Grano Salis - Církev a sčítání lidu

Když tak letmo sleduji projevy některých vedoucích církví, zdá se mi, jako by na sčítání lidu byla nejpodstatnější nepovinná kolonka o náboženské víře. S přibližujícím se datem sčítání jsou křesťani stále více nabádáni, aby nezapomněli uvést jméno konkrétní církve a nejlépe snad, aby přemluvili všechny své příbuzné a známé, aby i oni napsali to správné církevní označení.

Připadá mi, že od doby, kdy se z evangelia jaksi vytratilo pokání a zrelativizoval se pojem „znovuzrození“, se namísto zachráněných hříšníků hledají přátelé a příznivci nebo lépe, členové.

Proč tomu tak je? Přiznejme si, že značná část církve ztrácí svůj vliv na společnost vlivem neslanosti a nesvětlosti. Hledají se pak cesty, jak být světem respektován, uznáván, chválen… Velká část církve chce být zřejmě plácána po zádech. Chce slyšet od světa, že bez ní by to prostě nešlo, a tak se ze zvěsti evangelia odstraňuje postupně vše, co by mohlo být kamenem úrazu.

Lidem není zvěstováno, že propadli Božímu soudu, že jsou hříšníky, směřujícími do věčné záhuby, daleko od Pána slávy. Už se lidé nevedou k zřeknutí se sebe sama, k smrti s Kristem, nesení kříže… Lidem není řečeno, že být křesťanem znamená být bezdomovcem v tomto světě. Zřejmě proto, že to, co často sami nežijeme, nemůžeme zvěstovat ostatním, a jednak ze strachu, že bychom lidi mohli odradit. Tolik se bojíme výsměchu, odmítnutí nebo dokonce utrpení…

Jenže tam, kde se nezvěstuje kříž, není ani moc Ducha svatého. Není zde moc k proměně a Bůh jednoduše nebude okleštěné evangelium potvrzovat svojí mocí. A tak se hledají páky, jak „mít vliv na společnost“, jak „prosadit ty správné zákony“ a jak jednoduše z mocenského principu si vynutit svůj vliv a později snad i zatrhnout nevěřícím, aby se mohli „posmívat“ církvím. Ty se pak často stávají kulturními centry, koncertními halami, výstavními síněmi, sportovišti a řečnickými posluchárnami. Jenže pokud se z kněží, pastorů a kazatelů stávají v lepším případě státní zaměstnanci a v horším pak politici, pokud se církve spíše než o duši člověka starají o zábavu, kulturu, sport, výuku cizích jazyků a politiku, pak se nelze divit, že lidé vnímají církev jen jako pouhou kulturní instituci s mocenskými ambicemi. Když se církve samotné takto prezentují, ať se nediví, že jsou tak brány.

Někdy v polovině 90. let se do církve začala dostávat statistika, kazatelé se shlédli v růstových grafech a zbožnost se začala měřit efektivitou. Stejně jako David dal sečíst lid, církevní vůdcové začali svůj úspěch, moc a vliv odvozovat od toho, kolik lidí má jejich církev, v horších případech kolik mají podřízených. Začal se uctívat církevní růst.

Pak někdo dostal dobrý nápad, že velikost církve nelze měřit podle jejich členů, ale podle návštěvníků, přátel, sympatizantů ad. Rázem sbory, které měly snad jen desítky členů, se začaly vykazovat téměř stovkami. Stačilo, aby se někdo opřel o kostelní dveře a už byl zahrnut ve statistikách. Tak jsem mohl být svědkem, jak vedoucí jisté malé církve operoval v jednom světském časopise – v souvislosti s dotazem na nemalé státní dotace – počtem lidí, který však byl podle jiných statistik (např. ŽV 11/2009) ani ne poloviční. Zdůrazňuji, že i tyto oficiální statistiky jsou sestavovány církvemi samotnými…

A nyní dochází k tomu, že někdo zcela objektivně změří opravdový počet lidí, kteří se k církvím hlásí. Mám dojem, že právě toho se někteří velmi bojí. Mohl by se totiž ukázat pravý stav věci a lidé, kteří jsou církvemi zahrnuti do církevních statistik, se možná za příznivce daných církví nepokládají. To může být pro církve nepříjemným překvapením, protože někteří jejich představitelé se zřejmě domnívají se, že vliv církve roste nikoliv snad pouhou Boží mocí, ale počtem lidí, kterými se můžeme vykázat. Čím více, tím lépe.

Často se zde operuje i známým strašákem o ateismu Čechů. Mohu ovšem říci, že kdyby tyto statistiky byly pravdivé, bylo by to velmi dobré a byli bychom zemí s největším procentem křesťanů na světě. Pokud by opravdu těch 30% lidí, kteří se hlásí k církvím, bylo křesťany, bylo by to největší probuzení, které snad kdy svět viděl. Pokud se však tito lidé, kteří nejsou znovuzrozeni, hlásí k církvi, jsou to mrtvé duše a ostuda církví.

Skutečnost je navíc taková, že podle statistik, prováděných cizinci někdy koncem 90. let – pokud si dobře vzpomínám – je v ČR méně než 2% křesťanů. Pokud by to ale bylo byť jen 5%, byl by to nádherný výsledek. Ale to by se nejspíše nelíbilo některým církevním představitelům a hlavně „křesťanským politikům“. Nemohli by operovat „masami“ a zřejmě by ztratili i svůj vliv. Stali by se pouhými zrnky soli, minoritou spasenou z milosti, bezdomovci, nemajícími domovská práva… A právě toho, zdá se, se některé církve asi nejvíce obávají.

Co k tomu dodat? Podle evangelií vždy bude většina těch, kteří jdou do záhuby. Málo je těch, kdo nalézají… Málo je povolaných a těch, kdo vcházejí úzkou branou. Ježíš naprosto jasně učil, že křesťani budou solí, budou vždy těmi, kdo jsou v menšině. Není to jeho vůlí. Jeho vůlí je, aby všichni došli spásy, ale nebude nikoho nutit. V Písmu se ty největší průlomy a probuzení dostavovaly skrze jedince naplněné Duchem svatým, nikoliv skrze instituce pokřesťanštěných úředníků.

Osobně bych uvítal, kdyby se při sčítání došlo k opravdovým a pravdivým výsledkům. Bylo by to pro mnohé velké zklamání, ale možná by se někteří vedoucí více zaměřili na Krista, na naplňování jeho vůle, vzali by na sebe jho pohany jeho kříže, rádi by přijímali – jako jejich Pán – výsměch a potupu. Pak by konečně jejich svědectví získalo váhu a jejich slova moc.

Skoro se až domnívám, že církvím bychom nejvíce prospěli, kdybychom tuto kolonku nechali volnou.

Zdroj: www.apologet.cz

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace