Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Rostislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16652, komentáře < 7 dní: 240, komentářů celkem: 429556, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 520 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

ivanp
rosmano
Willy

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116479837
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem?
Vloženo Středa, 31. březen 2010 @ 19:46:00 CEST Vložil: Stepan

Úvod do křesťanství poslal ssns

Velmi pravděpodobně opět prokážu, že nerozumím ani základům své víry, ale bych byl opravdu rád, kdyby mi někdo objasnil, jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem ve vztahu k Boží spravedlnosti.

Krátký příběh úvodem

Před nějakou dobou se u nás stalo, že pacient hrubě napadl jednu ošetřovatelku. Napřed jí hodně sprostě nadával a pak ji praštil silně do obličeje. Kdybych podobnou věc udělal já, byl bych odveden policií a odsouzen k nějakému trestu. Dotyčný pacient však vůbec potrestán nebyl. Bylo sice sepsáno hlášení o incidentu, změnil se způsob péče o něj (např. místo jednoho ošetřovatele k němu od té doby chodili dva) i léčby (změna medikace), ale to je asi tak vše. Důvodem absence jakéhokoli trestu byl fakt, že dotyčný pacient trpěl vaskulární demencí v pokročilém stádiu. Tato choroba bývá někdy provázena zvýšenou mírou agresivity (verbální i fyzickou). O takovém člověku lze v jistém slova smyslu prohlásit, že vlivem své choroby dělá to, co sám nechce, a hlavně pak to, co dříve (před vypuknutím choroby či v ranější fázi) vůbec nedělal. V tomto konkrétním případě se pacient při pohledu na krev v obličeji své ošetřovatelky jakoby zalekl a dokonce se omluvil, ale pacientova reakce závisí na mnoha momentálních faktorech a kdyby k incidentu došlo třeba jen o hodinu dříve, k omluvě by dojít nemuselo. Krátce po incidentu už ale vůbec nevěděl, že k němu došlo - krátkodobá paměť bývá hodně postižena.

To, co je však vzhledem k mému dotazu podstatné, je skutečnost, že lidská spravedlnost, která je v porovnání s tou Boží nedokanalá, dokáže často rozpoznat, že ten, kdo se dopustil jinak odsouzeníhodného a trestného činu, není v jistých případech vůbec trestně odpovědný, nebo se aspoň přihlédne k polehčujícím okolnostem, pokud si dotyčný např. nebyl vědom následků svého činu. I postižená ošetřovatelka po počátečním jistě pochopitelném šoku uznala, že dotyčného pacienta nemůže z ničeho vinit, a dospěla k závěru, že příště si musí dávat větší pozor.

Dědičný hřích

Používám zaběhnutý termín dědičný hřích, i když v některých křesťanských tradicích se používá jiná terminologie. Kdysi v minulosti se měli lidé vzbouřit proti Bohu, odmítnout poslušnost a uvalit tím na celé své potomstvo poskrvnu, jejímž důsledkem mimo jiné je i skutečnost, že lidská padlá povaha inklinuje svou přirozeností ke zlému, tj. hříšnému. Lidé tedy hřeší a často si vůbec neuvědomují, že jde o hřích. Mnozí se tak dopouštějí smilstva a nevidí vůbec nic špatného na tom mít vztahy na jednu noc nebo navštěvovat nevěstince. Ti z nás, kteří přijali za svoji nějakou sadu morálních hodnot, řekněme třeba křesťané, si mnohdy uvědomují hříšnost pro svět naprosto běžných a přijatelných skutků, ale naše padlá povaha se i tak projevuje, u těch nejsvatějších z nás pak alespoň nečistými myšlenkami a slovy.

Vaskulární demence je choroba těla, dědičný hřích je pak nemocí duchovní (duševní). My lidé dokážeme "omluvit" obecně nepřijatelné chování, víme-li o zdravotním stavu nemocného. V zájmu ochrany společnosti i nemocného bývá nutné přijmout jistá opatření v závisloti na povaze jeho choroby či postižení (např. ústavní péče, podávání sedativ). Je ošidné posuzovat a poměřovat Boží spravedlnost tou naší, ale mně se opravdu jeví, že dědičný hřích by měl být Bohem brán v potaz jako polehčující okolnost. Vždyť lidé vesměs nehřeší, protože by hřešit chtěli. Hřešíme, protože si buď neuvědomujeme povahu a následky svých činů (a tak nemálo lékařů s klidem provádí potraty a dokonce považují za špatné, pokud někdo srovnává potraty s vraždou a vytváří tak tlak na ženy), nebo protože naše choroba - demence ducha - nás k tomu vede stejně, jako toho pacienta dovedla k napadení ošetřovatelky.

