„Nebyl učiněn žádný krok kupředu,“ uvádí ve svém prohlášení metropolita Hilarion, předseda oddělení pro vnější vztahy Moskevského patriarchátu. Zmíněnému dokumentu navíc upřel oficiální status a prohlásil ho za pracovní text. Vyčítá mu, že hovoří o roli římského biskupa, a přitom téměř nezmiňuje biskupy jiných lokálních církví prvního tisíciletí. To podle metropolity vytváří mylný dojem o rozdělení moci v církvi prvních staletí. Kromě toho v něm údajně chybí jasné a přesné potvrzení, že pravomoci římského biskupa v prvním tisíciletí neplatily na Východě – ten byl tehdy rozdělen mezi konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský patriarchát. „A třebaže někdy východní biskupové zvali římského k teologickým diskusím jako arbitra, nedělo se tak systematicky a nedá se to v žádném případě interpretovat tak, že by římský biskup byl na Východě chápán jako nositel nejvyšší autority v celé univerzální církvi,“ domnívá se metropolita Hilarion z Moskevského patriarchátu. Přitom oba spolupředsedové komise – Kurt Koch coby předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů za katolickou stranu a arcibiskup Zizioulas z řecké pravoslavné církve – na závěr setkání projevili optimismus. „Nad našimi církvemi nejsou stíny nepochopení,“ prohlásil arcibiskup Zizioulas. „Pokud budeme pokračovat jako dosud, Bůh najde cestu, jak překonat obtíže, které ještě zůstávají.“ Podle něj ke znovudosažení plné jednoty katolíků a pravoslavných není potřeba žádné reformy, ale „přizpůsobení se obou stran“. Pro pravoslavné to podle jeho slov znamená uznat, že univerzální křesťanská církev je o úroveň výš než národní církve a že římský biskup je podle tradice její hlavou. Pro katolíky to zase znamená posílit princip synodality, nebo spíš role, kterou mají biskupské synody při rozhodovacích procesech.