Není tomu dlouho, co jsem měla možnost nahlédnout na jeden křesťanský portál do diskusního fóra. Škála témat byla rozsáhlá, ale jedno mne přesto zaujalo nejvíce a to . Musím přiznat, že jediné co jsem od toho očekávala byla možnost nahlédnout do myšlenek lidí a také rozšíření obzorů. Přeci jen to není od cesty.. Nicméně, to, co jsem tam viděla mne opravdu překvapilo a to negativním způsobem.


Zprvu to bylo fajn. Lidé se rozplývali nad svými církvemi, říkali tam svá svědectví cest, kterak přišli k Bohu a proč se jim líbí právě ona církev. Říkala jsem si „páni, to je skvělé. Je fajn cítit tu ekumenu a otevřenost lidí nejen k Bohu. No prostě paráda“. Jenže náhle ouha. Kdosi tam nadhodil téma, nám tolik oblíbene :c), a to E.G.Whiteovou. Z počátku to bylo celkem nevinné, když se tu ozval kdosi, komu byla trnem v oku a už to začalo. Než se člověk rozkoukal, lepila se jedna špína na druhou. Ten někdo si to nenechal líbit a hned začal útočit (např.) na Luthera. A tak to šlo dále a dále a než se člověk nadál, byl z toho pěkný paskvil. Nebudu lhát, když řeknu, že sem se začala pořádně stydět. Hlavně proto, že jsem viděla sebe v dřívějších dobách. Jediný, koho jsem uznávala byla má církev a ostatní pro mne byli divní. Jediné, co mne omlouvá je věk. I když nevím, zdali ve 21 letech (kdy přišlo mé prozření) nebylo trošičku pozdě. No, ale lepší někdy než nikdy :c) Víte, jak si tak tvořím ten svůj vztah s Bohem a procházím si tou svou „duchovní pubertou“ vidím, jak dlouhou cestu člověk musí ujít s Bohem, aby se dopídil něčeho kloudného. Když jsem byla malá, toužila jsem být dobrá adventistka. Čas letí a my se měníme. Díky zkušenostem, které člověk prožije, mění své hodnoty, názory a když je nespokojen s tím co má, tak se snaží změnit okolí, ale to jen do chvíle než mu dojde, že skutečnost je jiná. A to taková, že s proměnou musí začít u sebe. Když se kouknu na svůj život vidím, že mám vše co potřebuji. Rodinu, která mne miluje.. přátele, kteří mne berou právě takovou jaká jsem a když si hraji na něco jiného, koukají na mne jako na blbce :c)) a hlavně cítím, že Bůh mne neustále mění a snaží se mne vést k tomu cíli, kam se snaží dojít každý upřímně věřící člověk.
Jak jsem psala, dřív jsem se snažila být skvělá adventistka, protože už od narození jsem „tak nějak“ vedená v adventistické rodině. Jenže je tu jedna podstatná věc a to skutečnost, že se mi nelíbí tyhle žabomyší války, do kterých se tak snadno (my všichni) dostaneme jen proto, abychom ukojili jisté „křesťanské ego“. Také už nechci slyšet, že když si najdu partnera, který je z jiné církve, je to stejné, jako kdybych táhla jha s nevěřícím – což není stanoviskem naší církve.:c))
Ráda bych, abychom všichni v tom druhém viděli křesťana, a ne chodící stanovu té či oné instituce; člověka, který do svého života přijal víru v Ježíše Krista. Myslíte si, že by se Ježíš choval takovýmto způsobem? Myslíte si, že je Ježíš povýšený, arogantní, násilný a nemajíc v sobě lásku? Jsme snad víc, než On, když se takto chováme? Možná se vám zdá slovo „násilný“ poněkud nemístné, ale jak jinak nazvat skutečnost, když se za každou cenu snažíme přesvědčit toho druhého o tom, že jedině pod naší střechou se pro něj najde to pravé teplo domova ..
Moje národnost je křesťan. Celým srdcem si přeji, aby to byl i můj život. Aby nebyl den, kdy bych se od Boha odklonila a byla svéhlavá. K tomu, abych se cítila lépe nemusím znát celou Bibli nazpaměť. Vždy, když potřebuji vědět co bych v sobě měla nosit, přečtu si jednu známou pasáž. Vždyť Bůh je láska a láska je toto: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne!“
(.Kor 13, 4-8) Na koho ukážeme prstem teď…hm?