V okamžiku,
který bude znamenat všechny okamžiky,
v okamžiku,
kdy se poslední zrníčko písku
se slovem "teď"
přehoupne do pouště,
v okamžiku,
kdy uděláš poslední krok zpátky-
tentokrát až za sebe sama,
v okamžiku,
který tě zahalí do záhybu
černého pláště brány,
v okamžiku,
kdy pocítíš touhu
být za hranicí,
kterous překročil,
když tě na ní spaloval oheň,
který jsi sám založil-
ta jediná opravdová touha
moci se ještě rozhodnout,
v okamžiku,
kdy přestaneš být člověkem
a staneš se bytostí
se jménem "příliš pozdě",
v okamžiku,
kdy se světlo samo od sebe rozloží
a uvidíš i ultračerné,
položí ti sama Věčnost
ruku na rameno
a řekne :
"Je čas jít".