poslal Nepřihlášený Stále více vůdců teonomismu a rekonstrukcionalismu, stejně jako stoupenců neoapostolismu volá po vstupu křesťanů do politiky. V jistých kruzích se dokonce mluví o "převzetí moci". Je zde něco, co mají tato učení společného? Na to se pokusí odpovědět následující úvaha. Rovněž doporučuji román "Kingdom Lost".
Šest znaků Domonionismu
1. Člověk byl stvořen k tomu, aby vládl nad stvořením, panoval nad ptáky, rybami a zemskou zvěří a spravoval přírodu. Tím byl potažmo zodpovědný za stav planety, přírodních zdrojů a nakládání s nimi.
2. Satan tím, že člověka svedl, se tak sám stal legálním pánem nad zemí, bohem tohoto světa a převzal tak člověku jeho pravomoci dané mu původně Bohem.
3. V Kristu jsou Církvi tato práva navrácena, a tak je Církev opět povolána ke správě stvoření a panování nad zemí.
4. Aby církev, Tělo Kristovo, mohla svoji vládu uskutečnit, musí se viditelně (institučně) sjednotit, neboť dnes je Tělo rozbito a roztříštěno na různé skupiny a nemůže tak uplatnit své vládnutí světu.
5. Až dojde k tomuto sjednocení, bude Kristovo Tělo úplné a stane se inkarnací Krista, který bude pást národy železnou berlou. Vlivem sjednoceného těla budou z národů činění učedníci a velké poslání se naplní v tom, že se uskuteční christianizace světa.
6. Pak přijde Kristus ve své moci a slávě (slávou někdy bývá chápána církev) a bude dokončena obnova všech věcí.
Není cílem toho článku popsat všechny aspekty těchto bodů, které se v jednotlivých církevních kruzích projevují různými učeními. Zatímco pro teonomisty je obnova všech věcí chápána jako vtisknutí křesťanských principů všem národům, charismatici zde vidí probuzení poslední doby. Zatímco křesťanská ekologická hnutí vidí svůj úkol v boji proti oteplování a vyvíjejí tlak na redukci tzv. skleníkových plynů, humanitární organizace na tomto principu rozvíjí pomoc rozvojovým zemím politickým tlakem na odpouštění dluhů ze strany zemí vyspělých. Ačkoliv všechny způsoby, které vedou k naplnění této svérázné teologie, vidím jako nesprávné, soustřeďuji se zde spíše na popis, než jejich kritiku.
Touha po sjednocení, pocit zodpovědnosti a identita křesťana
Co tedy spojuje všechny tyto různé skupiny křesťanů? Je to jednak obrovská touha po sjednocení církve (ne jednotě, ale sjednocení). Dále pocit zodpovědnosti a snaha ovlivnit globální stav naší planety a v neposlední řadě touha po christianizaci (ne evangelizaci v biblickém slova smyslu) všech národů formou různě pojaté misie.
Co v současné době vidím jako nejbolestnější, je snaha o sjednocení na úkor jednoty duchovní a výlučnosti evangelia a neschopnost již definovat, kdo se stává křesťanem a kdo nikoliv. Tyto dvě věci spolu úzce souvisejí. Zatímco protestantská evangelizace v 18. a 19. století byla chápána jako přivedení člověka před vědomé rozhodnutí dát svůj život Bohu a znovuzrození bylo chápáno jako obdržení Ducha svatého skrze pokání, dnes se důraz posunul.
Namísto „znovuzrozený“ a „neznovuzrozený“ se začíná používat slovo „zapojený“ a „nezapojený“ (churched a unchurched). Jinými slovy za křesťana bývá považován ten, kdo se stane součástí církve, začne se modlit, účastnit se aktivit a vykonávat církevní úkony. Dalo by se říci, že člověk se má „obrátit do systému“ spíše než „obrátit se k Bohu“. To známe z minulosti ve formě koloniální misie nebo z principu „koho území, toho náboženství“. Někdy se mluví o doktríně „patřit dříve než věřit“. Má se za to, že když je člověk včleněn do církve, naváže vztahy s lidmi, pak pozvolna začne věřit tomu, čemu věří ostatní.
O Bohu nebo s Bohem?
Proto se někdy v takto pojatých modelech mluví o „vztahu k Bohu“ spíše než „o Bohu“. Skrze liturgii daných společenství člověk vstupuje do „boží přítomnosti“ aniž by Boha osobně znal. Zpívá „Bohu“ spíše než „o Bohu“. Víru pak nahrazuje prožitek „boží přítomnosti“. Tento důraz jistě není špatný, pokud je vyvážen druhou stranou mince. Bůh je jak objektem, o kterém mluvíme, tak subjektem, se kterým máme vztah. Zatímco první církev neváhala mnoho času trávit tím, že Boha definovala, církev v dnešní době se spíše zajímá o navazování vztahu k Bohu. Pokud Boha redukujeme na objekt, budeme mít mrtvou dogmatiku. Pokud Boha zredukujeme na subjekt našeho vztahu, skončíme v mystice a synkretismu.
