poslal Nepřihlášený Našel jsem zajímavý článek na internetě. Možná někomu pomůže s výklady složitých míst. Hodně Božího požehnání při čtení, bratři a sestry.
Teologické reflexe
.................... Moje modlitba je s vámi a věřím, že všichni toužíme po hlubším poznání Boží velikosti. Označení "arminián" a "kalvinista" nepoužívám, abych se někoho dotkl. Nevymyslel jsem si je. Jsou to po staletí vžité a užívané pojmy, abychom nemuseli stále opisovat učení jednoho nebo druhého. Kdybych použil označení "semipelagián" a "augustián" nebo "remonstrát" a "reformovaný" nebo "vyvolení hříšníkem" a "vyvolení Bohem" znamenalo by to téměř totéž, ale nepochopení by se ještě prohloubilo. Každý křesťan jednomu z obou učení věří. Nedá se nevěřit ničemu, křesťan není agnostik. Zjednodušeně řečeno, arminián věří, že osobní víra předchází znovuzrození, kalvinista věří opaku, že znovuzrození předchází osobní víru. Pro arminiána je víra příčina a znovuzrození důsledek. Pro kalvinistu je znovuzrození příčina a víra důsledek. Věřící arminián se rozhodl pro Boha. Pro nevěřícího kalvinistu se rozhodl Bůh. Není to totéž!
Většina z těch několika nesouhlasných dopisů citují verše tohoto typu:
Pán neotálí s naplněním svého slibu, jak si někteří myslí, ale je k nám trpělivý, neboť nechce, aby někteří zahynuli, ale aby všichni došli k pokání. (2. Petrův 3:9)
Na první pohled se zdá, že Bůh zde má na mysli všechny lidi celého světa kterékoliv dějinné doby. Pozornějším studiem zjistíme, že existují nejméně čtyři výklady tohoto verše.
Nejprve si musíme ujasnit Boží "chtění" nebo "nechtění", tedy Jeho vůli.
Bible v zásadě popisuje tři druhy Boží vůle:
1. Boží rozhodující vůle. To je ta svrchovaná vůle, kterou Bůh vynese a tak se stane. Svoji vůli Bůh nadekretuje, proto je známá pod názvem "dekretivní vůle". Podívejme se na dva příklady Jeho rozhodující neboli dekretivní vůle.
Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. (Jób 23:13)
Nevykládejme si sloveso "zachce" emotivně. My mu totiž díky naší hříšné přirozenosti rozumíme od počátku negativně. My pod "zachtěním" téměř vždy rozumíme lidskou zvůli. Jestliže hříšník provozuje "zachtěnou" svévoli, musí se co nejvíce omezit, jinak by napáchal nenapravitelné zlo. Jestliže ale Svatý a naprosto dokonalý Bůh dělá to, co se Mu zachce, pak je to to nejlepší, co nás může potkat. Proto se máme modlit bez ustání, aby Bůh dělal stále jen to, co se Mu zachce: "Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi..."
Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:10)
Zde Boží rozhodující dekretivní vůle zřetelně vystupuje! Vždyť i naše osobní existence (od početí a narození) je důsledek Jeho výsostné rozhodující vůle. Byli jsme Jeho rozhodující vůlí "nade- kretováni", proto se před ním skláníme! Nikdo se Boží rozhodující dekretivní vůli nemůže vzepřít. Bůh ji nekonzultuje s nikým, není, kdo by Mu byl roven.
2. Boží přikazující vůle. To je ta Boží vůle, kdy Bůh přikazuje, co máme nebo nemáme dělat. Desatero je nejlepším příkladem Boží přikazující vůle. Bůh lidem přikazuje milovat Boha a rodiče - protože Jej a je dostatečně nemilují, a dále přikazuje nehřešit - protože hřeší. Přikazující Boží vůli se říká "preceptivní vůle". Boží přikazující preceptivní vůli se člověk může vzepřít a také se aktivně vzpírá.
