Obvyklý obraz kostela (zejména katolického)

 Při bohoslužbě, mši svaté, ustálený rituál předepsaných úkonů, stále stejných prostocviků křižování, klekání a vstávání, okuřování a kropení, ustálených čtení modliteb a litanií. Dnes naštěstí i čtení z  Písma dokonce i ve srozumitelném jazyku, krátkého kázání různé kvality, společného zpěvu a deklamací. Proměňování oplatku v hostii a rozdávání této věřícím jako těla Kristova. O nedělích bývá účast o poznání větší, ale zdaleka nenaplní prostor kostela ani ze čtvrtiny.

Jiná situace nastane, má-li poctít kostel nějaká vzácná návštěva z vyššího kléru nebo u příležitosti ročních svátků, zejména vánočních, kdy se tyto prostory propůjčují k různým koncertům vážné hudby. 
 Církevní lidové atrakce (poutě, procesí, Boží tělo) se dnes konají už jen zřídka. Velkým lákadlem jsou místa různých mariánských zjevení spojených s turistikou a prodejem amuletů a svatých obrázků a s očekáváním lidí, že snad uvidí nějaký zázrak, úkaz na obloze či něco neobvyklého. Největším lákadlem je však návštěva papeže, která dovede přilákat desetitisíce až statisíce lidí, podobně jako koncert nějaké rockové hvězdy či skupiny.  Jde vždy o nákladnou, dobře organizovanou akci, vždy s podílem a účastí vysokých státních představitelů (i nevěřících) a spoluúčastí státní policie a masmedií.  Lidé jsou ochotni čekat desítky hodin před atrakcí, aby si zajistili výhodnější místo k zahlédnutí svatého otce, který projede kolem v pancéřovaném papamobilu a pokyne svou pravicí zevlujícímu davu. To se však odehrává na veřejných, k tomu účelu zbudovaných prostranstvích.
Jak však přilákat lidi do prázdných, často chátrajících kostelů?
Lidé dnes mají mnohem více možností než kdysi, jak zaplňovat (ale nezaplnit) své prázdno v duši jiným, než tradičním způsobem účasti na duchovně mrtvých, nic  jim neříkajících rituálech v kostelích. Navíc je dráždí honosné oblečení vysokého kléru, miliardy korun určené k církevním restitucím, pedofilní skandály kněží, negativní historie bez upřímné omluvy a lítosti, zákulisní machinace a spojení vysokého kléru s mocnými tohoto světa apod.
Svatby už se nenosí, lidé žijí na psí knížku, aby se nemuseli komplikovaně rozvádět, dokonce i ti, kteří se k nějaké církvi hlásí. Stejně tak pohřby jsou dnes anachronismem. Čím dál víc se praktikuje kremace bez jakéhokoliv rozloučení, církevního či civilního obřadu. Smrt je vytěsňována z povědomí lidí.
Dnešní civilizace se ve své kultuře a vnějších projevech vrací zpět k pohanským kořenům, odkud se ji křesťanství po 20  staletí  snažilo vyvést k něčemu lepšímu. Vidíme to v pokleslé morálce, mnohdy horší, než té divošské. Vidíme to v pokleslé kultuře, dekadentní hudbě plné divokých rytmů, ječících kytar, buchotu a rachotu a zpěvu nepodobných skřeků s mantrováním stejných slov či vět. Stejně tak v malířství a sochařství, ve kterém se obyčejný člověk nevyzná a působí na něj spíš depresivně, než povzbudivě.  Vidíme to ve způsobu oblékání, výstřednostech módy, v divošském způsobu zdobení těla (piercing a tetování) atd. Televize je plná násilí a vražd, oplzlostí a plýtké zábavy, internet plný okultizmu a pornografie.
Zdá se, že dnešní formální, zlidovělé, racionalizmem nasáklé církve nemají světu co nabídnout. Katolická církev zůstává už 17 staletí jednou nohou v pohanství a zdá se, že se tam chce vrátit ještě hlouběji, protože s těmi předkřesťanskými, primitivními kulty navazuje koalici bez jakékoliv snahy povědět jim, kde se ta osvobozující pravda nachází, bez Ježíše Krista, který sám je to pravou láskou i absolutní pravdou.
Pro ještě větší návrat k pohanství a tím možnému přílivu návštěvníků i peněz do prázdných kostelů bych měl i několik praktických rad, ale nebudu je tady zveřejňovat, abych nepohoršil některé ještě naivní a upřímně věřící. Ony postupně přijdou samy tak, jak je i bible předpovídá. Máme zoufat a skládat ruce do klína?  Naopak, má nás to vyburcovat k tomu, snažit se alespoň někoho před valící se lavinou zachránit. Lidi dnes není už možné vrátit zpět tím, že je budeme moralizovat, ale ukazovat jim, kudy vede jediná, i když nepopulární a úzká cesta z tohoto bludného kruhu („Já jsem ta cesta, pravda i život“ , „Já jsem dveře ovcí“ říká Pán Ježíš Kristus).