Ani náhodou nechci nijak omlouvat jakékoli hříchy, ale nikdo z nás nebyl tím, kdo onu demenci ducha na sebe a druhé uvalil. Nebylo by pak správnější a spravedlivější vidět v Bohu lékaře, který i pacientovi nemilými zákroky, léčí a ne soudce, který nás soudí za následky choroby? Aniž bych chtěl cokoliv podsouvat apoštolu Pavlovi, parafrázuji jeho slova:"Nejsem to já, kdo jedná špatně, ale nemoc, který ve mně přebývá."


Podobná témata

Úvod do křesťanství

"Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 61 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem? (Skóre: 1)
Vložil: Pamplon v Středa, 31. březen 2010 @ 23:53:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vysvětlení dědičného hříchu by bylo jednodušší, kdybysme mohli aspoň na chvíli svým zrakem shlédnout celou historii i budoucnost světa tak jak ji vidí Bůh a ne jen malou část, kterou jsme za svůj život viděli my. Rázem bychom spatřili první lidi v zahradě Eden stejně jasně jako všechny státy a říše a války a katastrofy, ukřižování Ježíše, nebudu provokovat řečmi o jeho kostře ležící v zemi, viděli bychom současnost a budoucnost dnešní Evropy i ostatních částí světa a všechny události malé i velké až do soudného dne a dále až do nekonečna a to vše na jedné tabuli. Všechny pláče i smíchy, zrození, trápení i smrti, všechny žerty i hrůzy naráz. Římské legie, husity a japonské samuraje i americké kovboje, egyptské vozataje a nacistickou armádu jak jede na východ. Beethovena jak skládá Osudovou, Calligulu jak rozsekává manželku a Armstronga na Měsíci. Určitě bychom viděli i Pamplonův zahozený medailonek s Marií a přistání automatických sond na Marsu. To musí být pohled!!!

Neřešili bysme co se stalo v minulosti a co se stane v budoucnosti. Ty pojmy by neměly význam. Jeden den bychom vnímali jako tisíc let, protože by pro nás skutečně představoval jen malý výsek celku, který bychom viděli jako celek. A bylo by nám jasné, že když na levém rohu stolu někdo zatáhne za ubrus přestože jsme to zakázali, tak všechny věci na tom stole mají prostě smůlu a budou nakřivo.

Spíš bychom přemýšleli jak to vysvětlit těm dole u pravého rohu, kteří vnímají jen své malé životy a je jim divné, proč by měli nést jakousi dědičnou vinu za to že někdo na levém rohu potáhnul za ubrus přesto že to měl zakázaný.

No ale stejně tomu nerozumím. Vždyť já se mám tak rád, tak proč bych měl být vinen?




Re: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Čtvrtek, 01. duben 2010 @ 00:18:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Nevím, jestli člověk bude mít polehčující okolnost, to je zajímavá myšlenka.

  Zkusím napsat jak chápu hřích. To slovo znamená "minout se cílem" a ještě v trochu jiném významu "minout se Boha". Já tomu rozumím tak, že u "hříchů", t.j. špatných skutků člověka, není principem "udělat ten skutek" ale základní princip hříchu je "oddělit člověka od Boha". To je hlavní úkol hříchu - je celkem jedno, jestli to Hřích dělá pomocí závisti, model, pornografie, nenávisti, sprostých slov, alkoholu.

  Ty samotné skutky se liší jen důsledky v lidské rovině (to je zas jiná diskuze, kterou jsme vedli nedávno) ale na duchovní rovině nehraje roli "velikost" daného skutku, ale jen to oddělení od Boha.

  Tak rozumím i "dědičnému hříchu" - jestliže se člověk narodí rodičům odděleným od Boha, je také oddělen od Boha. Tak jsem se narodil já - neslyšel jsem Boží hlas a tak jsem ho ani nemohl poslouchat. Nevnímal jsem to oddělení od Boha - v té době jsem ani nevěděl, že člověk může žít s Bohem, slyšet jeho hlas od rána do večera každý den a vnímat jeho přítomnost. Ale vnímal jsem Boží jednání ve svém životě na vnějších věcech (byl jsem věřící ve smyslu existence Boha) - například na tom, že Bůh odpovídal na moje modlitby, vnímal jsem jeho stvoření, ale neznal jsem Boží charakter, nevnímal jsem jeho blízkost, i když byl fakt blízko.

