poslal Nepřihlášený My, čtenáři Biblibké Apologetiky, se smutkem v srdci a pocitem hlubokého rozčarování sledujeme postoje některých křesťanů, kteří se brání obnově starých symbolů, které provázely běh našich dějin. Jsme si mnohem více než kdy jindy vědomi, že církev potřebuje získat atribut viditelné jednoty, která by mohla být vstupní branou k tolik očekávané proměně společnosti, po které mnozí tolik voláme.
Jsme si vědomi, že existence rozdělené církve tento slavný okamžik průlomu Božího království, který byl již tolikrát prorokován a tolikrát se naší vinou neuskutečnil, oddaluje. Nicméně víme, že probuzení přesto přijde, jen nevíme kdy. Co však víme, že je třeba odložit postoje přehlížení, rádoby historického badatelství nebo věroučných roztržek, které zamezují, aby lidé našeho národa mohli vidět církev jednotnou. Přesto víme, že tato jednota uskutečnitelná je. První takovou vlaštovkou je společné stanovisko církví k tzv. církevním restitucím. Je to poprvé, kdy se církve dokázaly shodnout na něčem podstatném, co je viditelné takřka celému národu. Tato jednota je již nepřehlédnutelná! Je to první krok k instituční jednotě a zde je třeba vytrvat.
My, kteří se hlásíme k reformaci, jsme si dobře vědomi, že to byla právě česká reformace, která snad vůbec jako první na světě vedla k dějinnému schizmatu na půdě Evropy na prahu novověku. Lidé tak mohli vnímat, že církev nenaplňuje příkaz jednoty podle Jana 17 kapitoly a důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již za necelá dvě století následoval vzestupu osvícenství, humanismu a později nacismu a komunismu, které vidíme jako důsledek tohoto rozkolu. Následovalo rozdrobení do národních států, nad kterými slábla moc církve, a nakonec jed demokracie pronikl takřka do celé Evropy.
Dnes, kdy se církev opět chopila iniciativy, když katolíci učinili vstřícné gesto a nabídli protestantům nemalé podíly z církevních restitucí, trváme na tom, že bránit katolíkům ke vztyčení posvátného sloupu je nejen nevděčností, ale i popřením dějinného příkazu, aby všichni byli jedno.
Nežijeme již na počátku třicetileté války a vidíme, že zápas našich reformátorů vycházel ze skutečností, které dnes jednoduše neexistují. Snad by to byli sami oni, kteří by dnes dali sloupu své ano. Nezapomínejme, že právě Jan Hus byl velkým ctitelem Neposkvrněné, jak nám to trpělivě naši katoličtí bratři připomínají! A tak vedle Ekumenické charty, kde jsme se zavázali, že opět přejdeme ke slavení eucharistie, a vedle jednotně požadovaných restitucí, kdy vymáháme miliardy jako jeden muž proti prakticky celému národu, je třeba skoncovat i s tímto anachronismem.
Vyzýváme všechny lidi dobré vůle, aby udělali tento symbolický a národně liturgický krok. Vyzýváme k odstranění pomníku Mistra Jana Husa, který může zraňovat city katolické většiny našeho národa a který je znamením rozkolu, který snad neměl nikde v té době obdoby. Jistě by si Hus nikdy pomník nepřál, zatímco Neposkvrněná o svém blahoslavení národy jasně referovala. Buďme sebekritičtí a uvědomme si, že to byl i náš Mistr Jan, kterého si nesmírně vážíme, ale který stál i za Kutnohorským dekretem, který způsobil odliv německých profesorů z univerzity Karlovy. Je to až počin sjednocující se Evropské Unie, který navrací germánský vliv do naší ekonomiky i politiky a později to jistě pocítíme i v jednotném náboženství.
Naopak, postavme a obnovme posvátný sloup uprostřed našeho hlavního města. Vystavějme obelisk vzácné ženě. V této ženě pak katolíci mohou spatřovat Bohorodičku, protestanté jednoduše Církev, nevěstu nebeského ženicha. Vyjděme vstříc i ostatním: Evropané zde spatří Evropu a genderisté třeba obnovený symbol ženství.
Evropa, a zvláště Česká republika, potřebuje smíření. A tak společně vystavějme a obnovme tradici posvátného sloupu na Staroměstském náměstí. Korunou této smířlivosti by mohla být ekumenická zádušní mše za 27 popravených českých pánů, která by se uskutečnila k inauguraci obelisku. Snad pomůže jejich duším z očistce.
