Grano Salis - Lazar a peklo

poslal kabrtdaniel

Je to skutečně vhodný argument k podpoře nauky o pekle?

Lazar a peklo (L 16,19-31) Často je zastáván názor, že v této pasáži je třeba brát Ježíšova slova doslovně. Nicméně jazyk a uspořádání jsou velmi obrazné. Proto je nutno vidět příběh jako podobenství, vlastně každý výjev v tomto příběhu by jinak odporoval učení Bible. Podobenství je tudíž určeno k tomu, aby vůdcům Izraele sdělilo duchovní pravdy. Izraelský národ byl u Boha ve velké přízni coby „depozitář“ jeho pravdy. Měl sloužit jako světlo pohanům a vést pohanské národy k tomuto jedinému zdroji živé vody. Proto byl umístěn na křižovatku mezi velké národy a jejich obchodních cest té doby. Ale na místo naplnění svého poslání se vůdcové stali slepými fanatiky a sobci, kteří si nárokovali spasení pouze pro sebe. Zatímco se pyšnili svou jedinečností, přebírali pohanská učení ohledně posmrtného života. Dělali to vždy s tou domněnkou, že je ke vstupu do nebe opravňuje jejich status. Ježíš tyto názory kritizoval a vyprávěním příběhu boháče a Lazara touto životní filozofií otřásl od samého základu.

Bohatý muž představuje v podobenství židovský národ, který byl bohatý v duchovní pravdě a chudý muž představuje pohany. Bohatý muž byl „oblečen“ poznáním Krále králů (purpur je barva královského majestátu L 16,19) a prostředkem k dosažení spravedlnosti (bílé plátno/kment Zj 19,8). Pohan byl pokrytý vředy, které představují hřích (Iz 1,6), ale v jeho nemoci mu nebyla poskytnuta žádná pomoc. Ve skutečnosti mu byly odepřeny i ty drobty, které spadli z duchovního stolu bohatého muže. Ježíš toto pokrytecké a sobecké chování vysoce postavených židů káral. Podobný postoj zaujal Ježíš také ve svém jednání s kananejskou ženou (Mt 15,21-28), která také žádala o drobty ze „stolu bohatého muže“. Při tomto setkání byli zmíněni i psi a posloužili jako další obraz pohanů, neboli těch, kteří nepatřili automaticky k vyvoleným. Učedníci tehdy žádali Ježíše, aby ženu poslal pryč, čímž ukázali, do jaké míry učení zákoníků ovlivnilo jejich úsudek.

Vyprávěním podobenství Ježíš obrací pozornost židovských vůdců k vrcholu poučení tím, že boháče umístí do „pekla“ a „chudáka“ do „Abrahamova lůna“. Celá 23. Kapitola Matouše běduje nad fanatickými názory zákoníků a farizejů a poskytuje odpověď, pokud jde o to, proč se postavení boháče a chudáka zdánlivě obrátilo naruby. Kromě toho dostali učedníci lekci o tom, že stav a společenské postavení nejsou zárukou spasení. Byla tak připravena cesta, která učedníkům umožní rozejít se s tradicí a mocně kázat evangelium Židům stejně jako pohanům. V jádru židovských názorů bylo sobectví, ale Bůh žádal obrácení, a aby „milovali bližního svého jako sebe sama“.

Další otázkou, které se podobenství věnuje, je přílišné spoléhání se lidí na svůj rodokmen. Židé si chlubivě nárokovali Abrahamovo otcovství (J 8,39), ale v podobenství nebyl „Otec Abraham“ schopen bohatému muži nijak pomoci. Nový zákon uvádí, že ti, kdo jsou v Kristu, jsou Abrahamovým potomstvem (Ga 3,29) a Kristus přišel, aby uzdravil zraněné a sklíčené. Jsou to jen ti, kteří si uvědomují svou vlastní chudobu a potřebu Krista; ti mohou získat Kristovo požehnání. V Blahoslavenstvích (Mt 5,1-12) jsou to chudí v duchu, plačící, tiší, hladoví a žíznící po spravedlnosti, kdo mohou být nasyceni a dojít k milosrdenství. Jinými slovy, musí člověk, aby byl naplněn, vzít na vědomí svou duchovní chudobu, cítit smutek nad svými hříchy, podstoupit změnu charakteru s touhou po Kristově spravedlnosti.

Učení založené na tradici je další věcí, kterou Ježíš vytýkal. V Mt 15,1-9 Ježíš zakoníky a farizeje varuje, že svou tradicí ruší Boží slovo. V podobenství o boháči a Lazarovi není prostor pro jakoukoliv šanci po smrti. Velká propast je „utvrzena“ (PBK) a boháčovi je zamítnuta prosba o varování jeho bratrům. Důvodem je, že mají Mojžíše a proroky, čili opsané Boží slovo. Pokud nepřijmeme učení Bible, pak by i poselství od mrtvých bylo pro naše spasení zbytečné.

Každý výjev, jak jej podobenství rozvíjí, sděluje duchovní pravdu, která je v protikladu k postojům tehdejších židovských vůdců. Snaha některých vykladačů brát podobenství doslovně, aby tak byla podpořena nauka o pekle, naprosto ruší záměr a poselství tohoto příběhu.

Podle Bible je smrt stavem nevědomého spánku. To neznamená, že v nebi není záznam o zesnulých věřících. Bůh má o nás lidech dokonalý záznam, a když umírají věřící, povstanou při vzkříšení s nesmrtelnými těly a s charakterem, který si utvořili pod vedením jeho posvěcující moci. Biblický záznam o smrti není ani zdaleka zneklidňující. Je utěšující. Naši předci nesledují každou naši chybu a necítí bolest při každé naší špatné volbě. V blažené nevědomosti probíhajících událostí budou spát až do dne vzkříšení. Pokud se s těmito biblickými zásadami ztotožníme, pak klamná síla falešných zázraků a přízraků nad námi nebude mít žádnou moc a my budeme lépe připraveni obstát ve střetu s bludy.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace