědkem, i když někomu mohou připadat bezvýznamné. V jednom obchodním domě byla průhledná kasička  humanitární organisace na Haiti. O několik metrů dál seděla na lavičce mladá matka a jejímu dítěti mohlo být tak něco přes dva roky. Se soustředěným výrazem a povzbuzováno chválou a polibky transportovalo po jedné mince z maminčiny peněženky do kasičky. Jindy jsem zas viděl matku s dcerkou asi dvanáctiletou. Holčička vyndala  váček který nosila na šňůrce na krku a rozvážně odpočítávala ze svých úspor příspěvek do čepice pro jednoho starého pána bez domova který seděl na zemi opodál a žebral. Mamka jí na cestu pohladila po ramenou. V obou případech šlo o neznámé lidi a neznám jejich světový názor. Takové děti a rodiče jsou ale jednou z indicií toho že Kristus žije a bydlí mezi námi a že máme nějakou budoucnost. Že máme jít dál a nemusíme se bát temnoty rokle ani dravých šelem. Boží kříž a Milosrdenství jde vždycky s námi.