  Na co si pomatuju velmi, velmi bolestně, tak byla nadvláda "hříchů" jakožto skutků, neschopnost cokoliv se hříchy udělat, t.j. to, o čem píšeš ty. Dneska vím, že to souviselo s tím základním "hříchem", t.j. oddělením od Boha, to jsem tenkrát netušil. Nikdy, ani tenkrát ani dnes jsem ale nevnímal něco takového, jako že to, "že nemám moc nad hříchem" je nějaká polehčující okolnost před Bohem. Tak nějak to mám v srdci srovnané že jsem za "hříchy" odpovědný a že jsem odpovědný za to, jestli pustím hřích do svého života nebo ne.

  Několikrát v životě jsem zažil i to, že jsem odpovědný i za hřích, který "nevidím" nebo "nerozpoznávám". Typickým příkladem byl můj vztah ke státnímu aparátu - konflikt "věřící" vs. "komunistický stát" ve mne vybudoval velmi silnou neúctu ke všem složkám státu, speciálně policii a vojsku. Když jsem pak vydal život Kristu, mnohokrát mne Bůh vedl k tomu, abych tenhle hřích opustil a trvalo mi to několik měsíců a snad let, než se to stalo. Přitom Slovo je v téhle věci jasné - stačilo poslouchat to, co je napsáno. I dneska vnímám, že tenhle hřích nemohlo omluvit to, že "jsem ho neviděl".



Re: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem? (Skóre: 1)
Vložil: noire v Čtvrtek, 01. duben 2010 @ 09:56:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
Přiznám se, že nemám teologický pojem dědičný hřích moc nastudovaný. Připomínají mi ho tři místa z Pavlových listů, především Ř 8.18 násl. a 1 Kor 15.22 (a okolní související text) a samozřejmně Ř 3.23. Prostě celé stvoření je padlé, podléhá smrti a zániku bez výjimky (někdo považoval za důkaz tohoto faktu termodynamické zákony a entropii). Je pro mě otázkou, jestli se za dědičný hřích považuje neschopnost člověka nehřešit nebo nějaké "Boží razítko" na každém člověku, které se smaže až přijetím Krista jako Spasitele. Potom k tomu příběhu v článku, jsou tam určité věci, které bych okomentoval.

Dále jde o rozdíl mezi Božím a lidským soudem ohledně zmíněné agrese vůči bližnímu. Ježíš přece řekl, že srovnatelná s vraždou je pouhá nenávist. A zmíněný problém agrese pravděpodobně nesvéprávného pacienta řeší právě jiné právo, než je to právo, které stanovil Bůh. Právo stanovené Bohem je o milosti a odpuštění, protože Ježíš miloval a odpouštěl jako první. Je jasné, že tento princip se nedá uplatnit u práva, na kterém je postaven stát, protože je potřeba chránit ty tiché před agresivními, jelikož jsme přes Ježíšův čin stále všichni "hovadům podobni". ( Kral.: Ž 49.13,21; Kaz 3.18)

Martin



Re: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem? (Skóre: 1)
Vložil: baraba (vavicek@seznam.cz) v Čtvrtek, 01. duben 2010 @ 16:08:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
jistý pohled přináší kniha od F.Wrighta Z otroctví na svobodu



Re: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem? (Skóre: 1)
Vložil: poutnick v Pátek, 02. duben 2010 @ 09:50:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zločiny (hříchy) otců do třetího nebo čtvrtého pokolení trestá na synech a vnucích často i náš světský zákon. V dřívějších dobách jsme to využívali jako důvod a záminku k udělení milosti a zmírnění trestu, dneska to plošně zneužíváme k relativizaci dobra a zla a potlačení spravedlnosti. Po rodičích dědíme ne jenom podobu a majetek ale i povahové vlastnosti, způsob života, vášně, návyky a názory. Působí na nás genetika i výchova. Změnit se k lepšímu a nechodit v hříchu otců a dědů je vždycky těžké. Osvobozením z dědičného hříchu je svátost křtu.




Re: Jak je to vlastně s tzv. dědičným hříchem? (Skóre: 1)
Vložil: aviaf v Pátek, 09. duben 2010 @ 04:41:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.ucl.ac.uk/ssees/people/economics-and-business-staff-folder/tomas-cvrcek
Nejak se nam to rozplizlo do trech vlaken, az jsem skoro ztratil ze zretele prapuvodni ucel debaty. Proto jsem se rozhodl, ze to tady zacnu vod znova, a pokud bude nutno citovat neco s hora, tak si to proste nalinkujeme, vzdyt jsme snad chytry, pocitacove gramotny kluci, ne? Takze:

Ja jsem do tyhle debaty vstoupil v zasade na dvou mistech, abych se vyjadril ke dvema konkretnim otazkam v tech dvou momentech prave probiranych.

