poslal unshaken
Čteme v knize Exodus přinejmenším 15 x tom, že Hospodin Bůh zatvrdil faraónovo srdce a dokonce i srdce Egypťanů. V Izaiáši 63:17 se prorok Hospodina ptá: „Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo.“ Kromě dalších textů, které prokazují Boží svrchovanost projevující se zatvrzováním lidských srdcí, čteme v Římanům 9:18 vysvětlení této Boží vůle: „Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.“ Neboť „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.“ (Římanům 9:16)
Mohu tedy říci Bohu „zatvrdil jsi mé srdce, proto jsem bloudil, a za to můžeš tedy Ty“?
Problém „zatvrzelých srdcí“ se někdy řeší i z kazatelen. Jistě některé výklady známe. Ale mne k tomuto zamyšlení přiměly názory některých diskutujících na výzvu, aby namísto neustálého zahledění se ke kříži s ukřižovaným Mesiášem, případně k našemu osobnímu ukřižování, přijali výzvu k cestě za Vzkříšeným. Článkem jsem nemyslel zapomenutí na Kristovu oběť, ale nasměrování k cestě do nového života, kde je v Božím království spousta práce a příležitostí zúročit svěřené hřivny, než žalostně plakat a naříkat u rozpadlého kříže nebo u prázdného hrobu. Nicméně někteří se stále drží kříže, jakoby se od smrtelného předělu nechtěli odpoutat. Kristus ale přece jasně řekl: „Dokonáno jest.“ Když řekl dokonáno, myslel dokonáno. Tady není nic k diskuzi. Jednou je dokonáno, život byl obnoven, úhelný kámen byl položen, je nutné pokračovat ve stavbě. Nový Jeruzalém nebude postaven z křížů, ale z nejcennějších materiálů stvořeného světa.
A při přemýšlení mi vyvstala otázka: Proč se někteří křesťané tak usilovně drží kříže, že ho nosí i na krku, vyzdobují jím sakrální stavby i jiná místa a vytvářejí takto příležitost bezvěrcům, aby v tomto smrtí a utrpením vyzdobeném prostředí křičeli, jako onehdy Friedrich Nietzsche: „Bůh je mrtev!“?
Napadlo mě, že jako lidé v tomto nejistém světě chceme mít co největší jistotu, že nás Bůh neopustí. I když víme, že co slíbil, také splní. Poslal nám závdavek Božího království – svého Ducha. Prosíme o Jeho vedení a své životy mu svěřujeme. Někteří jsou dokonce schopni říci: „Odevzdávám Ti celý svůj život.“ Nebo: „Jsem plně Tvůj“ nebo „Jsem Tvůj otrok“. A někteří k tomu potřebují další pomůcky a další symboly ochran a připomenutí, třeba ty kříže.
Zeptejme se však: Ochrání nás před soudem výmluva, že nám Hospodin zatvrdil srdce? A podobně: Ochrání nás tvrzení, že jsme se nechali vést Božím vedením? A dokonce k tomu používali tradiční symboly křesťanské spásy?
Ačkoliv se otázky zdají každá z jiného soudku, mají společné kořeny a společnou odpověď:
Neochrání.
Proč nás žádné výmluvy neochrání
Když budeme hledat odpověď, musíme se vrátit k samotnému principu stvoření člověka:
„K obrazu Božímu.“ Člověk je tedy svobodný tvor, podobně, jako je svobodný Bůh. Ale jen podobně. Máme sice velkou velkou svobodu, ale Bůh nám ji omezil. Můžeme si sice svobodně zkrátit cestu z desátého patra skokem z balkónu, ale s patřičnými důsledky. Máme dokonce tak velkou velkou svobodu, že ji ve velkém měřítku zneužíváme proti samotné podstatě stvoření. Jako třeba v jednotkách SS Einsatzgruppen (
http://cs.wikipedia.org/wiki/Einsatzgruppen ), kde by nás cvičili tak, že bychom stříleli do vyhazovaných židovských mimin (
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/krestanskavlna/_zprava/826860 ). Úmyslně píši „my“, neboť oni střílející lidé byli milující otcové a manželé, vzorně a s láskou pečující lidé, jako se o to snažíme i my. Takže jak zjistili psychologové, na jejich místě by mohl být kdokoliv z nás, což je to nejhorší poznání. Proto ten drastický příklad zmiňuji.
