II.2.7.           Ježíšovy zázraky V evangeliu nacházíme jeden velmi výmluvný Ježíšův výrok:
„Běda ti, Chorazim, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat (…). Neboť kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky jako u vás, stála by podnes (Mt 11, 21-23: srov. Luk 10, 13-15).“
Nezdá se pravděpodobné, že by povelikonoční komunita, která věřila v Ježíše jako Pána, vložila do Mistrových úst slova svědčící o neúspěchu jeho působení. Rovněž forma výroku svědčí ve prospěch jeho autenticity. – Ježíš konal mimořádné skutky. Svatopisci je označují jako mocné činy, znamení, skutky, méně často pak divy, udivující činy. Tyto mocné činy vyžadují víru, protože představují znamení, jež lze rozpoznat jedině ve světle víry. Jednalo se o předvelikonoční víru v to, že skrze Ježíše působí Boží moc. Zázraky tedy mají funkci reálného znamení. Reálného proto, že Ježíšův čin nejen ukazuje na cosi jiného, ale také spásu – záchranu . Jedná se tedy o pravý průlom eschatologické plnosti spásy do nynějšího času. Království je přece již přítomno, i když ještě nedosáhlo své definitivní realizace.

U synoptiků, kde se setkáme s celkem asi dvaceti zázraky, jde o naplnění příslibů Starého zákona, o znamení blízkosti Božího království a spásy, která se týká nejen duchovního rozměru (obrácení, víra), ale také tělesné schránky člověka, o znamení Ježíšova vítězství nad silami temnot. Řada zásahů ve prospěch nemocných ukazuje Muže z Nazareta jako člověka cítícího s druhými a žijícího pro druhé. Zázraky konečně stvrzují Ježíšovu mimořádnou autoritu, která přivádí věřícího k hlubšímu poznání osobní identity původce mocných činů. V Janově evangeliu se setkáme se sedmi zázraky, které jsou znameními mířícími přímo k Ježíšově osobě ( například rozmnožení chlebů dokládá, že Ježíš je pravým chlebem života, uzdravení slepého ukazuje, že Ježíš je světlo světa, vzkříšení Lazara stvrzuje, že Ježíš je vzkříšení a život. Lze tedy říci, že zatímco u synoptiků mají zázraky přednostně soteriologický rozměr, u Jana převažuje v jejich užším slova smyslu christologická dimenze. Ježíšova solidarita s trpícími nespočívala pouze v uzdravování, které by ho nic nestálo. On je Služebníkem Hospodinovým, který na sebe bere naše bolesti, nemoci a také naše provinění, jak to skvěle vystihl zhruba pět století před Kristovým narozením druhý Izaiáš:
„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti (…). Byly to však naše nemoci , jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je zraněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53, 4-5).“
Ježíš zemřel na kříži šestého dne v týdnu, tedy v pátek, a v sobotu pak jeho tělo leželo v hrobě. Uzdravování v sobotu by tak naznačovalo, jaká je budoucí cena a tím pádem také hodnota těchto uzdravení. Podle toho, co tvrdí Matouš a Marek, byla to právě praxe sobotních uzdravení, která představovala významnou pohnutku Ježíšových odpůrců k tomu, aby se ho snažili fyzicky zlikvidovat (srov. Mt 12, 9-14: Mk 3, 1-6).

II.2.7.10.         Ježíšovo vědomí vlastní jedinečné synovské identity „Tato otázka představuje jeden z klíčových bodů celé novozákonní christologie, protože na souvislosti mezi „Ježíšovou christologií“ a následnými vyjádřeními jeho tajemství závisí, zda má naše víra reálný základ.
„Celé apoštolské hlásání se zakládá na přesvědčení o Ježíšově vědomí, že je Synem, kterého Otec poslal. Bez tohoto Ježíšova vědomí by pozbyla jakéhokoli smyslu nejen christologie, ale i celá soteriologie.“

II.2.7.11.         Ježíšovo poslání a dvě fáze jeho veřejného působení Z teologického hlediska můžeme o Ježíšově poslání hovořit ve dvojím smyslu. Jednak tím způsobem lze označovat jeho veřejné působení a úlohu, kterou naplňoval, jednak se může jednat o poslání Syna, které začíná aktem vtělení. První z uvedených významů slova „poslání“ představuje projev onoho druhého.

Událost proměnění na hoře představuje určitý mezník v celém Ježíšově veřejném působení.