Idea konciliárního procesu, který bude moci přijímat rozhodnutí, vznikla v komunistické NDR. Když byla založena Světová rada církví, nejprve se usilovně hledala společná teologická východiska, ale po zasedání v Uppsale se začalo profilovat tzv. „sociální evangelium“. Po zasedání ve Vancouveru v roce 1983 se naplno projevily tendence vedoucí k zapojení „členských církví do konciliárního procesu vzájemného závazku (svazku) ke spravedlnosti, míru a zachování celého stvoření.“ Tento svazek, který se měl uskutečnit na všech úrovních — křesťanské obce, diecéze a synody, sítě křesťanských skupin a základních společenství, nazvalo valné shromáždění „konciliárním procesem“.

Nejprve se uvažovalo o pojmu „koncil“, který měl jménem zúčastněných církví formulovat „závazná“ a „neodvolatelná“ vyjádření, později, aby mohli participovat i katolíci a pravoslavní, byl pojem „koncil“ nahrazen termínem „konciliární proces“. Průlomový moment nastal v tehdejší komunistické NDR, kde došlo k významnému zapojení katolických teologů. Následně, prostřednictvím Pracovního společenství křesťanských církví, byli obyvatelé NDR vyzváni, aby se pomocí pohlednic vyjádřili k situaci v zemi v oblasti spravedlnosti a míru. Na základě těchto odpovědí bylo v roce 1989 v Drážďanech formulováno prohlášení a konaly se mírové bohoslužby. Iniciativa přerostla v demonstrace a po pádu komunistického režimu mnozí delegáti sjezdu převzali vysoká politická postavení v nových, spolkových zemích.

Dalšího koncilu v Basileji, který se konal pod heslem „Mír a spravedlnost“, se již Katolická církev účastnila jako rovnoprávný partner. Následné prohlášení bylo zřetelně ovlivněno situací v komunistických zemích a odráželo i téma životního prostředí. Požadovalo se odpuštění dluhů rozvojovým zemím a drastické omezení spotřeby energie. Je to vůbec poprvé, kdy se křesťani všech zemí, kromě Albánie, vyjádřili ke spoluzodpovědnosti za stvoření.

V roce 1997 následovalo „2. evropské ekumenické shromáždění“ ve Štýrském Hradci. Pod názvem „smíření“ mělo řešit konflikt mezi stoupenci tržního hospodářství a jeho zásadními odpůrci. Ovšem i stoupenci tržního hospodářství prosazovali jeho ekologický rozvoj. Dřívější pád berlínské zdi tyto kontroverze utlumil a výsledkem byla orientace na jiná náboženství, neboť k míru, spravedlnosti a uchování stvoření lze dospět pouze na univerzální rovině a při zahrnutí všech výkladů světa. Ekumenismus se tak ve vlastním slova smyslu neměl omezovat na křesťanské církve, ale na „obydlený svět“ (oikumene).
 
Sociální a ekologické iniciativy, jako součást současného ekumenismu

Problematika zachování světového míru, spolu s nutností ochrany životního prostředí, včetně kritiky tržního hospodářství, se tak tradičně stává politickým programem jak Katolické církve, tak Světové rady církví. Z hlediska katolíků můžeme citovat opakovaná prohlášení Svatého stolce, například výzvu k jadernému odzbrojení (2005) a z hlediska nekatolíků byla Světovou radou církví po konzultaci s Konferencí evropských církví, Národní radou církví v USA a Radou církví Blízkého Východu nedávno odsouzena válka v Iráku (2003). Součástí těchto mírových prohlášení je obvykle volání po vzniku nadnárodních institucí, které by regulovaly obchod se zbraněmi a vytvářely mezinárodně závazné směrnice.

V ČR můžeme zmínit dokument „Pokoj a dobro“, vydaný sekretariátem České biskupské konference, který varuje před skleníkovým efektem a povzbuzuje k reformovanému sociálnímu státu na základě subsidiarity, volá po trhu s přívlastky „sociální“ a „ekologický“, přičemž se inspiruje v politickém systému vládnutí v Německu. V dokumentu je mimo jiné chválena Evropská Unie, byť s výhradami, a potřeba vzniku Evropské ústavy.

Aktivita církví zejména na sociálním poli rok od roku vzrůstá. Například dokumentační středisko na univerzitě ve Fribourgu již v roce 1990 evidovalo 1500 podobných sociálních dokumentů.Mírové, sociální a ekologické iniciativy se stávají nástrojem ekumenické spolupráce mezi církvemi dodnes. V ČR mezi akce Ekumenické akademie, na jejímž programu se podílí církve Československá husitská, Pravoslavná, Slezská evangelická a.v., Starokatolická a Obec křesťanů, patří „Fair a bio“, jejíž součástí je propagace biopotravin. Tato instituce, která se podílí na spolupráci se Světovou radou církví, rovněž pořádala akci „Milostivé léto“, jejímž cílem bylo přimět vyspělé státy, aby odpustily dluhy rozvojovým zemím.