3. Boží vůle, jejíž naplnění Boha těší a líbí se Mu. Té se říká "dispoziční vůle".
To je ta Boží vůle, kdy se Bůh těší z dobrého díla, nebo netěší ze zlého díla. Když Bůh sedmý den spočinul od tvoření světa, viděl, že vše bylo velmi dobré. Jeho rozhodující dekretivní vůle se naplnila ve stvoření, Adamovi vyjevil Svoji přikazující preceptivní vůli, aby nejedl ze stromu poznání, a zatřetí projevil vůli Své povahy, potěšil se tím, co vykonal a přikázal. Byl v dobrém rozpoložení, v dobré dispozici - odtud dispoziční vůle. Této vůli se člověk také může vzepřít.
Nyní výklad 2. Petrův 3:9
Jestliže slovo "všichni" skutečně zahrnuje všechny bez výjimky, jak tomuto slovu rozumí upřímný arminián, kterou ze třech "vůlí" potom použije ve slově "nechce" v úvodním verši:
Pán neotálí s naplněním svého slibu, jak si někteří myslí, ale je k nám trpělivý, neboť nechce, aby někteří zahynuli, ale (chce) aby všichni došli k pokání. (2. Pt 3:9)
1. Jestliže použije ve slově "nechce" Boží rozhodující dekretivní vůli, potom "nezahynutí" a "dojití k pokání" by bylo Bohem rozhodnuto, nadekretováno a všichni bez výjimky by nezahynuli a došli k pokání. Protože arminiáni stejně jako kalvinisté nevěří ve všeobecné univerzální spasení, potom by tato interpretace obsahovala více spásy, než v jakou upřímný arminián věří.
2. Jestliže použije ve slově "nechce" Boží nařizující preceptivní vůli, potom "nezahynutí" a "dojití k pokání" by bylo Bohem přikázáno. To znamená, v mravním smyslu, že Bůh přikazuje všem bez výjimky dojít k pokání a zakazuje všem bez výjimky zahynutí. Někteří by to tak mohli vyložit. Tento výklad je však velmi nepravděpodobný. Je těžké pochopit a přijmout, že by Bůh všem zapověděl a nedovolil zahynutí. Především arminián, jenž zakládá spasení na svobodném duchovním lidském rozhodnutí před znovuzrozením, by měl s tímto výkladem nesnáze.
3. Jestliže použije ve slově "nechce" Boží vůli, jež Boha těší v případě naplnění, nebo netěší v případě nenaplnění, potom výklad tohoto verše je naprosto stejný jako ve všech těch verších, v nichž Bůh nalézá potěšení a radost podle Své dispoziční vůle:
Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. (Židům 12:28)
Nebo nenalézá potěšení a radost podle Své dispoziční vůle:
Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít." (Ezechiel 18:32)
Již jsme se zmínili, že této Boží vůli se člověk může vzepřít. Tato vůle se ztotožňuje s Boží obecnou milostí, o níž jsme se obšírněji zmínili v článku "Podvojné předurčení" (ZOD 62).
Mnohý lidský soudce také nenachází potěšení v rozsudku, který musí vynést nad viníkem. Přesto rozsudek vynese ve jménu rozhodující zákonem nadekretované spravedlnosti. Vynesená spravedlnost má větší váhu než soudcova nelibost v odsouzení. Bůh se neraduje ze smrti bezbožníka, protože je to v rozporu s Jeho dispoziční vůlí, s vůlí Jeho svaté milosrdné povahy. Přesto, v jistém smyslu smrt bezbožníka je Boží vůlí, protože rozhodl Svojí neodvolatelnou dekretivní vůlí, že zemře ta duše, která hřeší! Předešlá věta vůbec neznamená, že Bůh dělá něco, co nechce dělat. Verše nemohou stát proti sobě! Podívejme se na příklad příkladů:
Boží rozhodující dekretivní vůlí bylo, aby Ježíš Kristus zemřel na kříži. Ve smrti a utrpení Svého Syna nenalézal žádné potěšení. Rozhodně se netěšil z toho, že na Ježíše Krista vylil Svůj hněv, který náležel nám. Přesto nalezl potěšení v důsledku Synova utrpení, totiž v záchraně Svých, které si stvořil pro Sebe a kvůli Sobě. Boží potěšení převážilo Jeho utrpení.
