poslal Willy Slovo vzájemnost jsem v Písmu nenašel, ale např. slovo "navzájem" je v Nové smlouvě zmíněno 41 x a v drtivé většině případů je použito ve smyslu vzájemného vyjádření lásky mezi svatými. Je však třeba dodat, že tyto zmínky bývají doprovázeny slovy "jako Já jsem miloval vás," "jako Bůh odpustil vám." A tuto vzájemnost mám na mysli.
Vzájemnost v tomto zamyšlení se tedy týká spíše vztahu Boha k Jeho dětem a Jeho dětí k Bohu a s Bohem a z ní vyplývající jejich vztah k ostatním Božím dětem - zájem o ně => vzájemnost. Neboli, jak napsal apoštol Jan - miláček Páně: "Kdo miluje Boha/Otce, miluje i Jeho dítě." A podle toho se také Boží děti poznají - totiž, že se milují navzájem.
Věřím, že vše se odvíjí od vzájemného přebývání. Věřící jsou v Kristu a Kristus je v nich, neboť jejich život je ukryt s Kristem v Bohu. Na tomto vzájemném přebývání je založena jednota, za níž se modlil Pán Ježíš Kristus ve své tzv. velekněžské modlitbě - viz J 17:20-23 Neprosím jenom za ně, ale i za ty, kteří budou skrze jejich slovo věřit ve Mne; aby všichni byli jedno jako Ty, Otče, ve Mně a já v Tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi Mne poslal Ty. Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - Já v nich a Ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi Mne poslal Ty a že je miluješ tak, jako miluješ Mne.
Bůh buduje svůj příbytek, jímž je Církev jako dům živého Boha, který ale nebuduje sám pro sebe, nýbrž pro sebe a ty, kteří jsou Jeho, tzn. že jde o vzájemný příbytek.
Bůh nás miluje a chce, abychom se navzájem milovali tak, jako On miluje nás, tzn. Boží láskou, která byla vylita od našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán (Ř 5:5). Bůh chce, abychom si navzájem odpouštěli tak, jako On v Kristu odpustil nám. Bůh chce. aby si Kristus skrze víru učinil v našem srdci svůj příbytek/domov a chce, abychom i my Jej brali za svůj příbytek, za místo odpočinku, za své útočiště, za svůj úkryt přede vším zlým a před tím Zlým, který nás nenávidí a "jde po nás". Tím "místem" je náš duch, v němž přebývá Duch Boží a spolu s ním i Kristus, který se jako poslední Adam stal ve vzkříšení Duchem oživujícím (1K 15:45b). Náš duch je místem, kam za námi nikdo zlý a nic zlého nemůže! Je to místo, kde jsme v bezpečí a pod ochranou vševědoucího a všemohoucího Boha.
Kdysi jsem slyšel takovu ilustraci na příkladu houby v moři, ale já použiju místo moře prostě vodu, jelikož moře představuje mrtvé vody a svět. Když hodíme houbu do vody, houba nasákne vodu do sebe a můžeme tedy říci nejen, že houba je ve vodě, ale i to, že voda je v houbě. Podobným způsobem jsou věřící v Kristu a Kristus je v nich - pokud se naplňují Duchem, jsou plní Ducha a Duch se skrze ně projevuje, jak sám chce (viz 1K 12).
A tak se zmiňovaná vzájemnost projevuje tím a tak, že se Kristova láska, radost, pokoj apod. stává mojí láskou, pokojem a radostí v Duchu Svatém. Uvedeno na praktickém konkrétním příkladě: někdy vnímám, že to, co cítím druhému člověku, není moje vlastní láska - ta má své meze, které Boží láska v Kristu Ježíši nemá, ale Jeho láska. Když totiž najednou pocítím lásku k někomu, koho sotva znám a nic o něm nevím, nemůže to být má vlastní láska; ale Kristus toho člověka zná, ví o něm všechno a miluje ho Boží láskou, která je v Něm, a protože jsem v Něm, pociťuji tutéž lásku k tomu člověku.
Tož tak.
