Rozumové poznání Boha je pouze aposteriorní, tzn. že z věcí stvořených usuzujeme na stvořitele, a analogické. že určité známé atrbuty v míře absolutní připisujeme Bohu. Toto poznání postrádá evidenci, takže rozum není nucen přisvědčit tomu, že je Bůh. I k rozumovému poznání boží existence musí přistoupit souhlas víry, a to filosofické víry.
      Zatímco filosofie se snaží dokázat rozumnost filosofické víry v Boha, náboženská víra filosofickou víru v boží existenci předpokládá. Naturální náboženství Boha zpravidla antropomorfisují a opřádají různými legendami. Aby působila věrohodně, odvolávají se na různé mimopřirozené úkazy, některá dokonce na boží zjevení. A protože nic nevzniká od nuly, i jednotlivá náboženství tak, jak v dějinách vznikala, se navzájem ovlivňují. Provedeme-li jejich objektivní historickou komparaci, docházíme v tomto směru k zajímavým poznatkům.
     Co je však všem náboženstvím společné, to je filosofická víra v Boha. Zde v podstatě mezi nimi panuje jednota. Odlišnosti jsou v oblasti výkladů ryze náboženských. To platní i o polytheismu, který je vlastně skrytý monotheismus. Jeden z bohů a bohyň  je vždycky tím nejvyšším, a pouze ten je Bohem v plném slova smyslu. Ostatní podřízení bohové a bohyně jsou bohy jen v neplném slova smyslu. U starých Římanů je tímto Bohem Jupiter, u starých Řeků Zeus, u starých Slovanů Svarog, u starých Germánů Wotan a tak bychom mohli pokračovat. I někdy uváděný parsismus jako bitheistické náboženství je jím jen zdánlivě. Při studiu Avesty (analogie křesťanské Bible) zjišťujeme, že Bohem je pouze Ahura Mazdah, zatímco Angri Mainiu je analogií křesťanského satana. I křesťanská Boží trojice Otec, Syn a Duch svatý má svou předchůdkyni v hinduistické trimurti Brahma, Šiva, Višnu.
     Z dějin náboženství se tedy nám nabízí, že vždy a všude byl uctíván různými způsoby a obřady vždy jeden a tentýž Bůh, byť často ve společenství dalších bohů a bohyň. Stěží lze proto se ztotožnit s názorem, že jiný je Bůh křesťanů, jiný je Bůh muslimů, jiný parsů atd. To by bylo v podstatě totéž, jako říci, že jiný je Bůh židů a jiný je Bůh křesťanů. Tím bychom se dostali k jakémusi "čistému" polyteismu. To, že my uctíváme Boha v to či onom náboženství, nás podle mého názoru neopravňuje k tomu, abychom mohli oprávněně tvrdit, že v jiném náboženství je uctíván jiný Bůh, nebo dokonce to, že tento Bůh Bohem není. To by bylo asi velmi opovážlivé, každopádně však nepravdivé. Náboženství ve věcí víry, nikoli filosifie.