Ze všech třech probraných výkladů je tento třetí pro arminiána nejpřijatelnější, nejlépe zapadá do souvislostí Bible. Musíme však mít stále na paměti, že to co se Bohu líbí nebo nelíbí nemusí nutně být v souladu s Jeho dekretivní nezvratitelnou vůlí.
Zbývá ještě 4. výklad:
Také kalvinista plně souhlasí, že Bůh nenalézá potěšení v záhubě bezbožníků a chce, aby se všichni obrátili. Kalvinista však vykládá tento typ veršů z hlediska Boží dispoziční vůle, která nemůže potlačit Boží rozhodující dekretivní vůli, protože dekretivní vůli se nelze vzepřít, zatímco dispoziční vůli ano.
Pán neotálí s naplněním svého slibu, jak si někteří myslí, ale je k nám trpělivý, neboť nechce, aby někteří (někdo) zahynuli, ale aby všichni došli k pokání. (2. Petrův 3:9)
Reformátoři, s nimiž se ztotožňuji, interpretovali předešlý verš takto:
Všimněme si slovíčka "někteří" nebo "někdo" (záleží na překladu). Patří ten "někdo" do neomezené skupiny lidí, tedy do celého lidstva? Nebo ten "někdo" patří do vymezené skupiny lidí? Arminián věří, že "někdo" patří do celého lidstva. Reformovaný věřící věří, že "někdo" patří do vymezené skupiny z celého lidstva.
Podíváme-li se na verš pozorněji, potom to vymezující slůvko uvidíme, přímo vystupuje - je to "nám". Protože 2. Petrův je psán křesťanem křesťanům a pro křesťany, potom je vysoce pravděpodobné, že vymezující slůvko "nám" se vztahuje na vymezenou skupinu z celého lidstva, totiž na církev, na celý staro- i novozákonní pravý Izrael.
Pán tedy neotálí s naplněním svého slibu, jak si někteří myslí, ale je k nám ke Svému lidu, který si pro sebe stvořil trpělivý, neboť nechce, aby někdo z Jeho lidu zahynul, ale aby všichni z Jeho lidu došli k pokání. Bůh svrchovaně rozhodl svojí dekretivní vůlí, že nikdo z Jeho vyvolených nezahyne a všichni se obrátí k pokání.
Tak se dostáváme zpět k Boží svrchované rozhodující dekretivní vůli. Potom jsme i v naprostém souladu s mnohými ostatními verši Písma. Jen jedna ukázka:
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně; a tvé slovo zachovali. A teď poznali, že všechny věci, které jsi mi dal, jsou od tebe. Neboť slova, která jsi mi dal, jsem dal jim; a oni je přijali a opravdu poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Já prosím za ně; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. A všechny mé věci jsou tvé a tvé jsou mé a jsem v nich oslaven. Já už nejsem na světě, ale oni jsou na světě a já jdu k tobě. Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, jež jsi mi dal, aby byli jedno jako my. (Jan 17:6-11)
Takto bychom mohli dlouho pokračovat mnohými dalšími verši. Jestliže ve verši
Pán neotálí s naplněním svého slibu, jak si někteří myslí, ale je k nám trpělivý, neboť nechce, aby někteří zahynuli, ale aby všichni došli k pokání. (2. Petrův 3:9)
slovo "všichni" znamená všechny lidi bez výjimky, potom máme v Bibli ty nejhlubší rozpory a protiřečení. Jak bychom jej mohli dát do souladu s právě vzpomenutým Janem 17:6-11
Pavel Steiger ZOD č.64