Nemusím ani používat nějaký drastický příklad. Stačí si vzpomenou na naše dnešní či včerejší prožitky. Jak byl Bůh milosrdný, že omezil svobodu naši i mnohých jiných lidí v tom, že nás nenechal splnit naše touhy být bohatými, neboť nám nedal schopnost ani možnost být veřejným činitelem a tím možnost přijímat úplatky. Neboť z nedávného průzkumu na některých středních školách vyplynulo, že na otázku „přijal by jsi úplatek, kdyby jsi byl poslancem“, odpověděl záporně z každé třídy tak jeden, nejvýše tři studenti. Takže volání po úplném odstranění korupce by po realizaci vypadalo tak, že vězení by se vyhnulo jen pár jedinců.
Problém se svobodou spočívá také v tom, že často nejsme schopni nést svou vlastní odpovědnost a pokud ano, tak produkty našeho svobodného konání mohou být katastrofální. Pěkně to popsal Karel Čapek ve hře „Adam stvořitel“ (
http://search.mlp.cz/?lang=&tovarna=1&action=sTitul&key=3347599 ), ve které dal Bůh Adamovi stvořitelskou moc. Dopadlo to tak špatně, že se této moci Adam raději dobrovolně vzdal. Nepřipomíná vám to genetické manipulace?
Jsme tedy lidé se svobodou, kterou nám omezuje Bůh. Fyzickou dispozicí nebo okolnostmi kolem nás. Jsme lidé s vlastní vůlí, takže se můžeme, podobně jak k tomu došli stoikové, dobrovolně rozhodnout dokonce i pro svou vlastní smrt, pokud nás k tomu nepříznivé okolnosti donutí.
A teď do toho vstoupí Bůh a Adamovi omezí svobodu: „Nejez to ovoce.“ Adam má svou vlastní svobodnou vůli a ovoce jí.
Jindy do toho přijde Bůh a omezí svobodu Jonášovi: „Jdi do Ninive.“ Jonáš nechce, Bůh ho však okolnostmi donutí. Musel Jonáš Boží vůli splnit? Nemusel. Měl přece svou vlastní svobodu rozhodování.
Bůh faraónovi omezil svobodu zatvrzením srdce. Jak to Bůh udělal? Třeba okolnostmi, přivedl například před něj správce pokladny, který mu vylíčil, kolik by ho odchod otroků stál na nových kořistnických výpravách. Musel si farao nechat zatvrdit srdce? Nemusel, ale okolnosti, nebo třeba přímé Boží působení, mohlo přesto jeho srdce zatvrdit. Ale rozhodnutí neučinilo srdce, ale faraón. Nemusel se nechat ovládat svým zatvrzelým srdcem. Vždyť každý z nás již jednal proti svému zatvrzelému přesvědčení, třeba jen proto, aby měl konečně pokoj.
Nyní můžeme učinit první závěr:
Bůh nám omezuje naší svobodu a do omezování také aktivně vstupuje. Ale neomezuje naši svobodu natolik, aby omezil svobodu rozhodování celé naší bytosti. Vždy nám nechává prostor, abychom se mohli svobodně rozhodnout, a to i neuposlechnutím samotného Boha.
Nyní přejděme ke zdánlivě opačným příkladům.
S důvěrou jsme se obrátili k Bohu a necháme se jím vést. Činíme Boží vůli podle svého nejlepšího přesvědčení. Cítíme, že jsme vedeni Duchem svatým. Za námi jsou tedy výsledky práce Ducha svatého a Božího vedení.
Jenže Ježíš nám říká něco úplně jiného:
[Matouš 5:12] Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
[Lukáš 6:35] Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.
[Jan 4:36-38] Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."
Tyto i jiné evangelijní texty nám zřetelně říkají, že odměna bude patřit nám. Nikoliv Duchu svatému nebo Bohu, přestože se jedná o výsledky jejich práce, ne naší práce.
Ale logika té poslední věty nesedí. Práci přece vykonal Duch svatý a Bůh, ale odměna je naše? Vždyť to je nespravedlnost!
Bůh je však dokonale spravedlivý. Proto musíme své tvrzení poopravit a vyslovit druhý závěr:
Když nám bude patřit odměna, musí nám patřit i výsledky práce. Byť získané pod vedením Ducha svatého a pod Božím vedením jako jejich otroci. Přestože nás Bůh a Duch svatý vede, přestože používáme pomůcky k posílení naší víry a oddanosti Bohu, zůstáváme plně odpovědní za své konání. Přestože chceme být otroky, Bůh nám nikdy naší svobodu rozhodování neodejme. Vždy na nás ponechá plnou odpovědnost.
Žádný kříž ani žádná rekvizita z nás odpovědnost nesejme. Vždy je jen na nás, zda uposlechneme třeba tento lákavý hlas: „Nebuď staromódní, podívej se, dělají to všichni. Vyzkoušej to, uvidíš, že se ti to bude líbit.“
S tím se s Vámi loučím a přeji hodně Božího požehnání. A odolnosti vůči podobným líbivým hlasům. Na Vaši odpovědnost.