Prvnim bodem bylo, jestli je krestanstvi co do svych dusledku takrikajic ze stejneho soudku jako treba marx-leninismus. Muj argument v tomto punkte byl ten, ze vedle hromady mrtvol, kterou za sebou nechali mnozi krestani a mnozi marx-leninisti, se muze krestanstvi pochlubit i mnohym pravym ovocem, zatimco ten marx-leninismus at uz to vzal za jakejkoli konec vzdycky vyprodukoval jen utrpeni. Muzeme se samozrejme dal hadat o konkretnich pripadech (tj. o tech Amish nebo kvakerech nebo frantiskanech), ale myslim, ze ten kontrast mezi tema dvema bude pri blizsim studiu zrejmej. Jeste jinymi slovy: krestanstvi se od marx-leninismu nelisi svymi prohresky, ale svymi klady (marx-leninismus zadne nema).

V navaznosti na tuhle debatu se pak vyrojilo nekolik vedlejsich, podruznych otazek, jako napriklad to, jestli Marxova analyza kapitalismu byla platna ci neplatna (verdikt: neplatna – proto ma marxismus v dnesnich spolecenskych vedach asi stejne postaveni, jako alchymie mezi chemiky), nebo do jake miry dnesni spolecenska situace odpovida tomu, jakou spolecnost si Marx idealne predstavoval (opet: zadna diktatura proletariatu se nekona, protoze ten jeho proletariat uz davno neexistuje).

Druhym hlavnim bodem pak pro me byla debata o omezovani svobody. Odrazovym mustkem byla tvoje poznamka o tom, jak cesta do pekla je dlazdena dobrymi umysly. To je presne. Ja jsem te jen upozornil na urcitou slepou skvrnu v tvem uvazovani, ze totiz presne tento princip funguje v oblasti postupneho rozsirovani verejneho sektoru a dlouhodobe rostouci danove zateze (at uz zijicich nebo budoucich generaci).

Zacalo to tim, ze jsi napsal: “Když už studuješ ty dějiny, pak jistě vidíš, že tenkrát ta diktatura také rostla pomalu, krok za krokem a málokdo si toho povšiml. Patřím k lidem, kterým se vůbec nelíbí, že jsme dnes svědky téhož. Na první pohled ušlechtilé cíle (boj proti terorismu a kriminalitě a globálnímu oteplování) přináší stále nové a nové omezování našich svobod.” Zdalo se mi to na prvni pohled, jako ze je to tvuj principialni postoj, ze povazujes za z podstaty spatny nekomu politickou korektnosti zacpavat hubu (treba pokud jde o ty vtipy o Irech). Proto jsem byl nasledne ponekud zklaman, kdyz se tvuj postoj ukazal ve skutecnosti veskrze pragmaticky, az skoro sobecky sebestredny: tobe, jak vidno, akorat vadi, ze TOBE nekdo dava roubik, ale obratem bys bez skrupuli rad ten roubik nacpal nekomu jinymu, konkretne treba ANP. Prijde mi to ponekud v rozporu s evangelijnim zlatym pravidlem. Podobnou jednostrannost (ve svuj prospech) jsi vyjadril i v tech socialnich vecech: “Ty se mnou v těch sociálních otázkách nesouhlasíš. Já se klidně vzdám řečí o vyšších dobrech a přiznám, že ten systém zastávám, protože mně osobně vyhovuje.” Nasledne pak sice tvrdis, ze ti ve skutecnosti nevyhovuje (tak jak je to teda?), ale schvalne zkonfrontuj ten svuj postoj s jinym svym vyrokem: “Jenže moc korumpuje a nesmíme zapomínat na ty davy vy*****nků - nijak nepochybuji o tom, že po 4. století najednou víru nalezlo hodně lidí, kteří viděli osobní a světský prospěch.” Nenabizi se tu celkem logicky analogie, ze i ve 20. a 21. stoleti davy vychcanku najednou nalezly viru v socialni stat, protoze v nem videli osobni prospech? Hlasis se k nim? Chlubis se tim, ze jsi vychcanek? Je to na chlubeni?