Nelze přehlédnout, že orientace Světové rady církví přitom často vycházela z levicových, marxistických pozic, které se v šedesátých letech projevily podporou extrémní „teologie osvobození“, která povzbuzovala k násilnému svržení kapitalismu a nastolení socialismu v latinské Americe. Dodnes tyto globální církevní programy zvýhodňují diktátorské režimy, jejichž ovocem je ekonomická nesoběstačnost a chudoba a domáhají se pro ně výhod například v uměle stanovených kvótách pro exhalace škodlivin, zatímco vyspělé demokracie mají být trestány za zamořování ovzduší. Samotnou kontraproduktivnost snižování emisí oxidu uhličitého, preference biopaliv atd. nyní ponechme z odborného a ekonomického hlediska stranou. Podpora těmto režimům v podobě odpouštění dluhů nebo ekonomických výhod je ale v principu podobná ekonomické pomoci USA za dob prezidenta Cartera Sovětskému svazu. Prakticky to znamenalo, že tyto peníze používala komunistická diktatura k posílení svého vlivu a dokonce ke zbrojení. Samotní občané nejenže z těchto výhod nic nepocítili, ale navíc byl posílen represivní mocenský aparát vůči disidentům.

Teprve ráznější politika Ronalda Reagana, jeho zbrojní program a zamezení nemravného přísunu dolarů Sovětům pomohl k rozbití komunistického bloku.Odlišná je situace v USA, kde mezi církvemi, snad i díky striktní odluce, nepanuje v pohledu na ekologické a sociální aspekty jednota. I když byl v roce 2007 přijat dokument adresovaný současnému americkému prezidentovi a potenciálním kandidátům na příštího prezidenta, vyzývající k naléhavému řešení „globálních hrozeb – globálního oteplování, destrukce přirozených stanovišť a znečištění a vymírání druhů“, konzervativní protestanti zde ovšem vidí – v důsledku navžených regulací – ohrožení občanských svobod a před těmito iniciativami varují.

Další pilíř současného ekumenismu

Nejen sociální evangelium a ekologie včetně globálního oteplování jsou hnacím motorem jednoty církví. To by samozřejmě k plné, viditelné jednotě nemohlo stačit. Proto zde probíhá i věroučné sblížování katolíků a protestantů. Jedním z důležitých pilířů, který má směřovat ke konciliárnímu společenství je Ekumenická Charta, v rámci níž se společně církve mimo jiné zavazují ke slavení společné eucharistie. Eucharistie je pak podle katolické nauky základem jednoty křesťanů. Právě tento bod byl určující v tom, že se některé církve v ČR rozhodly tuto iniciativu nepodpořit.

Kritici upozorňují na skutečnost, že eucharistie (podávání chleba, ze kterého se materiálně stává Kristus, který je pak obětován za hříchy) je ryze katolické pojetí, které není z hlediska kanonického práva slučitelné s protestantskou Večeří Páně a Lutherem bylo nazváno ohavností. Samotným katolíkům je přitom účast na Večeři Páně v protestantských sborech ze strany katolické věrouky zapovězena. Společný závazek eucharistie je podle těchto kritiků jednostranný, neboť katolická církev již eucharistii vysluhuje a tím tento závazek de facto již naplnila před jeho uzavřením. Závazek je tak jednostranný jen pro participující nekatolické církve.

Nesmiřitelnost katolického dogmatu

Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto kroky vedou k usmíření reformačních protikladů a ústupků z protireformačních pozic, ale při bližším pohledu se jedná o ústupky pouze ze strany nekatolických církví. Jak ostatně uvádí i současně platný katechismus, nekatolíkům, pokud chtějí být podle katolické věrouky součástí církve Kristovy, nezbývá než se ke katolíkům „přivtělit“. Můžeme se o tom rovněž za posledních deset let přesvědčit nejméně dvakrát. Poprvé, když Jan Pavel II. signoval dokument „Dominus Iesus“, jehož autorem byl kardinál Josef Ratzinger a podruhé v novém, loňském Vatikánském dokumentu, označujícím Katolickou církev za jedinou Kristovu církev, opět z pera stejného muže, který již stanul na papežském stolci. Oba dokumenty zcela nepokrytě uvádějí, že jedinou Kristovou církví je církev Katolická, ačkoliv „odloučeným bratřím“, jejichž církve nemají platnou apoštolskou posloupnost, neupírají jejich autenticitu.

