Setkání s Bohem


Objevil jsem, že existuješ!            

V roce 1943, během zdrcujícího ústupu ruských vojsk, vzal jeden ruský voják z kapes svého padlého velitele jeho osobní věci, aby je mohl předat pozůstalým. Byl mezi nimi kousek papíru, potřísněný krví, na kterém byly napsány jeho poslední myšlenky: 

 „Slyšíš mě, Bože? V průběhu celého mého života jsem nikdy s Tebou nemluvil.  A přece dnes, ano, právě dnes cítím potřebu Tě pozdravit. Ty víš, že již od mého útlého dětství mi nepřestávali opakovat, že Ty neexistuješ. A já jsem byl tak naivní, že jsem tomu věřil. Dnes v noci, když jsem se ukrýval v jámě po explozi bomby, jsem zahlédl Tvé nebe a uvědomil si krásu Tvého stvoření. Kdo by tomu věřil, že k tomu, abych Tě uviděl, stačilo, abych se natáhl na záda! Teprve dnes si uvědomuji tu krásu tváří v tvář nekonečnu, které se nečekaně otevírá přede mnou a hvězdnému nebi nade mnou plnému oslňujících zázraků. Jak jen jsem mohl být tak krutě obelhán?

Nevím, Pane, zdali mě uchopíš za ruku, věřím alespoň, že mě pochopíš. Je to zázrak, že na dně tohoto hrůzného pekla zazářilo světlo a já jsem ho zahlédl. Neříkám Ti nic jiného než jen to, že jsem velmi šťastný, protože vím, že existuješ. O půlnoci jsme obdrželi povel k útoku, ale nyní již nemám vůbec strach od okamžiku, kdy jsem objevil, že jsi blízko. Slyšíš, už je tu povel k útoku! Bohužel je třeba jít. A přece by bylo tak krásné zůstat zde blízko Tebe. Chci Ti říci jen toto: Ty to víš, boj bude krutý! Možná, že tuto noc zaklepu na Tvé dveře, ačkoliv jsme nikdy nebyl Tvým přítelem. Dovolíš mi vstoupit k Tobě? Pohleď, řeklo by se, že pláču. Ty víš, co mě potká! Moje oči se otevřely. Odpusť mi, Bože! Musím jít a jistě se již nevrátím. Ale jaký je to zázrak! Již se nebojím smrti!“