Formuloval jsi taky nazor, ze zarukou svobody je demokracie a pluralita. Nutno uznat, ze je asi trochu lepsi zarukou, nez byly jine politicke systemy (alespon zatim - viz slavnej Churchilluv vyrok), ale je to i tak zaruka velmi slaba. V jednom komentari jsi napriklad napsal: “Výhoda pluralitní společnosti je v tom, že tu volně mluví lidé jako ty. I ty máš šanci jít se svým systémem ven, přesvědčovat lidi a pokud jich přesvědčíš dost, systém se změní.” Pekne. Ale o par prispevku vic se u tebe docitam zase neco jineho: “U vás tak klidně působí strany jako např. Americká nacistická strana, kdežto v Německu či Česku by ti lidé byli zakázáni a mnozí pravděpodobně zavřeni, k čemuž se kloním já.” Jiste chapes, kam tim mirim: pokud ma vetsina moznost tu pluralitu nejakym zpusobem omezit, tak ta pluralita neni zarukou vubec niceho. I ja mam sice sanci jit nekoho presvedcovat, ale jen do chvile, nez se najde dost lidi, kteri budou mit za to, ze klasickej liberalismus je stejna zrudnost jako ANP a ze by nam vsem prospelo, kdyby me umlceli (zakazali mi existovat pripadne hlasat moje nazory). V tomhle smyslu ta pluralita neni garantem vubec niceho. Moje soucasna svoboda slova je jen vysledkem neuveritelnyho historickyho z pekla stesti, ze se zrovna naaahodou nenasla takova demokraticka vetsina, ktera me posle do gulagu, al takovy stesti muze zahy pominout. Proto by ti ted mohlo uz bejt jasny to, co ti pred tim jasny nebylo: "Hlavně ale nechápu, jaký je vztah mezi svobodou slova a tím, co má stát vybírat za daně a co z nich finacovat." Vztah je tento: neni-li garantovana svoboda slova (a tu garanci pluralita nedava, jak jsem se prave snazil ukazat), pak neni garantovana ani svoboda diskuse nad tim, co ma ci nema delat stat, protoze je mozne takove hlasy vzdy umlcet. Jsou to spojite nadoby, oboji je otazka svobody: neni-li zajistena v jedne oblasti, proc se chces domnivat, ze je nejak garantovana v ty druhy?

Jako priklad toho, ze takove nahle pominuti toho z pekla stesti lehce muze nastat – a tady se dostavame k jadru pudla – jsem uvedl to postupne rozpinani statu: i v tomto punkte se mnozi politicti myslitele (konkretne treba autori americke ustavy) domnivali, ze demokracie a pluralita bude zarukou toho, ze svoboda obchodu a vlastnicka prava nebudou zkracena, stejne jako nebude zkracena svoboda projevu a pravo na politickou ucast. Bohuzel, ten bujici erar a s tim spojeny narust regulace a danove zateze je zretelnym dukazem toho, ze ta slavna pluralita klidne muze vest k dlouhodobemu a programovemu omezovani lidskych prav a svobod a k vynucenemu zivotu jednech na ukor druhych.

Musis si tedy rozmyslet, na ktere strane vlastne stojis: bud se tedy domnivas, ze pluralita je bajecna vec a je potreba ji udrzet, aby nove myslenky mohly vznikat a byt podrobeny dukladnemu tribeni ve vseobecne diskusi – ale to pak tedy vyzaduje branit svobodu a pluralitu i v tech pripadech, kdy jde i o nazory a myslenky, ktere jsou ti z duse odporne (ANP, klasicky liberalismus).

Nebo se domnivas, ze je v zajmu blaha svobodu a puralitu omezovat, ale pak se priprav na to, ze at uz tu moc omezovat bude drzet kdokoli (treba i “demokraticka vetsina”), zacne se nezadrzitelne, neodbytne, samovolne projevovat a prosazovat ten starej princip, kterym tahle debata zacala: jako dlazdicka ke dlazdicce se ty vznesene umysly casem poskladaj v sirokou dalnici do pekla tyranie, tak jak ty “na první pohled ušlechtilé cíle” – a je jedno jestli to bude boj proti terorismu, zkulturneni naroda ci zdravi lidu – zacnou “přinášet stále nové a nové omezování našich svobod” (tvoje slova).

Ta hranice mezi tema alternativama je vlastne dost ostra (je to ciste bud a nebo), protoze politicka moc, jak jsi spravne poznamenal, je jak jezinky: zacne to dvema prstickama, ale skonci to frontalnim vpadem. Nebot (abych te opet citoval, klasiku) “jistě vidíš, že tenkrát ta diktatura také rostla pomalu, krok za krokem a málokdo si toho povšiml…” a v moderni dobe, dodavam ja, to samozrejme neni jinak.

Tak.

Aviaf




Stránka vygenerována za: 0.95 sekundy