V některých kruzích, které dávají důraz na vztah, je slyšet už i dnes, že stejně dobrý vztah k Bohu může mít jak křesťan, tak jehovista nebo mormon, či muslim. Tomu, že všichni ovšem chápou Boha zcela jinak, nebývá věnována pozornost. Je to podobné, jako kdybych si cenil více svého vztahu ke své ženě, než mé ženy samotné. Nebo ještě hůř, kdybych tvrdil, že důležitý je vztah muže k ženě a není až tak podstatné, ke které. V důsledku to může být i projevem lidského sobectví.
Pozvolna tak začíná zanikat rozdílnost mezi konfesemi a to hlavně díky nastupující mladé generaci, stavící vše na vztazích. Není důležité „čemu věříš“, ale „jak věříš“. To je ovšem hluboký omyl. To „jak věřím“ se vždy bude odvíjet od toho „čemu nebo komu věřím“. Ten, kdo věří bohu pomsty bude jistě věřit a chovat se jinak než ten, kdo věří Bohu, který odpouští. Čím víc proto bude křesťan poctivější ve své víře, tím více se bude odlišovat od muslima, který rovněž bude poctivý ve své víře.
Církev nebo Boží království?
Společným aspektem těchto křesťanských skupin dnes je, že se do různé míry zaměřují na Boží království a ztotožňují jej s církví. A to často s důrazem na jeho „šíření“, ve kterém vidí evangelizaci. Zde opět jinými slovy dochází k tomu, že získat učedníka Božího království znamená zapojit člověka do církevních struktur.
Rekonstrukce rozvíjí i kalvínský důraz, který jako Boží království chápe současnou epochu a odklání se od evangelikálního milenialismu. Zatímco evangelikálové na milénium očekávali, kalvinisti věří, že Boží království již nastalo. S jeho důrazem na predestinaci a nemožnost ztráty spásy rovněž evangelizace nabývá trochu jiných rozměrů. Člověk se nemůže pro Boha sám rozhodnout, je předurčen buď k nebi nebo k peklu. Tak i zde implicitně přináleží k církvi vyvolený, který ještě zatím nepodlehl Boží neodolatelné milosti. Jistě ne náhodou Kalvín vybudoval v Ženevě teokracii, kde spojil jak princip náboženské, tak světské vlády.
Jak dále?
Dá se učinit nějaký srozumitelný závěr? Domnívám se, že v církvi bude převládat několik důrazů. Bude se mluvit hlavně o vztazích. Do církve budou přijímáni i lidé, kteří se obrátí do církve a ne k Bohu. Církve budou klást důraz na odpovědnost za stav planety, zdůrazňovat ekologická témata. Misie bude chápána stále více politicky jako uplatnění křesťanské legislativy. Tuším, že stále více křesťanských teologů a vedoucích se bude věnovat politice. Zároveň zde bude stále sílící snaha o církevní sjednocení za účelem posílení vlivu církve na společnost. Charismatici, kteří se až doposavad distancovali od sjednocování ze strany ekumenického hnutí, skrze princip „patřit dříve než věřit“, který přejali z Kurzů Alfa, se zřejmě v pojetí jednoty shodnou i se starými denominacemi.
Aby mohla být jednota definitivně zpečetěna na instituční úrovni, budou církve stále více zdůrazňovat úlohu svých autorit. I církve založené na kongregacionalismu budou stále více klást důraz na odpovědnost svých výborů a rad zřejmě i z důvodu, že orgány budou chtít jednat s právnickými osobami, kterým bude předávána stále větší pravomoc z autonomie jednotlivých sborů.
Ať tak, či onak, úloha autorit jednotlivců ve vedení ve všech etablovaných církvích bude posílena. U charismatiků k tomu dochází již dnes skrze vedoucí roli novodobých apoštolů. Kongregacionalisté si uvědomí pragmatičnost presbyterních a možná i episkopálních modelů. Někteří separatisté pak inklinují k učednickým modelům a zdůrazňují nedotknutelnost role „pomazaných“ autorit v podobě mistrů ve vztahu k učedníkům. Klasičtí evangelikálové se stále více inspirují v manažerských modelech a zatímco charismatici hledají své apoštoly, oni hledají své manažery a kouče.
Ovšem jak biskup, apoštol, kouč resp. manažer nebo mistr v učednickém modelu, všichni tito získávají stále více pravomocí jednat jménem celého společenství. Jejich jménem jsou pak celé kongregace začleňovány v nejrůznějších naddenominačních uskupeních, která mají více méně politické ambice. Tyto ambice se obvykle skrývají ve frázích jako „získat vliv ve společnosti“ nebo „proměna "společnosti“.
Znovu zdůrazňuji, že každá skupina v tom zastává jiné důrazy a jiné pohledy. Cíl se ale stává stále zřetelnější. Sjednocení za účelem obnovy země církví a christianizace národů formou začleněním do církevních struktur.
zdroj: Biblická Apologetika, www.apologet.cz