Jinými slovy

Katolická církev má zájem o „odloučené bratry“, ale nikoliv o jejich autonomní denominace a církevní struktury.Jde o logickou návaznost, neboť již Tridentský koncil, který byl odpovědí ze strany katolíků na německou a švýcarskou reformaci, a z něhož vychází i současný platný katechismus, veřejně proklel ty, kteří se hlásí ke stěžejním bodům učení reformace. Současní církevní představitelé se sice snaží zmírnit, případně retušovat jeho jasné závěry, nicméně nemohou změnit skutečnost, že jeho kánony, které byly předloženy k věření na ekumenickém koncilu v čele s papežem, jsou z principu neomylné. Nakonec i řada katolických teologů musela po vydání dokumentu před veřejností uznat, že učení o exkluzivitě Katolické církve nebylo zrušeno ani II Vatikánským koncilem, je neustále v platnosti a že se jedná o nabídku nekatolíkům vrátit se do lůna Katolické církve.

Cíle ekumenického hnutí ze strany Katolické církve

V encyklice věnující se ekumenickému úsilí z roku 1995 papež jasně říká: „Konečným cílem ekumenického hnutí je obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými.“ On sám se pak modlí, aby mohl být biskupem všech. Rovněž současný právní rozbor, publikovaný v Revue pro církevní právo, jedněmi slovy uvádí: „římskokatolická církev vychází ve svých ekumenických snahách samozřejmě z toho, že křesťané z jiných církví a církevních společenství touží po katolické víře a přijetí do Katolické církve. Konverze z Katolické církve k jiné církvi nebo církevnímu společenství je kvalifikována – pokud nejde o změnu obřadu (srov. c. 112 CIC) – jako odpad od katolické víry.“ A zároveň: „Příkaz ekumenismu, daný Druhým vatikánským koncilem, aby byla znovuobjevena jednota všech křesťanů, ještě není splněn.“ (8/98)

Praktické důsledky ekumenismu

Praktické důsledky „ekologického“ ekumenismu můžeme sledovat již nyní. Například 3. „ekologické“ ekumenické evropské setkání z loňského roku v rumunském Sibiu se neslo v duchu ekologie a křesťané na něho demonstrativně cestovali vlakem. Zajímavé je, že ekologické cestování bylo nápadem německých účastníků, kteří ovšem ve velké míře přiletěli letadly. Na shromáždění se otevřeně zpochybnilo rozdělení křesťanů na různé církve s tím, že rumunský prezident Traian Băsescu chválil budování jednoty v duchu dokumentu Ekumenické Charty. Stejně tak zde byl silně zastoupen ekologický aspekt, prezentovaný jako „ochrana stvoření“. Výmluvnou ukázkou katolického pojetí ekumenismu je i skutečnost, že papež Benedict XVI. se nemohl setkání zúčastnit, protože by nemohl přijet jako hlava shromáždění, ale jen jako jeden z delegátů, a tak svět mohl v té době sledovat jeho návštěvu Rakouska.

K posunům v názorové jednotě dochází i mezi českými církvemi. Dnes se registrované církve bez výjimky shodly v tom, že budou od státu přijímat ne nepodstatnou sumu z majetku, který nelze podle mnohých právních výkladů bez problémů připsat na vrub oprávněného historického vlastnictví Katolické církve. Podobné koncepty financování církví formou nerestituovaného majetku, na který si Katolická církev činí nárok, přitom byly již v minulosti odmítnuty čtyřmi církvemi v rámci Ekumenické rady církví, tvořících v té době 40% členské základny.

Závěr

Závěrem lze říci, že církve spějí k viditelné jednotě pod záštitou Katolické církve, cítí se být povolány k inicializaci regulujících institutů ohledně kontroly zbrojení, vítají globalizaci jejíž součástí je předání atributů státní suverenity v rámci EU a zastávají se rozvojových zemích ve kterých často vládnou diktátorské režimy, pro které žádají ekonomické výhody, resp. nivelizaci sankcí. Rovněž se angažují v propagaci celosvětové, globální ekologie, jejíž závěry bývají kritizovány konzervativními politiky i konzervativními křesťany jako „nové náboženství“, které má svoji spiritualitu a vede k omezování občanských svobod, které běžně zaručují standardní západní demokracie.

Touha po zakládání nadnárodních institucí v rámci zajištění dobra pro chudé státy se proto stala i poselstvím papeže Jana Pavla II. v jeho encyklice Centesimus annus, kde viděl globalizaci jako příležitost k tvorbě internacionálního hospodářství a tvorbě řídících a kontrolních, nadnárodních institucí, které budou ovlivňovat obecné blaho a předepisovat státům závazná rozhodnutí.Nakonec je nutné zdůraznit, že zdaleka ne všichni křesťani a všechny církve, zejména v USA, se podobných ekumenických aktivit účastní. Naopak, tyto aktivity bývají z jejich řad otevřeně kritizovány jako snaha kontroly svobodné společnosti, případně snaha o prosazení zájmů Katolické církve v globálním, celosvětovém měřítku.